Trojí poděkování

Otevření světa výtvarného umění stejně jako třeba světa matematiky nebo poezie je vždy zázrakem, k němuž musí dojít velmi záhy a který nelze vynutit. V plně dospělém věku je už většinou pozdě, ani sebevětší píle nic nezmůže a nezbude než nápodoba, možná i neuvědomělé předstírání. Asistovat u takového zázraku je posláním rodiny a školy, bez setkání s nějakou výraznou osobností se to ale většinou neobejde. Vyrůstal jsem v době, kdy moderní umění bylo zakázáno, dovoleno (tj. nařízeno) bylo jen to umění, které uměním nebylo. K vidění (tj. k nekoukání) byl jen socialistický realizmus. Uherské Hradiště bylo ale kulturní město s velkou tradicí sběratelů tady bylo jedno z center bibliofilů a sběratelů (a znalců) výtvarného umění počínaje K. J. Obrátilem (toho jsem už ovšem zastihnout nemohl), Bedřichem Buchlovanem a Josefem Pospíšilem (ty jsem aspoň potkával) a Josefem H. Šterbou, řídícím učitelem, jak se tehdy říkalo. A k němu jsem mohl chodit a vidět tam snad poprvé rané obrazy Kubištovy, jedno ze Zrzavého Kázání na hoře, jedinečnou kolekci kubistických obrazů a grafik Antonína a Lenky Procházkových, ale i třeba obraz J. Štyrského a Toyen z jejich artificiálního období. K tomu stohy grafických listů např. Váchalových či Preissigových. A také jsem mohl občas nahlédnout do obrovské knihovny, která mi dala poznat, kolik nám toho zatajili a zakázali. Stále je mi záhadou, jak mohl H. Šterba z učitelského platu pořídit tak skvělou galerii a knihovnu; jediné a patrně správné vysvětlení je láska a úcta k umění. Tak to bylo první poděkování.

V Uherském Hradišti byla (a je) Střední uměleckoprůmyslová škola a na ní působila řada znamenitých pedagogů (např. Vladislav Vaculka, jemuž také za mnohé vděčím) a studovalo mnoho studentů, z nichž někteří se stali vynikajícími malíři či sochaři. A jednomu z nich patří moje druhé poděkování: Svatopluku Slovenčíkovi. Já už jsem málem končil studia matematiky v Brně, on o pět let starší teprve studoval na SUPŠ v Uherském Hradišti. Naše přátelství bylo kratičké, ale pro mne významné, protože to bylo mé první setkání s mladým aktivním umělcem, a navíc, jak jsem už tehdy tušil, znamenitým. Jenže pak se naše osudy rozešly, on pokračoval ve studiích na Akademii výtvarných umění v Praze, kde pak po jejich ukončení (1968) ještě krátce působil jako asistent Jiřího Johna. A opět přišla doba k nevidění. Slovenčík se vrátil do Zlína a rodných Malenovic, já jsem (daleko později) jen občas zahlédl výjimečnou reprodukci nějakého jeho obrazu.

Až na podzim loňského roku uspořádala galerie Ztichlá klika vůbec první Slovenčíkovu výstavu v Praze (kurátorem byl Zdenek Primus). To už ale autor nežil; zemřel náhle v roce 1999. Toto setkání se Slovenčíkovými abstraktními obrazy, pracemi na eternitu, obrazy s neonovými trubicemi bylo (nejen) pro mne zjevením znovuobjevením toho, jak skutečně výjimečným zjevem Slovenčík byl. Pak už jsem si jen počkal, až ze Zlína doputuje (ve zkrácené podobě) do Českého muzea výtvarných umění v Praze první velká retrospektiva Slovenčíkova díla, abych se znovu utvrdil v tom, že to byl umělec výjimečný.

Mé třetí poděkování patří pořadatelům této výstavy Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, zvláště pak jejímu řediteli dr. Ludvíku Ševečkovi, který mi ochotně poskytl fotografie a materiály k této příloze Vesmíru.

Výjimečné postavení Svatopluka Slovenčíka bylo zčásti dáno nepříznivou a složitou situací té doby. Působil mimo centrum v relativní izolaci, a navíc nebyl generačně zařaditelný: byl starší než jeho spolužáci a mladší než příslušníci generace, kteří se začali prosazovat na různých neoficiálních akcích a výstavách. Možná však právě proto vzniklo dílo tak pozoruhodně jednotné. Nepochybně k tomu také přispěla atmosféra funkcionalistického Zlína. Velkou poctu mu S. Slovenčík vzdal v roce 1991 obrovskou prostorovou instalací, která procházela celým středem města. Nedokončen zůstal mj. velký projekt Polygon, kdy měly být postupně v okolí Malenovic vysazovány buky červené tak, aby (až vzrostou a jen po určitou roční dobu) byl z nebe pozorovatelný kruh o poloměru asi 5 kilometrů. Je to i symbolicky krásný příklad uměleckého díla, které dozraje až za desítky let, aby teprve po smrti svého tvůrce bylo oceněno a obdivováno.