Podivuhodní savci Austrálie

Výskyt evolučně nejstarších vačnatců je doložen ve svrchní křídě Severní Ameriky rodem Alphadon, který se řadí mezi vačice. Zdá se, že severoamerický kontinent byl zřejmě pravlastí vačnatců, kteří zde žili až do miocénu, kdy (asi před 25 miliony let) zcela vymizeli. Zřejmě neodolali trvalému konkurenčnímu tlaku modernějších placentálů. Vrátili se sem až po vzniku Panamské šíje, která zhruba před 3 miliony let spojila Severní a Jižní Ameriku. Tento pevninský most již tehdy umožnil úspěšné pronikání vačice oposum (Didelphis marsupialis) z neotropické oblasti do velké části severoamerického kontinentu, na němž se rozšířila vysoko na sever, až do Kanady. Svědčí to o zdatnosti těchto „primitivních a archaických“ tvorů, kteří zdárně odolali velké konkurenci moderních placentálů.

Kostry a zuby vačnatců se našly i v Evropě, kde se tato zvířata rovněž udržela do raného miocénu. V České republice byly nalezeny úlomky čelistí a zuby zástupce rodu Peratherium v Chebské pánvi (miocén) a v Bechlejovicích u Děčína (svrchně oligocenní sedimenty). V Jižní Americe se vačnatci objevili až koncem křídy a vzhledem ke geografické izolaci tohoto kontinentu v třetihorách zde proběhla rychlá adaptivní radiace (vznik a rozšíření nových forem). Kromě množství druhů vačic a vačíků vznikli pozoruhodní vačnatci, kteří se podobali některým formám placentálů, např. rod Thylacosmilus měl zuby a tělo připomínající šavlozubého tygra. Podobně trpasličí rod Paleothentes připomínal tvarem těla rejsky.

Díky nálezům v Antarktidě víme, že z Jižní Ameriky vycestovali vačnatci do Austrálie především ve středním eocénu. Ve třetihorách se Austrálie odtrhla od velkého jižního prakontinentu Gondwany a vysunula se o 20 stupňů zeměpisné šířky k severu. V důsledku této izolace vznikla v Austrálii nesmírně zajímavá a charakteristická fauna. Prvními přistěhovalými vačnatci v době před 55–70 miliony let byly formy podobné dnešním vačicím (Didelphidae) a vačíkům (Caenolestidae). Během velmi krátké doby využili vačnatci téměř každou niku životního prostředí.

Velkou úlohu v osídlování Austrálie sehrála i postupná změna její tvářnosti. Již před 15 miliony let se celý kontinent dostal do dešťového stínu Nové Guineje. Také vyvrásněné pásmo východoaustralského pohoří velmi omezovalo příchod dešťových mraků z Pacifiku. Původní tropický prales ustoupil na většině plochy sušším formacím, pouštím a polopouštím. V té době vyhynuli největší zástupci vačnatců rodu Diprodon, býložraví obři velikosti dnešních nosorožců. Zmizel třímetrový klokan Procoptodon, který se zřejmě živil spásáním listí ze stromů. Vyhynul i australský vačnatec Thylacoleo velký jako placentální levhart.

Před 8–4,5 miliony let pronikli do Austrálie hlodavci a před 120–50 tisíci let sem přišli lidé. Kromě změny klimatu je právě člověk jedním z nejzávažnějších činitelů, který odpovídá za postupné zdecimování australské fauny. Introdukovaný pes dingo, moderní psovitá šelma, vytlačil před 2 tisíci let z Austrálie vakovlka (Thylacinus cynocephalus), který se udržel jen v Tasmánii. Ale ani tam samozřejmě neodolal mohutnému tlaku, který se stále stupňoval v důsledku kolonizace Austrálie Evropany v roce 1788. Tato kolonizace měla totiž za následek soustavné vybíjení původní fauny. Velkou roli sehrálo i množství dovezených domácích zvířat, jejichž konkurenci, a zejména predačnímu tlaku nemohlo mnoho druhů vačnatců odolávat.

V současné době žije na Zemi kolem 250 druhů vačnatců různé velikosti – od vakomyší vážících jen 12–20 gramů po téměř stokilogramové samce velkých druhů klokanů. Dvě třetiny vačnatců obývají australskou zoogeografickou oblast, jedna třetina stále sídlí v Jižní Americe. Draví vačnatci mají 42–56 zubů, u býložravých se počet zubů zmenšil na 18–32.

Hlavním rozdílem mezi vačnatci a placentály je způsob jejich rozmnožování. Vačnatci rodí mláďata po velmi krátké březosti (od 12 dnů u dravých vakomyší po 33 dnů u největšího klokana rudého). Porozená mláďata vačic mají hmotnost 0,013–0,16 g, u klokana rudého 0,817 g. Velikost porozeného mláděte malých vačnatců je srovnatelná se zrnkem rýže. Samice rodí většinou více embryí, než je počet jejích mléčných bradavek. Kunovec Dasyurus viverrinus, který má 6 mléčných bradavek, při jednom porodu rodí zhruba 20 embryí, u ďábla medvědovitého (Sarcophilus harrisii), který má jen 4 bradavky, kolísal počet porozených mláďat mezi 21–56. Hned po porodu se mláďata sama musí prodrat matčinou srstí, ta neúspěšná spadnou a zahynou. Samice klokanů rodí jen jedno mládě.

Díky nejpopulárnějším vačnatcům – klokanům – se obecně předpokládá, že mléčné bradavky jsou umístěny ve vaku. Řada druhů, zejména draví vačnatci, ale vak vůbec nemá, mláďata jim visí volně na strucích, kolem nichž je jen krátký blanitý lem. Koalové, vombati a bandikuti mají vak otevřený směrem dozadu, klokani směrem k hlavě samice. Porovnáváme-li hmotnost celých vrhů mláďat s hmotností samice, vrh vačice představuje 0,14 % matčiny hmotnosti, vrh kunovce dokonce jen 0,014 % (zatímco u křečka zlatého je to 11,5 % a u králíka 18–20 %). Celkově vzato je březost vačnatců pro tělo matky energeticky méně náročná a umožňuje jí lépe vzdorovat nepříznivým podmínkám prostředí.

Rozmnožování vačnatců bylo dlouho zahaleno tajemstvím, i když správný popis porodu existoval již koncem 19. století. Přesto se dlouho věřilo, že mláďata vyrostou přímo na struku. Ještě dnes se však i v odborných publikacích píše, že samice ulížou mláděti cestičku, díky níž novorozenec nezabloudí a trefí do vaku. Zřejmě se autorům nepodařilo shlédnout videozáznam porodu klokana, kusua a bandikuta, který natočil r. 1961 australský zoolog G. B. Sharman. Pro natáčení musely být všechny samice uspány, přesto však porody proběhly naprosto normálně. Mládě nalezne cestu čichem. Matčino olizování před porodem i během porodu především zvlhčuje srst a chrání jemnou pokožku mláděte před vyschnutím.

Mezi vačnatci a placentály jsou rozdíly i v morfologii pohlavních orgánů. Vačnatci mají ještě společný vývod močových cest, pohlavních orgánů a konečníku do mělké kloaky. Samice vačnatců mají dvě postranní pochvy, které společně ústí do předsíně, kam vyúsťují i krčky dvou děloh. Při porodu mláďat se z této předsíně u některých vačnatců vytváří třetí přímá pochva, pseudovaginální kanál. Vajíčka vačnatců jsou větší než u placentálů, mají velkou zásobu žloutku a obaly. Přes tyto obaly čerpá vajíčko v druhé polovině březosti (po vstupu do dělohy) výživu. U bandikutů na rozdíl od všech ostatních vačnatců byla nalezena i pravá placenta, která zárodek spojuje s matčiným tělem jen poměrně velmi krátkou dobu. Penis je u vývojově starších forem na konci rozeklaný jako u plazů. Většina vačnatců má skrotum před penisem, což však najdeme i u některých placentálů, například u zajícovců.

Ještě na jednu skutečnost je nutné upozornit. Vačnatci mají sice poměrně malou mozkovnu, ale v žádném případě nejsou tupí a primitivní. V mnoha pokusech bylo dokázáno, že se dovedou poměrně dobře učit a při některých diskriminačních testech zejména velcí klokani výrazně předstihovali placentály. Na rozdíl od mnoha savců klokani dobře rozeznávají barvy a dovedou si i hrát, což je nesmírně důležité z hlediska adaptace a učení. O schopnostech adaptovat se na nové prostředí svědčí příklad severoamerické vačice oposum, ale i klokani se dobře adaptovali na zcela nové prostředí na Novém Zélandu, kam byli úspěšně introdukováni.