Město a jeho hradby

Město, natěsnané sídliště tisíců lidí na úzkostlivě využitém prostoru, dělaly a dělají jeho hradby. Proto se obyvatelé pražských sídlišť tak rádi o víkendu vydávají do města a proto má z amerických měst skutečně městský charakter jen newyorský Manhattan, ze všech stran omezený vodou. Evropská sídliště na periferii historických měst stejně jako ostatní americká města jsou právě jen obrovskými sídlišti, která se bez břehů rozlévají do krajiny, jež jim městský charakter nemůže dát. Snad jen na tom nejužším downtownu, kde se každá čtvereční stopa vyvažuje ne zlatem, ale šeky, lze cítit aspoň něco z té neodolatelné soustřeďující síly, která evropská města formovala v dobách, kdy se venku za hradbami nedalo (bezpečně) žít.

Starobabylonský epos o Gilgamešovi, jedna z nejstarších dochovaných literárních památek vůbec, dává nahlédnout do duše prvních obyvatelů měst. Urucký panovník polobůh Gilgameš dostane po marných pokusech vymyslet způsob jak uniknout smrti geniální nápad: postaví kolem města hradbu, která bude na věky hlásat jeho velikost. Stavba, kvůli níž panovník sužuje obyvatele těžkými robotami, dovršuje krok, jímž se člověk definitivně vystěhoval z přírody. Nadále bude žít ve městě, ve světě vytvořeném lidmi; bude tam žít bohatě, bezpečně a pohodlně; živit se bude chlebem a pivem, podivuhodnou potravou, kterou pracně nachystaly lidské ruce. Ovšem příroda, odkud kdysi vyšel, zůstane venku za hradbami. Bude mu cizí a spíše nepřátelská. Příběh divocha Enkidu, jehož nevěstka Šamchat svede a nakonec ochočeného přivede do města, ukazuje, že vrátit se už nelze. Zvířata, s nimiž dříve žil, se teď městského Enkidu bojí a ve strachu před ním prchají.

Město v pravém smyslu tedy není jen velké sídliště, nýbrž enkláva bohatého a bezpečného života v umělém lidském světě, od divoké a nebezpečné přírody přísně oddělená hradbou. Bohatství, které za staletí nastřádaly úspěšné zemědělské kultury, se jednoho dne investuje do stavby hradeb - do založení města. Hradba symbolizuje i zakládá trvalost města jako instituce, která má přetrvat věky a dát svým obyvatelům jistotu neomezeného bezpečí, aby i oni začali investovat s výhledem daleko přesahujícím hranice individuálního života. O tuto jistotu uruckých hradeb se opře prosperita a bohatství města, nad nímž venkovan upřímně žasne, možná i trochu závidí. Takový upřímně zděšený a nechápající pohled zvenčí představuje o dva tisíce let později autor biblické Apokalypsy, který vidí ve městě cosi ďábelského, Babylon, nevěstku, jež musí padnout: Běda, běda, tak veliké město, které se oblékalo do kmentu, purpuru a šarlatu, které se zdobilo zlatem, drahokamy a perlami a v jedinou hodinu je zničeno takové bohatství! (Zj 18,16).

Městský život tedy od počátku charakterizuje neslýchané bohatství a přepych (dnes je jistě třeba dodat, že silně relativní!), jinde neznámé pohodlí a bezpečí zaručované nedobytnou hradbou. Možnosti řemesel a obchodu, kde se dá obratem ruky zbohatnout - a ovšem také zchudnout. Možnost obživy i pro ty, kdo nemají půdu, pro mladší syny, vyděděnce, podnikavce i dobrodruhy odkudkoli z celého světa. Vznik společností bez přirozené hierarchie rodů a pevné autority pozemkového majetku, kde nakonec nezbude než si nějaké vládce zvolit. Zato je ovšem městský obyvatel nadále odsouzen žít právě za hradbami, neboť tam venku už není doma. A pokud by hradby měly snad padnout, je to pro všechny obyvatele neodvratný konec. Proto zůstane město po tisíciletí institucí trvale ohroženou, zcela závislou na míru a politické stabilitě, na síle panovníka a pevnosti svých hradeb. Každý společenský otřes dopadne především na ně: po pádu Říma budou jeho Forum po dlouhá staletí zase spásat krávy.

Pocity, jaké zaznamenal Gilgameš, museli mít i naši předkové ve vrcholném středověku a vášnivá odezva Apokalypsy v husitství vyjadřuje také pocity venkovana tváří v tvář nestoudnému přepychu a pohodlí rozmařilého města. Nicméně města přežila, po válkách a vpádech se vždycky znovu vzpamatovala a od pozdního středověku se začínají vyvíjet docela jiným směrem. Bezpečí, společenský mír a právo, dříve zaručované jen městskou hradbou, se s růstem panovnické moci šíří i kolem nich, až nakonec v různých landfrídech pokryjí celé země. Město přestává být ohroženou enklávou, kterou je třeba bránit, kuriózní výjimkou v moři přírody, a přednosti městského života pozvolna prosakují i do menších sídel a vsí. Nakonec v 19. století ztratí městské hradby svůj smysl a stanou se překážkou rozvoje. Proto je pokrokové městské správy s takovou chutí zboří a město se začne šířit do okolí. Je to ale už úplně jiné město.

Město v pravém smyslu, historické město, je určováno především svou ohrožeností, uzavřeností a omezeností - stručně řečeno hradbou. Žilo vždycky v nebezpečí a nesmírné náklady, jež si ohrazení vyžádalo, nutily obyvatele úzkostlivě hospodařit s místem. Vlastním jádrem města, srdcem jeho funkce a zdrojem bohatství, bylo přirozeně tržiště. Jen to, co zbylo, se smělo využít k bydlení. Tato základní okolnost dala i našim historickým městům jejich tvar. Plány třeba Kolína, Českých Budějovic, Jičína, Pelhřimova, Telče, Nového Města nad Metují nebo Poličky dokládají nepoměr mezi velkorysým náměstím, jež musela radnice žárlivě střežit před expanzí majitelů (neúspěšnou etapou tohoto zápasu a ústupkem hrabivosti podnikavých obchodníků v 16. století je třeba vznik podloubí), a stísněnou zástavbou okolních uliček. Nouze o místo vyháněla stavby do výšky. V Paříži byly čtyřpodlažní domy běžné už v pozdním středověku, ale úpornou snahu využít každý kousek místa můžeme pozorovat i ve všech ostatních historických městech. Že by někde ve městě mohly růst stromy a tráva, nikoho ani nenapadlo. Jen král či aristokrat si uhájil kus prostoru jako dvůr, později sad či ohrazenou zámeckou zahradu. Pozoruhodnou výjimku představuje pražské Nové Město, kde se velikášský panovník rozhodl ohradit pár set hektarů zahrad a polí v naději, že se z nich jednou stane město. Novoměstské dvory pak inspirovaly i stavitele Vinohrad, jejichž půvab spočívá ve více či méně volných prostorech uvnitř bloků.

Omezená rozloha města přinášela jistě značné praktické problémy. Nejen požáry, ale i epidemie a noční zločinnost jsou daní za stísněné bydlení. Koncem středověku se musejí opustit znečištěné domovní studny a přejít k veřejným vodovodům z řek. Naopak ovšem právě úsporné zacházení s prostorem umožní i řadu neslýchaných novinek - na prvém místě dlažbu, postupně i veřejné osvětlení, rozvody a kanalizaci, a nakonec veřejnou dopravu. S tou budou americká města vždycky zápasit, protože v rozplizlém velkosídlišti se prostě nedá udržet. Podstatné však je, že právě tato omezenost dala všem historickým městům jejich tvar. Od 18. století, jak se poměr mezi městem a jeho okolím začínal obracet, se začala objevovat první racionálně plánovaná sídliště. Vycházela z představ utopistů a fyziokratů a vyjadřovala jejich představy či ideály, především ideál rovnosti. Měla sloužit k příjemnému a zdravému bydlení. Na nějaké hradby už nikdo nemyslel a místa bylo dost. Tak vznikl Mannheim, později Washington a také nové čtvrti okolo historických center. Příjemnosti městského způsobu života a možnosti obživy v průmyslu přilákaly do měst statisíce lidí, vznikaly okrajové čtvrti, periferie, vilové čtvrti, a nakonec sídliště. To však už nejsou města.

Městské hradby jsou většinou minulostí a jen pár zapadlých městeček si kousky zachovalo pro potěšení turistů. A přece tato dávná minulost vtiskla historickým čtvrtím měst zvláštní ráz, který nelze ničím nahradit. Je to především kompaktnost vynucená nouzí o místo. V takovém městě se všude dostanete pěšky - a cestou se navíc nikdy nenudíte. Stísněné poměry nabízejí chodci pestrost, kterou se dnes snaží napodobit jen obchodní střediska typu pařížských Halles - pochopitelně pod jednou střechou, popřípadě s klimatizací. Historické město žilo z příchozích, z vesničanů, kteří přicházeli prodávat a kupovat. Proto má dodnes přívětivou tvář pro chodce, který v něm nebydlí. Daleko obtížnější je zajistit v něm dnes obvyklý bytový komfort, o němž se v době jeho vzniku - a dokonce ještě před sto lety - nikomu ani nesnilo. Úhlavním nepřítelem historických měst je ovšem doprava, zejména automobil. Jsou to, jak víme, města pro pěší, sem tam nějakého osla nebo mulu, a těžko se vyrovnávala už s nástupem kočárů v 16. a 17. století. Problém dopravy jim ostatně přinesly až nové čtvrti a sídliště, která se veřejnou dopravou obsluhují nesmírně špatně, a přesto se chtějí na úžasných možnostech kompaktních měst, jejich historických jader, nějak přiživit. Neboť jen tam mají smysl paláce obchodu a bank, politických středisek, ale i úřadů, divadel nebo muzeí typických zdrojů městské obživy.