Londýn: Britské muzeum¹⁾

Jedu do Londýna poprvé v životě. Přijíždím večer a jsem dost unavený i unuděný z cesty parníkem a vlakem, ke všemu nemám tabák pro svoji pipku, a ten suchý Angličan naproti si klidně nacpává! Nemá ale sirky – vyhráno! Podávám mu škatulku a on mi zdvořile nabízí svůj tabák. Má angličtina je hanebná, a tak raději nemluvím. Dorozumíváme se a provozujeme výměnný obchod jako mezi indiány.

Celnice. – Máte něco v těch bednách a kufrech? – Mám! Prohlédne si mě a usměje se. – Máte tam tabák? Líh? – Ne. – All right, můžete jít. A jdu, bez otevírání a prohlídek.

Taxi. Hotel. Dobrý pokoj, dobrý výhled, přesná, málomluvná obsluha. Stačí jediné slovo.

Pozoruji pověstný pohyb města. Všechno se hýbe pod zemí. Celá zem je podhrabaná, všude díry na povrch. Od jedenácti večer do osmi ráno všechno spí. Po půlnoci už ani nejezdí tramvaje – jako bych byl v Praze. Ukrutně se zde hýří časem – tolik marnotratného spánku!

Co prospali, to ve dne nahradí. V „undergroundu“ všichni čtou noviny. Jeden dělá místo druhému, mlčí a neruší se navzájem. Nádherná demokracie. Gentleman s orchidejí v knoflíkové dírce sedí vedle otrhaného dělníka. Vedle skvostné lady černoška.

Hotelová společnost: ze všech koutů světa, ale v Londýně výborně aklimatizovaná. Muži klidně kouří dýmky ve společnosti dam, drží rukou botu přes koleno ledabyle zkřížené nohy, a je v tom elegance a přirozenost. I ve smíchu je vážnost, odměřenost, elegance. Ženy se smějí hlasitě a otevřeně, muži tiše a sarkasticky, cizinci jsou svým trapným křiklavým smíchem patrní na první pohled.

Mám rovnat své sbírky na univerzitě. Čekám, abych se s někým domluvil. Začínají až v deset hodin. Přicházejí studenti a studentky. Převlékají se v šatně a v pracovním odcházejí k výtahům, které je rozvezou po budově. Vše je čisté, lesklé, jasné. Všude jsou hydranty a návody pro případ ohně. Na nástěnkách oznámení o zkouškách, fotbalových a atletických meetinzích. Kolegialita studentů i profesorů.

Přírodovědecké muzeum. Je otevřeno až od deseti, zato také do deseti večer. Dlouho jsem chodil, než jsem našel, co jsem hledal. Stačil jsem si prohlédnout jen dvě oddělení – ryby a hlemýždě. Objevil jsem i vkusnou restauraci. Všechno je uzpůsobeno výhradně pro obecenstvo. Teprve pod zemí jsou místnosti pro vědátory.

Byl jsem přijat chladně a odměřeně, nikdo se mě neptal, kdo jsem a jaký je můj záměr, ale dostal jsem plně k dispozici vše, co jsem potřeboval. A všude takové poklady! Byl jsem tím úplně zničený! Vrávoral jsem jako v mlze.

A všude kolem veselý ruch: děti poskakují a křičí – a nikomu to nevadí. Tady stojí profesor se zápisníkem, deštník opřený o vitrínu – nikdo ho nežene k šatně. Pod paží má balík papírů a krabici přírodnin k porovnání. Klidně si kreslí a hlučení dětí ho pranic neruší.

Mám podivný pocit. Necítím závist, spíš lítost. Obrovské nadšení a zároveň slzy v očích. Musím se sem vrátit, až vystřízlivím.

Jdu do hotelu a pláču. Ano, jsem rozhodnut: sem daruji svoje nejlepší věci, které tu ještě chybějí, třeba mého hlemýždě Bulimus Friči Holmb. sp. n., objev z poslední cesty. Nikdo mě o to nežádá, zapadne to tu jako kapka v moři, nikdo se nedozví, že já jsem dárce. Dám to rád, ačkoliv vím, že by koupili a dobře zaplatili. Styděl bych se však chrámu světové vědy pro veřejnost nabídnout něco na prodej! Tam bude ta věc opravdu k užitku vědě a ne pavědě několika jednotlivců. Tam se mi jistě nebudou snažit dělat ostudu pro mé dary – jako doma, když mě v novinách uráželi, že neumím darovat muzeu nic lepšího než „zakrnělého pásovce“.²⁾

Copak Angličani, slýchával jsem doma. – Ti si mohou dovolit takové školy a taková muzea, jsou bohatí a mají peněz, že nevědí, kam s nimi.

Je to lež – hanebná lež. Jsou bohatí právě proto, že mají takové školy a taková muzea! Že si dovedou vychovat svoji inteligenci a že dovedou vychovat všechny nadané lidi. Že dovedou v každém, i v těch chladných Angličanech, vyvolat lásku k přírodě a ke vzdělání.

Jaký to rozdíl od našich poměrů, ubíjejících samostatné myšlení a pěstujících pouze nenávist a podlízalství. Ruku na srdce! Našel by se u nás jediný člověk, který by cítil lásku a vděčnost ke škole, kterou absolvoval, k muzeu, kde pracoval? K muzeu, odkud se mladí lidé vyhánějí, kde je jim znemožňována samostatná práce, kde je jim zakazován přístup do knihoven proto, že mají jiný názor než vedoucí kruhy, kde panuje osobní zášť, intriky, nenávist, podlost? Kde jsou možné případy jako Absolonův, kde dokonce končí lidé sebevraždami – jako Bula nebo dr. Thon?

Ach, ty zlatá kapličko na Koňském trhu, kde se věda pěstuje „jen aby se neřeklo“, kde se z osobního přátelství vyhazují peníze a kde se skrblí a pronásleduje z osobní zášti! Ach, ta muzea, která takto hromadí věci, které do nich nepatří, která trhají sbírky a škatulkují jednotlivé exponáty, která hromadí dubleta po stovkách exemplářů, ach, ty sbírky známek, švestkových kominíčků, sirkových škatulek, louskáčků a dýmek u Halánků! Proto není nikde místo pro opravdu vědecké věci, proto nádherná etnografická sbírka v zemském muzeu jenom překáží, exponáty ze všech konců světa natlučené do jediné skříně, proto je slovanská etnografie rozstrkaná po zemském, etnografickém, Náprstkově i Pražském muzeu.

Místa v muzeích jsou u nás pouhé sinekury. Je to boj o chleba, kdy jeden druhému utrhává od úst a navzájem si znemožňují vědeckou práci. Dostane-li se někdo k moci, hned ji musí dát cítit svým podřízeným – místo aby byl rádcem mladým lidem, musí je utlouct.

Ach, vy pyramidy popsaného papíru, které monopolizujete vědu a ubíjíte svou nesnášenlivostí prostor pro skutečné poznání, které se nechce řídit vaší vůlí – to vy ničíte lásku k přírodě a pěstujete nenávist ke školám a vzdělání!

Když jsem se vrátil z prvních cest a slyšel od mladých lidí „Jen to nedávejte do Muzea, to by bylo ztracené“, měl jsem jim to za zlé. Ale dnes to chápu a veřejně se omlouvám Holubovi za to, že jsem ho měl za renegáta – dnes už vím, že se musím zachovat stejně, a je mi jedno, že mě budou nazývat právě tak.

Kdy přijde statečný Herkules, aby vymetl ta Augiášova muzea, aby odstranil nepatřičné věci, dubleta vyměnil s jinými muzei, aby se nevyhazovaly peníze zbytečnými nákupy, a na uprázdněném místě vystavil všechno tak, aby to nepřipomínalo výkladní skříň u vetešníka, ale aby to budilo touhu po studiu? Kdo vypráská z kateder ten dogmatismus a z ústavů to patolízalství, pokrytectví a tisíce intrik?

Jedině až poté budou moci vědci milovat své ústavy a žáci budou mít úctu a lásku ke svým profesorům – svým přátelům. Teprve pak budou moci lidé bezplatně kdykoliv navštěvovat naše muzea a bohatí mecenáši je budou chtít podporovat. Zatím každý donátor cítí, že by to byl hřích takto zahodit peníze, a dá-li přece almužnu, pak je to zas jen z nějakého osobního přátelství!

Nevím, kdy naše muzea budou jako ta britská, ale naše generace toho sotva docílí. Morální síla je podlomena výchovou, a kdo si si ji nenechal podlomit, utíká pryč a stává se odrodilcem. To proto jsem plakal v Britském muzeu. Ne, nezávidím Angličanům jejich nablýskané univerzity a světlem zalitá muzea, závidím jim jejich lidi a jejich charaktery...