Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Podivuhodní savci Austrálie

9. Klokánci a klokani
 |  5. 9. 2002
 |  Vesmír 81, 516, 2002/9

Klokan je rozhodně nejznámější vačnatec a stal se erbovním zvířetem Australského svazu (i našeho seriálu). Objevuje se na mincích, je ve znaku letecké společnosti a jako „marketinkové zvíře“ se hojně uplatňuje po celém světě. Do nadčeledi klokanů (Macropoidea) řadíme 16 rodů a 68 druhů. Jejich velikost kolísá od nejmenšího klokánka pižmového (Hypsiprymnodon moschatus) 1) po klokaního obra klokana rudého (Macropus rufus). 2) Průměrná hmotnost klokánků se pohybuje kolem 0,5 kg, samci velkých klokanů váží až 95 kg.

Klokánci

Čeleď klokánkovitých (Potoroidae) 3) představuje evolučně nejstarší předky klokanů. Mají málo specializovaný chrup se zachovanými špičáky a malými hrbolkatými stoličkami. Jejich ocas je krátký, u některých druhů lysý; příkladem je hojně se vyskytující klokánek krysí (Potorous tridactylus). Má nápadně prodloužený čenich, čímž se od klokanů výrazně liší. V jihozápadní Austrálii žije o něco větší klokánek králíkovitý (Bettongia penicillata). Klokánci žijí buď v hustém lesním podrostu, nebo ve vysoké trávě, potravu sbírají hlavně hrabáním. Na rozdíl od čistě býložravých klokanů jsou klokánci všežraví. Živí se hmyzem, kroužkovci, hlízami, ale i houbami.

Klokani

Čeleď klokanovití (Macropodidae) zahrnuje 58 druhů, většina z nich obývá Austrálii, 10 druhů je rozšířeno jen na Nové Guinei. Do rodu Macropus se řadí 14 australských druhů, např. klokan rudý (Macropus rufus), klokan obrovský (M. giganteus), klokan rudokrký (M. rufogriseus). Rod pralesních stromových klokanů (Dendrolagus) má 10 druhů, z nichž jen 2 se vyskytují v tropech severní Austrálie, ostatní obývají Novou Guineu. Na prstech mají nápadné dlouhé drápy, s jejichž pomocí obratně šplhají po stromech. Největší skupinou klokanů jsou klokani skalní (Petrogale), jichž je 15 druhů. Jsou menší, na chodidlech mají silnou vrásčitou rohovinu a nápadný, hustý porost chlupů – jakési přezůvky, které je dokonale chrání před rozpálenými skalami a velmi účinně brání uklouznutí. Všichni klokani mají charakteristický chrup – špičáky vůbec nemají a vysoké korunky jejich stoliček jsou proti obrusu chráněny (tak jako u přežvýkavců) hadovitě kroucenými vrstvami skloviny. 4)

První zprávy o klokanech

O existenci těchto zvířat informoval jako první holandský kapitán lodi Batavia Francois Pelsaert, který r. 1629 ztroskotal na Houtmanových útesech u západní Austrálie. Ve svém deníku je popisuje jako zvláštní kočky s předními tlapkami zvíci lidského prstu, na nichž je 5 malých drápků, podobných opičím. Zadní nohy mají velmi dlouhé a pobíhají jen po nich. Jejich ocas je také velmi dlouhý, jako u indických opic, a když zvíře žere, sedí na zadních nohách a potravu drží předníma, jak to dělávají veverky nebo opice. O 140 let později se o klokanech zmínil známý mořeplavec James Cook, jemuž připomínali obrovské tarbíky. Prvé popisy shodně konstatují, že klokani mají velmi dobré maso. Až mnohem později dostala většina klokanů rodové jméno Macropus (z makros pus – velká noha).

Původ klokanů

Klokani jsou vývojově nejmladší skupinou vačnatců, která se v Austrálii objevila před 5–15 miliony lety. Jejich typickým morfologickým znakem je nápadně prodloužená pánev, stehno opatřené silnými svaly, nápadně prodloužené štíhlé holeně a dlouhé chodidlo jen se dvěma prsty (4. a 5.); 2. a 3. prst srůstají v malý pahýlek vybavený 2 drápky, které klokani používají k čistění těla. První prst je dosud zachován jen u malého a vývojově nejstaršího klokánka pižmového (Hypsiprymnodon moschatus), podobnou strukturu zadní nohy měl i obrovitý klokan rodu Procoptodon, který vymřel před 15–20 tisíci lety.

Klokaní skákání

Zajímavou adaptací zadních končetin je stavba kotníku, který se během skoků neohýbá a neotáčí do stran. Klokani se pohybují sounožnými skoky, jež jsou oproti rychlému běhu placentálních savců energeticky nesmírně úsporné, jak dokazuje mnohem nižší spotřeba kyslíku (než u placentálních savců). Měřil jsem mnoho desítek stop skoků velkých klokanů – dosahují délky 4–7,5 m. U klokana rudého byla změřena největší délka skoku 12,8 m, u stejného druhu byl fotograficky dokumentován skok přes plot vysoký 3,1 m. Velcí klokani dosahují při pronásledování autem rychlosti přes 55 km/h, menší druhy kolem 33 km/h.

Kromě skoků sounož se klokani pohybují i po všech čtyřech a opírají se při tom o ocas, který představuje „pátou končetinu“. Při skocích ocas působí jako mohutné kormidlo, které umožňuje prudké obraty. U klokánků je naopak chápavým orgánem, jímž při stavbě hnízda obejmou nahrabaný rostlinný materiál a přenášejí ho.

Přední končetiny klokanů jsou krátké, nespecializované, s pěti prsty a silnými drápy. Zejména klokánkové mají prodloužené dva prsty (2. a 4.), které jsou vybaveny dlouhými hrabacími drápy. Pro obě čeledi je typické, že přední končetiny jsou schopny dokonale manipulovat s nasbíranou potravou. Slouží také k intenzivnímu škrabání srsti a samice si jimi otvírají otvor do vaku a čistí jej.

Přizpůsobení prostředí

Přes zdánlivě dlouhou péči o mládě jsou klokánci i klokani na australské biotopy připraveni mnohem lépe než například ovce. Vysokou okolní teplotu zdolávají i pomocnými termoregulačními mechanizmy, jako je soustavné olizování končetin, které se odpařováním ochlazují. Významnou adaptací při požírání potravy velmi chudé na bílkoviny je metabolické „recyklování moči“. V této nejmladší vývojové větvi vačnatců se mnoho druhů přizpůsobilo konzumaci velmi tvrdých druhů trav. Rozdělený horní pysk jim umožňuje pást se i na nízké a řídké vegetaci. Horní řezáky jsou uspořádány do hřebínkovitého oblouku, dolní jsou silné, dlátovité a na trhání trav se podílejí (jako u přežvýkavců) stiskem na destičku na horním patře. Třenáky jsou nespecializované, zato vysoké korunky stoliček jsou zpevněny (opět jako u přežvýkavců) sklovinnými lamelami. Obroušené stoličky mohou klokani – podobně jako sloni – několikrát vyměnit postupně zezadu rostoucími zuby. U některých druhů tato výměna probíhá po celý život. Mezi třenáky a řezáky je jako u přežvýkavců nápadná mezera – diastema, která při kousání a přežvykování zabraňuje poranění jazyka. Nejfantastičtějším dokladem konvergence zpracování potravy u klokanů a přežvýkavců je totiž skutečnost, že i klokani pravidelně ze žaludku vyvrhují potravu zpět do ústní dutiny, kde ji lépe rozmělňují. Klokani mají rozměrný žaludek, který je příčnými zářezy rozdělen na několik fermentačních komor. Klokani – podobně jako přežvýkavci – jsou schopni trávit celulózu jedině pomocí bakterií a nálevníků. U klokánků se našla výrazná specializace na plodnice hub, zejména podzemních, které klokánci vyhrabávají až z hloubky 20 cm. Houby mají vysoký obsah fosforu a v Austrálii, kde je obsah tohoto prvku nízký, obohacují půdu. Lze říci, že se klokánci touto svou potravní specializací podílejí na mykorize zejména blahovičníků, protože svým trusem rozšiřují spory. Jejich trus je důležitý i pro chrobáky, kteří visí na srsti kolem klokánkova vylučovacího otvoru a čekají na výkaly.

Obrázky

Poznámky

1) Tělo je dlouhé 28 cm, poměrně krátký ocas 15 cm.
2) Tělo je dlouhé až 165 cm, ocas až 107 cm.
3) Zahrnuje 9 australských druhů.
4) Do této čeledi patří ještě další rody: Dorcopsis, Dorcopsulus, Lagorchestes, Onychogalea, Setonix, Thylogale, Wallabia.

Rozmnožování

– Velmi důležitou činností samců během celého roku je označování okrsku výměšky pachových žláz. Nejnápadnější jsou na hrdle a prsou. U klokana rudého má sekret prsní žlázy nápadně rudou barvu. K značkování si samci vybírají trsy trávy, ale i pahýly stromů a keřů. Vedoucí roli při hledání estrické samice hraje čich. Samec pravidelně kontroluje močící samice, často očichává i otvor do jejich vaku. Pozoruhodné také je, jak vyhlédnutou samici vybízí – předními končetinami ji jemně škrábe na ocase. Poměrně často lze vidět, jak se samec snaží uchopit samici za ocas. Když se samice snaží vzdálit, samec ji následuje a její ocas drží v předních tlapkách.

Estrus se dostaví obvykle brzo po porodu a oplodněné vajíčko ve stadiu blastocysty přeruší vývoj a zůstane připraveno v pohlavních orgánech samice. Tato embryonální diapauza trvá až do doby, než je předchozí mládě připraveno opustit vak. Jestliže je samice pronásledována psy, často vytrhne větší mládě z vaku a obětuje ho pro svou záchranu. V tom případě se připravená blastocysta okamžitě začne dále vyvíjet.

Podobně jako ostatní vačnatci jsou i klokánci a klokani po porodu velmi malí a dosahují (podle velikosti jednotlivých druhů) délky 5–15 mm. U největších klokanů váží porozené mládě 0,7–0,8 g, tedy 30 000krát méně než jeho matka. Díky silným předním končetinám se samo vyšplhá do vaku. Orientuje se při tom jedině čichem. Sledoval jsem porod klokana rudého a viděl jsem, jak cestu od pohlavního otvoru do vaku (40 cm) zvládlo mládě za 2 minuty 39 sekund. Zatímco klokani po 27–34 denní březosti rodí jen jediné mládě, klokánci rodí často i dvě až tři.

Vak je díky teplu a vlhkosti dokonalým inkubátorem, který samice již před porodem a během vývoje mláděte pečlivě jazykem několikrát denně čistí. Jsou v něm 4 mléčné bradavky, na jednu se mládě pevně přisaje a ve vaku (opět podle velikosti jednotlivých druhů) setrvává 150–320 dnů. Po opuštění vaku se nějaký čas přikrmuje mlékem ze struku, na němž předtím bylo od narození přisáto. Matka mu dovoluje sát ještě měsíc po opuštění vaku, musí si však struk, který se během vývoje velmi prodlouží, vytáhnout z vaku ven.

Kvalita a složení mléka se během vývoje mláděte mění, každý struk má vlastní hormonální regulaci, a tak samostatné mládě pije mléko jiného složení než mládě přisáté. U klokánků je pobyt ve vaku kratší a pro mláďata, která už vak opustila, samice staví „hnízdo“. Zpočátku je mládě zcela holé – jde vlastně o embryo. Teprve 14 dní po narození lze určit pohlaví a 18 dní po narození se objevuje základ vaku. Ve 111 dnech začne mláděti narůstat srst, nejprve na nose, a po 156 dnech je již porostlé celé. Šestiměsíční mládě pravidelně vystrkuje hlavu z vaku a začíná se přiživovat ukusováním stébel trávy.

U velkých klokanů dosahuje mortalita mláďat 35 %. Na rozdíl od jiných vačnatců byla u klokanů pozorována pomoc příbuzných samic – babiček a tetiček. Podle ekologické studie klokana obrovského z východní Austrálie se s přibývajícím věkem samice mění i poměr pohlaví porozených mláďat. U mladých samic na 1 porozenou samičku připadá 0,8 samečka, u středně starých samic je tento poměr 1:1,3 a staré samice rodí podstatně více samečků (1:2,9).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorovi

Zdeněk Veselovský

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc., (*1928) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Po třicet let řídil Zoologickou zahradu v Praze. Je profesorem zoologie na Biologické fakultě JU v Českých Budějovicích, externě přednáší etologii na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem knih: Vždyť jsou to jen zvířata (1974), Ptáci a voda (1987), Chováme se jako zvířata? (1992), Člověk a zvíře (2000), Obecná ornitologie (2001) ad.

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...