HELEN DeWITTOVÁ: Poslední samuraj

Nebývá příliš časté recenzovat ve Vesmíru beletrii. Proč jsem udělal výjimku? Možná to napoví podtitul – Kniha o radosti z poznání. O tom Vesmír přece je, o poznání a o radosti z poznání. Přiznám se také, že jedině tahle slůvka na obálce upoutala mou opozornost, přiměla mne knihu otevřít a přečíst záložku; pak ještě kousek z úvodu, pak větší kousek z prostředka… Nakonec jsem se nechat laskavým knihkupcem přesvědčit, že zavírací hodina už opravdu dávno nastala, a knížku si raději koupil.

Román je o mladé ženě, a zejména o jejím malém chlapci Ludovi, který je obdařen mimořádným intelektem. Již v pěti letech umí Ludo nejen číst a psát, ale zvládá několik jazyků – čte Homérovu Odysseu řecky, Kalílu a Dimnu arabsky, Starý zákon hebrejsky; učí se francouzsky, italsky, japonsky, později eskymácky, faersky, islandsky, xhosa… Do vínku je mu ale dán talent nejen jazykový – pouští se i do matematiky, fyziky, získává hluboké znalosti z historie, umění a vlastně všech oblastí lidského vědění.

Celá kniha je psána (a kvalitně přeložena Petrou Diestlerovou) velmi zvláštním, neobyčejně rychlým a strhujícím stylem. Ze samotného jazyka je cítit, jak ten malý pětiletý mozeček nasává informace z okolí zuřivou rychlostí. Věty a odstavce pádí a než si to stačíte uvědomit, umíte třeba několik japonských znaků. Kolem malého človíčka se roztáčí divoký vír, kterému brzo nikdo nestačí. Půvabná je třeba historka, kdy malý Ludo přijde poprvé do školy. Jeho budoucí učitelka se nejprve zhrozí, že bude hrozně zaostalý, neboť matka ho omylem přihlásila do první třídy o rok později. Několikaminutový rozhovor ale ukáže, že už se tu vlastně nemá co naučit.

Jak hošík stárne, tempo vyprávění se lehce, ale opravdu jen lehoučce zvolňuje, stejně jako se zpomaluje myšlení stárnoucí lidské bytosti. Zato se ale Ludovi jeho vědomosti (dosud oddělená a neutříděná kvanta dat) začínají propojovat a kombinovat. Přibývají další jazyky a další obory, jimiž se Ludo zabývá. Dostavuje se reflexe naučeného, uvědomění, že svět nejsou jen informace. Hezky je to vidět třeba na aerodynamice, kterou Ludo studuje. Dokáže se na vysoce odborný text najednou podívat z úplně jiné stránky, když jeho matka náhodou vytrhne z kontextu jednu z vět a prohlásí: „Aproximujeme tělo ptáka koulí o poloměru r = 5 cm. – Neměla jsem tušení, že je aerodynamika tak zábavná.“

Zůstává jediná otázka, na niž Ludo marně hledá odpověď – kdo je jeho otcem. Poté, co mu dojde, že se skutečné otcovo jméno od matky nikdy nedoví, vydává se pátrat na vlastní pěst. Opouští jasný a paradoxně jednoduchý svět informací, faktů a vědomostí; ve věku asi jedenácti let se vypraví do světa lidských citů…