Velké dílo o psychologii emocí

Zdá se, že po „kognitivní revoluci“ se již řadu let v psychologii připravuje „revoluce emocionalistická“. Svědčí o tom nejen zdůrazňování rozhodujícího významu emocí v dynamice lidské psychiky, ale i rostoucí počet publikací o emocích. Patří mezi ně obsáhlá monografie C. E. Izarda Human Emotions (1977), přeložená také do němčiny (Die Emotionen des Menches, 1981, nové vyd. 1999), objevná díla J. Le Douxe (v německém překladu Das Netz der Gefühle, 1998), a zejména obsáhlé syntetické dílo Handbook of emotions (1993), které redigovali M. Lewis a M. Havilandová. Německou obdobou této knihy je Emotionpsychologie. Redigovali ji J. H. Otto, H. A. Euler a H. Mandl. První dva jsou profesory na univerzitě v Kaselu, třetí je profesorem psychologie na Mnichovské univerzitě. Mezi autory jednotlivých kapitol nacházíme přední německé odborníky na problematiku emocí, například L. Schmidta-Atzerta, R. Reisenzeina, E.-D. Lantermanna a další. Dílo přímo navazuje na starší monografii Emotionpsychologie. Ein Handbuch in Schlüsselbegriffen (1983), kterou redigovali H. A. Euler a H. Mandl.

Obsah Emotionpsychologie je rozdělen do sedmi oddílů. První se zabývá vymezením předmětu, historickým vývojem konceptu emoce a strukturou emocí, druhý teoriemi emoce (evolucionistickou, psychoanalytickou, kognitivistickou, psychofyziologickou, sociálně-konstruktivistickou a dalšími). Ve třetím oddíle je podán rozbor a popis vybraných emocí (strachu, hněvu, smutku, radosti a štěstí, veselosti, lásky, zamilovanosti a příchylnosti, překvapení, trapnosti, studu a viny, závisti a žárlivosti, hnusu a opovržení). Čtvrtý oddíl se zabývá postavením emoce v psychologických systémech (vztahem emocí k motivaci, k zpracování informací, paměti, řeči, osobnosti, hodnotám, jednání a empatii). Pátý oddíl je věnován metodám výzkumu emocí, šestý jejich fyziologii, neurochemii a jejich neuropsychologickým základům. Sedmý se zabývá uplatněním poznatků o emocích v praxi (kromě jiného také vztahem emocí k duševním poruchám, školnímu učení, stáří, nemocem) a je uzavřen zajímavou podkapitolou o emocích a estetice.

V předmluvě vydavatelé díla poznamenávají, že jejich kniha, odrážející stav vědecké diskuse v psychologii emocí, snad přispěje k zmenšení odstupu mezi německou a anglo-americkou psychologií emocí. Toto sblížení koncepčních a metodologických přístupů nastartovalo již výše zmíněné dílo C. E. Izarda, který v přístupu k problematice emocí opustil tradiční behavioristický redukcionizmus. Autoři nebazírují na tom, aby pojem emoce přesněji vymezili; postupným srovnáváním významu příbuzných pojmů a analýzou dosavadních pokusů definovat emoce se však přibližují k vlastní pracovní definici, která specifičnost emoce popisuje jen zhruba a spíš vymezuje její fenomenální rámec. Teoretický koncept emoce je čím dál víc definován jako multikomponentní proces, jenž se primárně vyznačuje přizpůsobovacími reakcemi na události nebo objekty, které organizmus oceňuje jako důležité pro své blaho (s. 151). Ke komponentám procesu patří zpravidla centrální a periferní neurofyziologické změny, motorické výrazové procesy a subjektivní citový stav. City jsou tedy chápány jako zážitková složka emocí – mají v životě jedince funkci hodnotit podněty či situace a jsou tak reakcí na jejich subjektivní význam. Rozdílný zážitkový obsah různých emocí je funkcí emočně diferencujících kognicí. V tomto smyslu nelze proti sobě stavět emoce a kognice (poznávací procesy), ale je nutno chápat je jako komplementární procesy. Nicméně to je jen hrubá charakteristika, existuje řada teorií či modelů emoce, avšak mnoho takových současných teorií a modelů vyjadřuje jen dílčí pojetí, specializující se pouze na určité aspekty velmi komplexního jevu emoce (s. 157).

Velmi informativní a podnětná je ta část knihy, která se zabývá vývojově psychologickými hledisky v utváření emocí a „emocionálním porozuměním“ (citovou nákazou a vcítěním, empatií). Neméně zajímavá je pasáž, v níž se diskutuje o tom, zda by bylo možné přiřadit emoce i počítačům („umělé emoce“, analogické „umělému intelektu“) a za jakých podmínek. Nicméně otázka, zda počítače mohou mít emoce, musí navzdory takovým pojetím zůstat otevřená (s. 185). Do jisté míry je totiž umělé již samo obecně psychologické abstraktní pojetí emoce: kognitivně verbální koncepty, resp. ideologie neurčují jen to, co jedinec chápe jako emoci. Ovlivňují významným způsobem také to, co sám jako emoci prožívá, nebo to, co emoci vzbuzuje. Emoce není závislá jen na události, může být zeslabena nebo zesílena spíše myšlením a řečí (s. 556). Zejména psychoterapie musí mít na zřeteli tuto mnohonásobnou determinaci emocí, má-li být v léčení psychických poruch úspěšná.

Obsahově bohatá kniha znamená nejen podnětný návrat ke zkoumání psychologického prafenoménu emoce, ale i další krok k pochopení toho, jak emoce fungují v lidském životě.