Krásy krasu

Krása sice do oka udeří – miskovité závrty, step, bělavé škrapy, temné propasti, bublavé vyvěračky, jalovce napřahující větve, jako by se vítaly s kolegy na sněmu – leč etymologickou souvislost nehledejme. Praslovanská krasa (nádhera) původně znamenala lesk, červeň, barvu ohně (jedna z hypotéz), kdežto kras se spletitě odvíjel od předslovanského významu kámen, skála. Jako termín si jej ovšem karsologové (pravopis podle prvních něm. badatelů) vybrali až „nedávno“ – koncem 19. století – a to podle Krasu (Karsu / Garstu), horské vápencové oblasti ve Slovinsku. Jméno této krajině dali nejspíš Illyrové, kteří v ní sídlili před Slovany (řádově od počátku 1. tisíciletí př. Kr.). Předpokládáme, že v době římské okupace v 2. století př. Kr. proniklo toto toponymum do latiny jakožto Carsus a odtud do němčiny v podobě Karst i do italštiny v podobě Carso (tentýž kořen se zřejmě ozývá také v lat. názvu oblasti Carniola – Kraň). Pozoruhodné však je, že ve zdejších starobylých čakavských dialektech, které se vyvíjely od „nížinné slovinštiny“ odděleně (resp. nevyvíjely se téměř vůbec), donedávna přežívala i obecná slova kras / krasa , jimiž se označovaly hromady kamení či místa se suchou kamenitou půdou (tj. totéž, pro co má chorvatština slovo krš).

Ke krasu nerozlučně patří jeskyně. Původ slova se nepodařilo úplně objasnit, možná souvisí se starým slovenským jask – tunel či s dolnolužickým jašk – vchod do vrše či síťových náhonců. Vyloučit nelze ani souvislost s jizvou, resp. jazvou (skalní puklinou). Při dalším pátrání tímto směrem bychom dospěli k jazvině, dutině, kterou obýval jazovec (jezevec), tak alespoň soudil J. Jungmann. Tento název zvířete s pruhovaným čenichem ovšem nutno považovat za tabuové slovo (jak se mu tenkrát říkalo doopravdy, to asi nikdy nezjistíme).

Slovo propast vzniklo už v praslovanštině, a to od slovesa propasti – propadnout (podobně past od padnout), odtud i propadání (řeky). Ponor je místo, kde se řeka nepropadá, nýbrž jen nenápadně noří pod zem, mívali jsme však pro tento jev i starobylé slovo ponikev, místo, kde voda pod zem „poniká“ (vniká). Slovo sice zaniklo, zůstalo však konzervováno ve jméně Puňkva, dnes Punkva (na Blanensku se mluvívalo nářečím, pro něž jsou změny o v u a ni v ň charakteristické).

Výstižný termín závrt (začněte vrtat s využitím luku a vrtné hůlky – a brzy uvidíte!) má protějšek v chorvatském slově vrtač (užívá se v dalmatském Dinarském krasu). Neslovanské jazyky paradoxně dávají přednost dolině (psána nejčastěji doline), kterou my jakožto jungmannovskou přejímku z ruštiny používáme spíš pro hluboká horská údolí.

O slovu škrap či škrapa víme, že bylo převzato jako lidový název rozšířený v Dinarském krasu, ale zda jde o původní chorvatské slovo (rýha, vryp), tím si nejsem jista. Pravda je, že zní zvukomalebně, zkuste chvíli po ostrých škrapech „škrundat“ a slovo si říkat nahlas.

Legendárním jeskynním zvířetem je macarát (má to v popisu práce – plným jménem macarát jeskynní). Tenhle divný dlouhý bílý mlok se slabýma nožkama se však ve slovinštině jmenuje močerad (má rád močál) a proč jeho jméno přejal J. S. Presl tak zkomoleně, zůstane asi už záhadou. „Chyba péra,“ konstatuje Václav Machek.

Dřevinou krasů v Čechách, na Moravě i na Slovensku je jalovec. Je-li skutečně jalový, odkud se ho bere tolik? Jalovost je jen zdánlivá, jeho plody dozrávají až v dalším roce na jaře (hypotéz o původu jména je ale více). Neodmyslitelným stromem Českého krasu je jeřáb muk s tuhými, naspodu plstnatými listy, který dostal jméno podle mukyní, jeřabin jakoby pomoučených. K dokreslení scenérie zbývají snad už jen ovce, ale jednak se svým původem (lat. ovis) do zahrádky Svantovítovy příliš nehodí, jednak v nejednom krasu (včetně Českého) už po nich nezbyl ani ždibíček trusu.