Podivuhodní savci Austrálie

3. Draví vačnatci
 |  1. 3. 2002
 |  Vesmír 81, 144, 2002/3

Když před 55–70 miliony let přicestovaly do Austrálie malé jihoamerické vačice, prodělali i na tomto kontinentu vačnatci velkou adaptivní radiaci. Nejdřív se zřejmě vyvinuly rody drobných vakomyší (podobných dnešním rodům Antechinus, Sminthopsis) a vakorejsků (zastoupených dnes rody Dasyuroides či Phascogale). Konvergentní evolucí vzniklo množství morfologických typů shodných s placentály, ale i s jihoamerickými vačnatci. O pleistocenním vymřelém vačnatci velikosti levharta až lvice rodu Thylacoleo se dlouho předpokládalo, že byl typicky dravý. Redukce jeho stoliček a vývoj podivných silných nůžkovitých čelistí však dnes vedou spíše k názoru, že byl všežravý.

Tasmánský tygr – vyhubený vakovlk

Největším dravým australským vačnatcem byl vakovlk (Thylacinus cynocephalus), zřejmě vyhubený v prvé polovině 20. století. Jeho tělo i s hlavou měřilo 100–130 cm, a nadto měl ještě 50–65 cm dlouhý, velmi svalnatý ocas. Nejstarší nálezy pocházejí ze svrchního miocénu. Vakovlk obýval celou Austrálii a Novou Guineu, ale neodolal konkurenčnímu tlaku moderní placentální šelmy – psa dinga – a zhruba před necelými 2000 lety zde vyhynul. Výjimku tvoří jen ojedinělý nález jeho asi sto let staré pažní kosti v západní Austrálii. Velmi mne potěšilo, když jsem při studijním pobytu v Arnhemské zemi (na severu Austrálie) nalezl mezi rituálními domorodými kresbami i několik zobrazení vakovlka. Udržel se pouze na Tasmánii, která byla od australského kontinentu izolována přibližně před 12 000 lety, tedy ještě před příchodem psa dinga do australské oblasti. V důsledku stavby těla byl vakovlk dříve nesprávně pokládán za příbuzného vyhynulým jihoamerickým dravým vakohyenám z čeledi Borhyaenidae, které byly velké až jako medvěd. Molekulárněbiologické metody při analýze kůže a chlupů muzejních preparátů vakovlků prokázaly nepopiratelnou příslušnost k podřádu Dasyuroidea (v rámci čeledi vakovlkovití – Thylacynidae). Vzhled tohoto vačnatého predátora, především příčné tmavohnědé pruhování na hřbetě a zadní části těla, byl příčinou australského názvu tasmánský tygr.

Podobnost vakovlka se psem je nápadná zejména dlouhou psí tlamou a vzpřímenými, dopředu namířenými boltci, také nohy jsou přibližně stejně dlouhé: přední představují 74 % délky trupu, zadní 91 %. U vlka jsou přední i zadní nohy výrazně delší (96 % a 106 %). Velmi podobná je lebka, od vlčí ji odlišuje neúplné proděravělé tvrdé patro a větší počet zubů (46). Naprosto rozdílnou stavbu má dlouhý svalnatý ocas s masivním kořenem. Vakovlci – na rozdíl od většiny vačnatců – došlapovali jako psi na prsty. Při konferenci Unie zoologických zahrad v Sydney jsem viděl dvacetiminutový film o dvou posledních žijících vakovlcích ve velkém výběhu zoologické zahrady v Hobartu. Pohyb byl naprosto odlišný, pomalejší, ale hlavně strnulejší než volný a pružný chod i běh vlka. Vakovlci občas i klusali, dokonce se dovedli postavit a chvíli udržet jen na zadních nohou. Nejvíce mne však fascinovalo jejich zívání, při němž otvírali čelisti na neuvěřitelný úhel 150–170 stupňů.

O životě vakovlků toho víme velmi málo. Podle zvukových záznamů ze zoologických zahrad v New Yorku, Londýně i Berlíně se při vyrušení vakovlci ozývali kašlavým štěkáním, většinou však byli zcela tiší. Vakovlci měli poměrně malý vak s otvorem obráceným dozadu a byly v něm 4 mléčné bradavky. Na rozdíl od většiny vačnatců měli zakrnělé vakové kosti, které po celý život zůstávaly chrupavčité. Podle pozorování v přírodě samice vychovávaly obvykle 2–3 mláďata. Ta však malý vak brzy opouštěla a samice je ještě dlouho kojila v hnízdě. Nedospělá mláďata matku doprovázela po několik dalších měsíců.

Při lovu se řídili zřejmě vynikajícím čichem a asi buď přepadali spící větší vačnatce, nebo je možná dovedli vytrvalým klusem uštvat. V žaludku ulovených vakovlků se našly zbytky klokanů, dokonce i zbytky ježur. S postupnou kolonizací Tasmánie se vakovlkům naskytla velmi snadno přístupná a snadno ulovitelná kořist – hospodářská zvířata, zejména ovce a drůbež. To ovšem noví usedlíci – podobně jako v ostatních světadílech – nehodlali trpět. Již r. 1830 Van Diemenova zemědělská společnost začala vyplácet odměny za zástřel vakovlků, r. 1888 vyhlásila vláda v Tasmánii vakovlka za nejvážnějšího škůdce a podle statistik bylo za 20 let vyplaceno 2268 odměn. Hubením vakovlků se oficiálně živili lovci zvaní doggeři, kteří s úspěchem používali i otrávené návnady, ostatně při kolonizaci Tasmánie posloužil jed také k vyhubení domorodých Tasmánců. Poslední vakovlk byl (podle oficiálních zpráv) uloven r. 1933, v zoologické zahradě v Hobartu uhynul poslední jedinec, samec Benjamin, r. 1936 a v témže roce australská vláda „prozíravě“ vyhlásila jeho absolutní ochranu.

Od té doby se nesčetně výprav pokoušelo vakovlky v přírodě objevit. Existuje množství neprokázaných nálezů a pozorování, ač zejména koncem 20. století se těchto výprav účastnil např. známý horolezec E. Hillary a byly použity i helikoptéry. V devadesátých letech, kdy jsem Tasmánii navštívil naposled, jsem se zděšením zjistil, že mnoho původních oblastí, kde vakovlci žili, využívají japonské dřevařské firmy – ne však k hledání legendárního vačnatce.

Tasmánský ďábel přežil

Druhý největší dravý vačnatec – ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisi nebo též S. laniarius) – přísluší do čeledi kunovcovitých (Dasyuridae). Jeho tělo s hlavou měří 57–65 cm, ocas je dlouhý 24–26 cm, hmotnost má 6–8 kg; samci jsou vždy větší. Také ďábel kdysi žil i v Austrálii, ale ani on neodolal konkurenci psa dinga a udržel se jen na Tasmánii. Stejně jako vakovlk byl i ďábel silně pronásledován, a navíc celou populaci dvakrát těžce zdecimovala virová infekce, přenesená zejména z domácích koček a psů. Díky ochraně se ale ve vhodných lesních biotopech Tasmánie dosud vyskytuje poměrně běžně. Je převážně nočním tvorem, ve dne se pravidelně sluní.

Měl jsem možnost dobře poznat ďábly v chovných výbězích některých australských rezervací. Ďábel jistě není sociálním zvířetem, ale i tehdy, když byl chován ve skupinách, docházelo ke střetům jedině při požírání kořisti. Je zajímavé, že při agresivním vyladění ďáblům v důsledku většího prokrvení nápadně zrudnou boltce a kůže na hlavě i na břiše. Pohybují se téměř výlučně mimochodem, a když běží, připomínají svým kolébavým pohybem houpacího koně. Svá teritoria si značí pravidelným přikládáním kloaky k podkladu – mají v ní totiž zvláštní pachovou žlázu. Tasmánští farmáři v nich stále vidí nepřítele ovcí. V menším výběhu v rezervaci Healesville jsem zkoušel fotografovat ďábly při lovu. Postupně jsem k nim vpouštěl několik tmavých laboratorních potkanů. Největší samec okamžitě na potkana zareagoval a pokoušel se ho dosti neobratně ulovit. Potkan se houževnatě bránil a pokousal ďábla tak, že mu z nosu kapala krev. Nakonec se mu podařilo osvobodit se a utéct. V Tasmánii jsem sledoval ďábla hodujícího na ovci usmrcené automobilem. Síla jeho chrupu byla úžasná, hladce překousl i dlouhé kosti. Podle současných pozorování se ďáblové v přírodě živí převážně zdechlinami nebo nemocnými či poraněnými živočichy. Je zajímavé, že si při požírání ukousnuté sousto podávají do tlamy přední končetinou.

Samice je březí 31 dnů a porozená mláďata, dlouhá jen 12–13 mm, se musí sama vyšplhat do vaku, který je obrácen otvorem dozadu, a přichytit se na jednu ze 4 mléčných bradavek. Bradavek se mláďata drží přibližně 90 dní, v té době jim začíná na těle vyrůstat srst a otvírají se jim oči. Za 105 dnů je mládě celé osrstěné, vylézá z vaku, ale setrvává v hnízdě, kam ho samice chodí kojit. Kojení trvá ještě dalších 15 týdnů, a teprve pak mláďata opouštějí hnízdo. Přidržují se však zuby matčiny srsti a nechávají se vozit. Samostatná jsou až po 8 měsících.

Bohužel i ve zcela moderních publikacích z konce 20. století se stále udržuje líčení britského královského úředníka G. P. R. Harrise z roku 1808 popisující ďáblovo chování: „Samec i samice, které jsem choval svázané těžkým řetězem v sudě, spolu neustále bojovali. Jejich šarvátky trvaly celou noc… Je hojný v blízkosti Hobartu a jeho maso jemnou chutí připomíná telecí.“ Vlastním pozorováním jsem se však přesvědčil, že v něm není vůbec nic ďábelského – ďábelská byla jen péče, kterou mu poskytl pan Harris bezmála před dvěma sty lety.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorovi

Zdeněk Veselovský

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc., (*1928) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Po třicet let řídil Zoologickou zahradu v Praze. Je profesorem zoologie na Biologické fakultě JU v Českých Budějovicích, externě přednáší etologii na Přírodovědecké fakultě UK. Je autorem knih: Vždyť jsou to jen zvířata (1974), Ptáci a voda (1987), Chováme se jako zvířata? (1992), Člověk a zvíře (2000), Obecná ornitologie (2001) ad.

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné