Vytrhávání z kontextu

Říkává se často, že někdo vytrhl nějakou větu ze souvislostí, z kontextu. Neznamená to ovšem, že by pak věta byla bez jakéhokoli kontextu a zůstala chuděra osamocená, nýbrž že byla přesazena do jiného kontextu, v němž dostala jiný smysl, než mluvčí mínil. Zvláštní je, že o vytrhávání z kontextu hovoří i ti, kteří prohlašují, že nejen věty, ale dokonce jednotlivá slova mají smysl sama o sobě, v osamocení. Stěží však může být nějaká věta, která by měla týž smysl ve všech kontextech. Je to klam, neboť každé větě rozumíme v nějakém kontextu, často pro nás už „neviditelném“, samozřejmém. Myslím si dokonce, že ať mi dáte jakoukoli větu, vždy – někdy pracně – k ní najdu takový kontext, že v něm bude nesmyslem. Pro některé věty – třeba matematické – by se to mohlo zdát nemožné. Kupodivu však není nic jednoduššího, můžete si to vyzkoušet. Prostě oslovte někoho na chodníku: „Dobrý den. Dva krát tři je šest.“ Kontext se patrně dozvíte hned. Předpokládám, že námitka bude znít: „Takto se ale s větou ,Dva krát tři je šest‘ zacházet nedá, ta přece patří do aritmetiky.“ Jak to víte? Co třeba profesor, který vejde to třídy a jen tak řekne: „Posaďte se. Ladislav Pohrobek byl král český.“ A Mazánek dostane nedostatečnou, protože nepoznal kontext a myslel si, že mají dějepis. Vlastně je to banální. Všichni víme, že škola nemá učit fakta, ale pomáhat utvářet ty kontexty, v nichž fakta dostanou aspoň nějaký smysl (což bez těch fakt fakt nejde).

Nalézt kontext takový, aby v něm daná věta vypadala jako nesmysl (aby její smysl byl nesmyslem), je docela snadné, dokonce se to děje v debatách neustále. Nalézt ale obráceně k větě, která vypadá jako nesmysl, kontext, v němž smysl získá, je obtížné. Schopnosti tak činit se říká vzdělání. V jiné souvislosti se tomu říká také smysl pro vtip: u vtipu jde vždy o náhlý přenos do jiného kontextu.

A jde-li o umění, pak schopnost nacházet kontext je zcela základní. Nedorozumění a nepochopení zde vždy pochází z trvání na nějakém kontextu-předsudku. Někdy se to děje i ve velkém, třeba když se vytržené obrazy Janů (Nepomuckých) svezou do bývalé jízdárny, aby se tak vzdala sláva barokní Čechii, nebo když se vytrhne jiný Jan (Mistr) a umístí se do bývalého veletržního paláce hned za šatny.

Ale dá se to udělat i obráceně: třeba když se na billboardy podél dálnice z Prahy do Brna dají místo reklam obrazy, což byla akce nazvaná Tak daleko, tak blízko (listopad 1998), jíž se spolu s Tomášem Císařovským, Jiřím Davidem, Stanislavem Divišem (všichni se už ve Vesmíru objevili) a Jiřím Votrubou (který se v něm, doufám, objeví) zúčastnil i František Matoušek.

V tomto čísle Vesmíru se František Matoušek představuje obrazy, které byly vytvořeny technikou, na niž přišel kdysi náhodou: vytrháváním z kontextu – tentokrát doslovně, tedy z con-textus, z toho, co bylo souvisle utkáno – totiž z džínoviny. Všiml si, že vytržením z takového kontextu vznikne tvar (a já si myslím, že tvary vůbec takto vznikají, protože vytržení je narušením symetrie) a postupným vytrháváním-utvářením pak z kontextu vystoupí třeba tvar-tvář (a vynoří se náhle jiný kontext).

Takový výklad techniky není ale tím kontextem, v němž dílo dává smysl. Ten si musí každý najít sám. V tom spočívá umění vnímat umění.