Podivuhodní savci Austrálie

Klokan je rozhodně nejznámější vačnatec a stal se erbovním zvířetem Australského svazu (i našeho seriálu). Objevuje se na mincích, je ve znaku letecké společnosti a jako „marketinkové zvíře“ se hojně uplatňuje po celém světě. Do nadčeledi klokanů (Macropoidea) řadíme 16 rodů a 68 druhů. Jejich velikost kolísá od nejmenšího klokánka pižmového (Hypsiprymnodon moschatus) ¹⁾ po klokaního obra klokana rudého (Macropus rufus). ²⁾ Průměrná hmotnost klokánků se pohybuje kolem 0,5 kg, samci velkých klokanů váží až 95 kg.

Klokánci

Čeleď klokánkovitých (Potoroidae) ³⁾ představuje evolučně nejstarší předky klokanů. Mají málo specializovaný chrup se zachovanými špičáky a malými hrbolkatými stoličkami. Jejich ocas je krátký, u některých druhů lysý; příkladem je hojně se vyskytující klokánek krysí (Potorous tridactylus). Má nápadně prodloužený čenich, čímž se od klokanů výrazně liší. V jihozápadní Austrálii žije o něco větší klokánek králíkovitý (Bettongia penicillata). Klokánci žijí buď v hustém lesním podrostu, nebo ve vysoké trávě, potravu sbírají hlavně hrabáním. Na rozdíl od čistě býložravých klokanů jsou klokánci všežraví. Živí se hmyzem, kroužkovci, hlízami, ale i houbami.

Klokani

Čeleď klokanovití (Macropodidae) zahrnuje 58 druhů, většina z nich obývá Austrálii, 10 druhů je rozšířeno jen na Nové Guinei. Do rodu Macropus se řadí 14 australských druhů, např. klokan rudý (Macropus rufus), klokan obrovský (M. giganteus), klokan rudokrký (M. rufogriseus). Rod pralesních stromových klokanů (Dendrolagus) má 10 druhů, z nichž jen 2 se vyskytují v tropech severní Austrálie, ostatní obývají Novou Guineu. Na prstech mají nápadné dlouhé drápy, s jejichž pomocí obratně šplhají po stromech. Největší skupinou klokanů jsou klokani skalní (Petrogale), jichž je 15 druhů. Jsou menší, na chodidlech mají silnou vrásčitou rohovinu a nápadný, hustý porost chlupů – jakési přezůvky, které je dokonale chrání před rozpálenými skalami a velmi účinně brání uklouznutí. Všichni klokani mají charakteristický chrup – špičáky vůbec nemají a vysoké korunky jejich stoliček jsou proti obrusu chráněny (tak jako u přežvýkavců) hadovitě kroucenými vrstvami skloviny. ⁴⁾

První zprávy o klokanech

O existenci těchto zvířat informoval jako první holandský kapitán lodi Batavia Francois Pelsaert, který r. 1629 ztroskotal na Houtmanových útesech u západní Austrálie. Ve svém deníku je popisuje jako zvláštní kočky s předními tlapkami zvíci lidského prstu, na nichž je 5 malých drápků, podobných opičím. Zadní nohy mají velmi dlouhé a pobíhají jen po nich. Jejich ocas je také velmi dlouhý, jako u indických opic, a když zvíře žere, sedí na zadních nohách a potravu drží předníma, jak to dělávají veverky nebo opice. O 140 let později se o klokanech zmínil známý mořeplavec James Cook, jemuž připomínali obrovské tarbíky. Prvé popisy shodně konstatují, že klokani mají velmi dobré maso. Až mnohem později dostala většina klokanů rodové jméno Macropus (z makros pus – velká noha).

Původ klokanů

Klokani jsou vývojově nejmladší skupinou vačnatců, která se v Austrálii objevila před 5–15 miliony lety. Jejich typickým morfologickým znakem je nápadně prodloužená pánev, stehno opatřené silnými svaly, nápadně prodloužené štíhlé holeně a dlouhé chodidlo jen se dvěma prsty (4. a 5.); 2. a 3. prst srůstají v malý pahýlek vybavený 2 drápky, které klokani používají k čistění těla. První prst je dosud zachován jen u malého a vývojově nejstaršího klokánka pižmového (Hypsiprymnodon moschatus), podobnou strukturu zadní nohy měl i obrovitý klokan rodu Procoptodon, který vymřel před 15–20 tisíci lety.

Klokaní skákání

Zajímavou adaptací zadních končetin je stavba kotníku, který se během skoků neohýbá a neotáčí do stran. Klokani se pohybují sounožnými skoky, jež jsou oproti rychlému běhu placentálních savců energeticky nesmírně úsporné, jak dokazuje mnohem nižší spotřeba kyslíku (než u placentálních savců). Měřil jsem mnoho desítek stop skoků velkých klokanů – dosahují délky 4–7,5 m. U klokana rudého byla změřena největší délka skoku 12,8 m, u stejného druhu byl fotograficky dokumentován skok přes plot vysoký 3,1 m. Velcí klokani dosahují při pronásledování autem rychlosti přes 55 km/h, menší druhy kolem 33 km/h.

Kromě skoků sounož se klokani pohybují i po všech čtyřech a opírají se při tom o ocas, který představuje „pátou končetinu“. Při skocích ocas působí jako mohutné kormidlo, které umožňuje prudké obraty. U klokánků je naopak chápavým orgánem, jímž při stavbě hnízda obejmou nahrabaný rostlinný materiál a přenášejí ho.

Přední končetiny klokanů jsou krátké, nespecializované, s pěti prsty a silnými drápy. Zejména klokánkové mají prodloužené dva prsty (2. a 4.), které jsou vybaveny dlouhými hrabacími drápy. Pro obě čeledi je typické, že přední končetiny jsou schopny dokonale manipulovat s nasbíranou potravou. Slouží také k intenzivnímu škrabání srsti a samice si jimi otvírají otvor do vaku a čistí jej.

Přizpůsobení prostředí

Přes zdánlivě dlouhou péči o mládě jsou klokánci i klokani na australské biotopy připraveni mnohem lépe než například ovce. Vysokou okolní teplotu zdolávají i pomocnými termoregulačními mechanizmy, jako je soustavné olizování končetin, které se odpařováním ochlazují. Významnou adaptací při požírání potravy velmi chudé na bílkoviny je metabolické „recyklování moči“. V této nejmladší vývojové větvi vačnatců se mnoho druhů přizpůsobilo konzumaci velmi tvrdých druhů trav. Rozdělený horní pysk jim umožňuje pást se i na nízké a řídké vegetaci. Horní řezáky jsou uspořádány do hřebínkovitého oblouku, dolní jsou silné, dlátovité a na trhání trav se podílejí (jako u přežvýkavců) stiskem na destičku na horním patře. Třenáky jsou nespecializované, zato vysoké korunky stoliček jsou zpevněny (opět jako u přežvýkavců) sklovinnými lamelami. Obroušené stoličky mohou klokani – podobně jako sloni – několikrát vyměnit postupně zezadu rostoucími zuby. U některých druhů tato výměna probíhá po celý život. Mezi třenáky a řezáky je jako u přežvýkavců nápadná mezera – diastema, která při kousání a přežvykování zabraňuje poranění jazyka. Nejfantastičtějším dokladem konvergence zpracování potravy u klokanů a přežvýkavců je totiž skutečnost, že i klokani pravidelně ze žaludku vyvrhují potravu zpět do ústní dutiny, kde ji lépe rozmělňují. Klokani mají rozměrný žaludek, který je příčnými zářezy rozdělen na několik fermentačních komor. Klokani – podobně jako přežvýkavci – jsou schopni trávit celulózu jedině pomocí bakterií a nálevníků. U klokánků se našla výrazná specializace na plodnice hub, zejména podzemních, které klokánci vyhrabávají až z hloubky 20 cm. Houby mají vysoký obsah fosforu a v Austrálii, kde je obsah tohoto prvku nízký, obohacují půdu. Lze říci, že se klokánci touto svou potravní specializací podílejí na mykorize zejména blahovičníků, protože svým trusem rozšiřují spory. Jejich trus je důležitý i pro chrobáky, kteří visí na srsti kolem klokánkova vylučovacího otvoru a čekají na výkaly.