Chvála vědeckého poznání

[...] Ze svých basilejských zkušeností bych rád toto přesvědčení zdůvodnil. Po léta jsem každodenně chodíval kolem nápisu vytesaného do kamene, kterým hlavní univerzitní budova vítá své občany. Ten nápis zní: Mortalis homo ex dono Dei per assiduum studium adipisci valet scientiae margaritam quae eum ad mundi arcana cognoscenda dilucide introducit et infimo loco natos evehit in sublimes. Tato slova jsou zkrácenou verzí preambule nadační listiny Basilejské univerzity z 12. 11. 1459. Papež Pius II. [...]

Preambule je nesena důvěrou v dobrý smysl vědeckého poznání. Člověk je ve svém bytostném určení poznávající bytost, smí, má, ba musí hledat nové poznání. To je jeho nezbytí i výsada. Nezbytí: nemůžeme ve světě obstát, pokud se nepokusíme o jeho poznávání. Na rozdíl od jiných tvorů, je člověk svým přírodním vybavením vlastně defektní tvor. Své životní možnosti si musí teprve vytvářet. Poznání toho, co je zprvu skryté, tomu napomáhá. Věda však není jenom nezbytná, je to zároveň naše výsostné privilegium. Badatelským úsilím a poznáváním vynikáme nad ostatní stvoření, andělům blíže než živočichům, schopni růst v subjekty vlastního a odpovědného života.

Toto přesvědčení o eminentním významu poznání, a tedy i jeho institucí, právě univerzit, je zakotveno hluboko v základech evropské humanity, a to v obou jejích konstitutivních pramenech: v patosu metodicky promyšleného programu antické filozofie i v biblickém důrazu na jedinečnou roli člověka v rámci stvoření.

Náš text charakterizuje cestu a způsob vědeckého zkoumání dvěma výraznými motivy. Hovoří o vytrvalém studiu, ale také o daru perly věd. Tím rámcově naznačuje dvojí podmínku vědecké práce. Věda je zprvu a především assiduum studium: vytrvalé úsilí, koncentrovaná snaha v námaze pojmu i života. Skutečný vědec se liší od diletanta metodickou kázní a od intelektuálního playboye ochotou k askezi (opět: pojmu i života). Není náhodou, že novodobý typ zapáleného badatele měl své předchůdce ve středověkých klášterech, mezi lidmi, kteří ve vědomém zúžení běžných životních možností objevovali a otvírali prameny poznání v intenzivním intelektuálním soustředění a v bezpodmínečné oddanosti hledané pravdě. Assiduum studium je elementárním předpokladem každé vědy.

Je tu však i druhý prvek. K němu ukazuje preambule slovem o Božím daru a obrazem perly vědy. Tím se navozují našim uším možná překvapivě teologické a estetické motivy. I ty však patří k sebepochopení evropské vědy. Myslím na Platóna a jeho postřeh, že hledání pravdy se může legitimně dít v aktech duchovního nadšení a uchvácení krásou, krásou dobra, dobrem krásy. Naše poznání má i svou estetickou, ano erotickou složku. A myslím i na biblickou reminiscenci, že se nám lidsky podstatného poznávání, zvláště poznání nejen Boha, nýbrž i sebe a bližního, dostává leckdy jako ve snách, jako nevysloužený dar. I tyto motivy patří do úvah o smyslu obecného i vědeckého poznání ne jako náhražka či konkurence k motivu vytrvalého studia, nýbrž jako poukaz na jeho hranici, která i největší z badatelů vede ke skromnosti, ale také osvobozuje. Bez životního prvku tvořivé radosti a milosti se i nejlépe zamýšlené vědecké podnikání stane snadno duchamorným, náročivým, a proto málo věrohodným počínáním. Naše univerzity a vědecké instituty mají dobrý důvod brát vážně oba pokyny naší preambule: růst ve společenství náročné a vytrvalé práce, ale také v ovzduší vděčné radosti za dar perly věd. Obojí nedílně vyznačuje univerzitní spiritualitu.

Etická dimenze spirituality

Lidské poznávání, vědecká práce, není samoúčelem. Neplatí scientia pro scientia, a tedy ani universitas pro universitate. Univerzita se svými fakultami žije uprostřed společnosti teologická fakulta tedy předně, nikoli výlučně, uprostřed církve. Naše nadační listina vyjadřuje tento vztah k širším oblastem života v jeho osobní i pospolité rovině tím, že v navázání na svou chválu vědy jako vzácné perly vzápětí upřesňuje: quae bene beateque vivendi viam praebet. Legitimní věda ukazuje cestu k dobrému a šťastnému životu. Má své místo a své poslání nikoli v akademické izolaci, nýbrž v celku mnohotvárného života. Slouží životu, a to výslovně dobrému a šťastnému životu.

Tento upřesňující dodatek otevírá etickou dimenzi univerzitní spirituality. A to rovnou ve fundamentální otázce po smyslu a cíli vědeckého a výchovného úsilí v tom i po zodpověditelných důsledcích badatelských programů a metod. Když sledujeme triumfální proces novodobé vědy, stěží se ubráníme dojmu, že tento etický aspekt byl spíše zanedbáván. Po staletí si zvláště špičkové vědecké snažení rozumělo jako počítání mimo dobro a zlo. Mělo to své pochopitelné důvody, především v obraně proti moralizujícímu či ideologickému poručníkování vědeckých projektů, zprvu ze strany církve, později ze strany absolutisticky či totalitně orientovaných politických či ekonomických systémů. Proti takovým tlakům se ve vědeckých kruzích argumentovalo: Reálná věda zná vposledu jen jednu etickou zásadu: nepodplatnou metodu. Úkolem vědce a tedy i posláním jeho institucí je soustředěně hledat a zkoumat a nenechat se rozptylovat úvahami o možných důsledcích. Otázka po bene beateque patří do závorky. [...]