Jan Zavřel a kol.: Pražský vrch Petřín

Je to sympatický nápad - sehnat dohromady 31 autorů a donutit je, aby v 37 kapitolách popsali přírodní a historické poměry jednoho kopce nad Prahou, tedy jeho ptačí i savčí faunu, flóru (včetně hub), archeologické nálezy i historii Strahovského kláštera. Při tomto počtu přispěvatelů je však nutné očekávat, že texty nebudou úplně vyrovnané a také že se občas něco opomene. Tak tomu bývá u většiny publikací sborníkového typu. Jejich výhodou je naopak "úplná" dokumentace, zahrnující česnek zvrhlý, brhlíka i románský vodovod, a to vše na jednom místě v jakési krásné, surrealistické asambláži propojující mnoho oborů.

Jak se autoři s Petřínem vyrovnali? Geologické kapitoly podávají solidní popis skalního podloží. Je možné připomenout, že mocnost úpatních svahovin dosahuje na Újezdě přes 10 m a že značná část této plochy je postižena částečně stabilizovanými sesuvy. Ty jsou dobře patrné jako nepravidelně kopečkovitý terén v hruškovém sadu nad Vlašskou ulicí. Hluboké pohřbení archeologických nálezů nemusí být způsobeno jen erozí, ale také svahovými pohyby. Na s. 17 je uváděn opat Lohen, správně má být Jan Lohel či Lohelius (1549-1622). Není to ostatně jediná chyba ve jménu - jako autor předlohy obrazu křížové cesty je uveden J. Frühlich (správně Führich, s. 160), dál je spleten architekt výhledové cesty správně to je Václav (nikoliv Jan) Sokol. V popisu místních pramenů a štol chybí připomenutí nově objevené Šancovní štoly (hledané téměř 30 let), která leží v bastionu nad Strahovským klášterem.

Významný geologický problém se týká rezavých železitých pískovců, jež byly využívány jako hledaný stavební materiál i jako chudá železná ruda. Tyto pískovce jsou považovány za druhohorní, ale v celém pražském okolí včetně Strahova se v izolovaných, velmi pevných blocích, které mají místy charakter železných rud, vyskytují třetihorní ferikrety, jakési povrchové železité pancíře. Jsou pevnější než druhohorní pískovce a mají větší obsah železa. Jejich typovou lokalitou je Čertova strouha v Malé Chuchli, kde jsem v nich nalezl třetihorní flóru. Domnívám se, že částí bazálních druhohorních pískovců jsou ve skutečnosti třetihorní ferikrety. Neúplná je rovněž kapitola o petřínských hrnčířích. Černá hlína zmiňovaná v knize může rovněž být tmavá nivní půda z výplně starých vltavských ramen, která několik staletí (až do vyčerpání suroviny a přechodu na spraše) představovala hlavní pražskou cihlářskou surovinu. Těžila se například v prostoru Klárova či na druhé straně řeky pod Národním divadlem. Na cenomanské jílovce byl vázán významný průmysl výroby pražské kameniny a kamnářského zboží. Drobnější cihelny ležely ve sprašové návěji pod dolním vyústěním Holečkovy ulice.

Některé kapitoly knihy jsou jen opakováním již dříve napsaného, ale jiné jsou svébytnými, nikdy nepublikovanými studiemi. Platí to zejména pro kapitolu o vegetaci Petřína (J. Sádlo), jež je nejenom výčtem druhů, ale také zamyšlením nad vývojem a postavením přírody ve městě. Patří mezi nejhodnotnější části knihy. Botanik nalezl na Petříně (v sadu se srdcem pralesa) mnoho původních hájových druhů, které ukazují, že z tohoto vrchu les nikdy neodešel. Trochu si s tím neví rady, protože podle analogií by Petřín měl být odlesněnou pastevní plochou. Jenže ona to byla zčásti lovecká obora! V malém se tu opakuje historie Stromovky, Bílé hory i Křivoklátska, tedy míst, kde lovecké vášni předků vděčíme za vytyčení prvních lesních rezervací. Kontinuum petřínského lesa je potvrzeno výskyty lesních nosatců. Ptactvo je na Petříně zastoupeno 50 druhy, tedy čtvrtinou všech hnízdících druhů v ČR. Zato savčí fauna je chudá, překvapuje v ní snad jen plch velký.

Druhá polovina knihy je věnována historii Petřína od románské doby až po sametovou revoluci. Poprvé jsou zde shrnuty výsledky několika archeologických výzkumů včetně objevů železářských pecí z 9.10. století. Připomeňme, že podle Beckovského se Petřín rovněž nazýval Horká hora. V jeho symbolice se může prolínat skutečný oheň železářských pecí s mytickým ohněm Perunovy svatyně a ohnivého světce sv. Vavřince, o němž se zpívá balada "peče se děťátko jak ryba...". Několik archeologických kapitol sice přináší úplně nové poznatky o osídlení (trvalo déle a bylo složitější, než se předpokládalo), ale nejméně polovina zmíněných lokalit leží již mimo vlastní Petřín. Cenné jsou kapitoly věnované oběma kostelům sv. Vavřince a většině významných místních objektů - Nebozízku, karmelitánské kapli, ale také rozhledně, bludišti i dřevěnému kostelu sv. Michala. Knihu uzavírají kapitoly věnované petřínským slunečním hodinám, sochám a plánované tramvajové či tunelové komunikaci napříč petřínským úpatím. Kupodivu není zmíněn osud nejslavnější petřínské cesty - horizontální vyhlídkové trasy, kterou navrhl hradní architekt Václav Sokol (otec filozofa Jana Sokola). Dnes sice slouží hlavně návštěvníkům a milencům, ale původně byla plánována jako strategická komunikace, kudy se měl v případě války dostat prezident z Pražského hradu do krytu v jižní části Prahy, aniž by skončil v dopravní zácpě na Malé Straně.

Kniha o Petříně je velmi zajímavá a stojí za to ji mít. Už jenom proto, abychom se dočetli o různých tajemných houbách, které tu rostou, nebo o podivném hřbitově koňských kostí. Radost však kalí nedostatečně odvedená editorská a recenzní práce, jež se projevuje např. zbytečnými chybami typu Lohen-Lohel, jednak určitými textovými překryvy. Umím si představit, jak taková publikace vzniká, jak se čeká na poslední příspěvky opozdivších se autorů a jak jde kniha rychle do výroby, aby byl splněn plán. Příliš zde vyčnívá sborníkový charakter publikace. Ani obrazové přílohy - zašedlé mapky či často tmavé a barevně nevyrovnané fotografie - nesvědčí o dobrém tiskařském řemesle. Přesto si myslím, že by se v tomto nápadu mělo pokračovat. Co takhle vydat knihu o Řípu?