Richard Feynman: O smyslu bytí

Kniha známého amerického fyzika, která v originále vyšla pod titulem The Meaning of It All (O smyslu všeho), mě zcela strhla. V sérii tří přednášek se R. Feynman zabývá podstatou vědy a tím, co vědecký přístup vnáší do pohledu na politiku, na morální hodnoty a postoje či na smysl světa jako takového. Myslím si, že i kdyby někdo s některými autorovými názory nesouhlasil, je kniha jazykově i stylisticky velice srozumitelná (což u podobně závažných témat nebývá pravidlem), a tedy vhodná i k tomu, aby si člověk uvědomil své vlastní postoje. Jistě to souvisí s tím, že – jak Feynman v knize sám píše – potřeba vyjádřit se podrobněji a důkladněji k těmto věcem v něm zrála delší dobu.

Nejistoty vědy

V první kapitole R. Feynman vysvětluje, v čem spočívá podstata vědy, a zdůrazňuje jeden z jejích aspektů, nejistotu, či – lépe řečeno – otevřenost. Abych čtenáře získal (nebo rovnou odradil), uvedu úryvek z knihy samé: Kdybychom nedokázali nebo neměli zájem vydávat se novým směrem, kdybychom netrpěli pochybnostmi nebo si neuvědomovali svoji nevědomost, neměli bychom žádné nové nápady. Věděli bychom, co je pravda, a neexistovalo by nic, co by nám stálo za to prověřovat. Takže to, co nazýváme dnešním vědeckým poznáním, je suma tvrzení, kterou známe s větší či menší jistotou. Některá tvrzení jsou velice nejistá. Některá jsou skoro určitě správná. Ale žádná z nich nejsou naprosto jistá. Vědci jsou na to zvyklí. Víme, že život jde ruku v ruce s nevědomostí. Jsou lidé, co nám říkají: „Jak můžete žít, aniž byste měli jistotu?“ Nevím, co tím chtějí říct. Vždycky jsem žil s vědomím, že jistotu nemám. Je to snadné. Chtěl bych vědět jak dokázat, aby člověk něco věděl jistě.

Než abych opakoval svými neumělými slovy, co autor knihy líčí stručně a srozumitelně, omezím se na výčet některých témat souvisejících s vědou jako takovou, která jsou zmíněna v první kapitole:

• co je věda,
• znalost toho, jak věci fungují, v sobě nenese pokyny, zda ji použít k dobrému, či k zlému,
• skutečnou motivací vědce nejsou aplikace, je to vzrušení z objevování nového,
• fantazie přírody je mnohem větší než fantazie člověka, příroda je div,
• přestože elektrické síly jsou velice silné, dlouhou dobu si jevu elektřiny nikdo nevšiml,
• význam Faradayova zákona elektrolýzy je v tom, že se spojily dvě větve lidského poznání – chemie a nauka o elektřině; říci o významu Faradayova zákona elektrolýzy, že díky němu lze dnes něco pochromovat, je neomluvitelné,
• vědecká metoda je založena na principu, že kritériem pravdivosti teorie je pokus; to vede k omezení vědy na otázky rozhodnutelné pokusem,
• že lze na svět úspěšně aplikovat vůbec nějaké zákony, je svého druhu zázrak,
• že se příroda chová v souladu s matematickými vztahy, není nijak samozřejmé,
• přírodovědné zákony jsou rozumné odhady, extrapolace,
• proč je vědecké takové odhady dělat, přestože jsou nejisté,
• proč je důležité pochybovat a proč pochybností není třeba se bát, ale naopak jsou velice cenné.

Snad čtenáře předchozí soupis příliš nenudil, o všech těchto věcech a mnoha dalších Feynman píše nebo vlastně mluví s velkým zaujetím.

Nejistoty hodnot

Druhá kapitola se netýká ničeho menšího, než je hledání smyslu života jednotlivce, smyslu všech věcí. Jak přesně autor odpovídá, neprozradím, i když to možná někdo uhodne. Postulovat určité morální zásady a odpovídat na otázky po původu a smyslu celého světa spadá do působnosti různých náboženství. Souvislostem mezi vědou a náboženstvím, zejména otázce slučitelnosti vědy s vírou v Boha, je věnováno několik úvah. Na konci druhé kapitoly Feynman srovnává Rusko a Spojené státy, které byly v době proslovení přednášky r. 1963 dvěma proti sobě stojícími světovými mocnostmi. Pro nás je to čtení zvláště zajímavé, protože Feynman nespatřuje zásadní rozdíl mezi tehdejším Sovětským svazem a USA v ekonomickém systému jakožto spor mezi socializmem a kapitalizmem. Zdůrazňuje, že vláda Spojených států přerozděluje rozhodně ne zanedbatelnou část finančních prostředků ze zisků soukromých firem. Největší rozdíl však vidí v principu otevřenosti vůči novým myšlenkám a řešením, jak ho nastínil v kapitole o vědě: Myslím si, že Rusko představuje hrozbu tím, že tvrdí, že řešení společenských problémů je známé, že veškeré snažení se má dít ve prospěch státu, protože tohle znamená konec všemu novému. Lidé nemají příležitost rozvíjet svůj duševní potenciál, svou různorodost, předkládat nová řešení obtížných problémů, nové názory.

Vláda Spojených států se utvářela pod vlivem přesvědčení, že nikdo neví, jak má vláda vypadat či jak vládnout. To znamenalo vynalézt způsob vlády v situaci, kdy nevíte jak vládnout. A to lze zařídit tím, že vyvinete systém, jako máme my v USA, systém, v němž mohou být nové cesty navrhovány, vyzkoušeny a eventuálně zase zavrženy.

Kapitola končí jako zanícený manifest svobody.

Ten náš nevědecký věk

Ve třetí kapitole Feynman ilustruje a rozvíjí myšlenky zpracované v předchozích dvou kapitolách. Činí tak místy s lehkou sebeironií či nadsázkou, sám název kapitoly vysvětluje jako „trik“, záměrný protimluv. Svoje postřehy věnuje nevědeckým aspektům dnešního světa. V dalším úryvku jde o uplatnění racionálního skepticko-optimistického postoje, jímž je kniha prostoupena: První příklad se týká toho, jak poznat, jestli někdo pořádně neví, o čem mluví, a jak poznat, jestli to, co říká, má hlavu a patu. Trik, který k tomu používám, je velice jednoduchý. Když položíte dotyčnému pár rozumných otázek – to jest projevíte o to, co říká, hluboký a upřímný zájem, nekladete žádné záludné otázky, ale přímé otázky jdoucí k podstatě věci – pak se dotyčný rychle dostane do úzkých a neví co říct. Je to, jako když se vás vyptává malé dítě. Když se ptáte naivně, ale k věci, téměř okamžitě ta osoba neví, co by odpověděla – pokud je to normální čestný člověk. To je důležité připomenout.

Myslím, že jeden nevědecký rys naší doby, kterému by pravděpodobně trochu vědeckosti velice prospělo, mohu teď ilustrovat. Souvisí s politikou. Předpokládejme, že máme dva prezidentské kandidáty. První z nich vykládá o zemědělské politice a dostane otázku: „Jak vyřešíte problémy farmářů?“ A on to okamžitě ví – blablabla. Načež tutéž otázku dostane druhý kandidát. „No, to je obtížná otázka,“ konstatuje. „Jako generál toho o farmařině moc nevím. Ale určitě to je zapeklitý problém, protože vím, že už s ním zápasíme dvanáct patnáct… dvacet let. Znám lidi, kteří tvrdí, že vědí jak ho zvládnout, ale je to opravdu obtížné. Takže já bych řešil farmářský problém tak, že dám dohromady tým lidí, kteří se v tom vyznají, zhodnotíme všechny zkušenosti, které byly dosud řešením tohoto problému získány, zvážíme je, a pak dojdeme k nějakým rozumným závěrům. Nemůžu vám hned teď říct, jak konkrétně bude řešení vypadat, ale můžu vám říct, jaké principy budu chtít dodržet – řešení nesmí být tíživé pro jednotlivé farmáře, a vyskytnou-li se specifické problémy, budeme k nim přihlížet“ atd. atd. Myslím, že takovýhle prezidentský kandidát to v této zemi nemůže nikam dotáhnout.

Ve třetí kapitole se dozvíte o tom, co si Feynman myslí o řadě problémů a otázek; pro ilustraci uvedu:

• proč politické sliby nikdy nemohou být dodrženy,
• jak měníme svoje názory a postoje – mění se jejich pravděpodobnost v našich očích,
• o telekinezi a vědeckém postoji k ní,
• o létajících talířích a tvrzení, že nejde o to, jestli je něco možné, ale jestli je pravděpodobné, že se to skutečně děje,
• jak vědecky posoudit zázraky svaté matky Setonové,
• astrologie a víra ve vliv hvězd na osud lidí svědčí o neinformovanosti,
• testování jaderných zbraní má svá pro i proti.

Nakonec ještě jeden úryvek z knihy: O téhle představě nejistoty se hodně vtipkuje. Rád bych vás upozornil, že i když člověk nemá jistotu, pořád si ještě něčím může být velice jistý. Nemusíte tedy stát někde uprostřed mezi dvěma možnostmi, vlastně většinou nestojíte ani zdaleka uprostřed. Lidé se mě ptají: „Jak můžete učit děti, co je dobré a co je špatné, když to nevíte?“ Můžu, protože s docela slušnou jistotou vím, co je dobré a co je špatné. Nevím to stoprocentně. Na základě nějaké zkušenosti mohu případně názor změnit. Ale co je mám učit, to vím.