Podivuhodní savci Austrálie

Všichni drobní draví vačnatci – a žije jich v Austrálii více druhů – mají charakteristický chrup. Skládá se ze 4 párů horních a 3 párů dolních, jehlovitě ostrých řezáků, nápadně vyvinutých horních i dolních špičáků, 2–3 párů horních a dolních třenových zubů s žiletkovitě ostrými korunkami a 4 párů horních a dolních stoliček, jimiž tito vačnatci dokonale střihají ulovenou kořist.

Šlakolové aneb tygrovité kočky

Kunovci (čeleď Dasyuridae) jsou velcí asi jako domácí kočka. Na tmavě čokoládovém až rezavě hnědém kožichu mají typické bílé skvrny. Jejich původní krásné české jméno znělo šlakolové, domorodci jim však říkají skvrnité či tygrovité kočky. Největší je východoaustralský kunovec velký (Dasyurus maculatus), který byl kdysi velmi hojným obyvatelem lesů. I když ho Australané dodnes považují za nesmírně krvežíznivou šelmu, jeho stavy notně poklesly nejen v důsledku pronásledování, ale také vinou introdukovaných lišek a zdivočelých domácích koček i psů, kteří mu potravně konkurují. Ještě citlivější k této lovecké konkurenci je kunovec tečkovaný – quoll (Dasyurus viverrinus). Obýval nejhustěji osídlený a silně pozměněný východní pás australského kontinentu a zřejmě byl v Austrálii úplně vyhuben; poměrně hojný je už jen na Tasmánii. Je menší než předchozí zmíněný druh. Stejně velký jako kunovec tečkovaný je tmavě černohnědý kunovec severní (Dasyurus hallucatus), který žije v australských severních tropech. Má nápadně dlouhý, na konci až vlajkovitě ochlupený ocas. Všichni kunovci jsou noční zvířata, přes den se ukrývají ve skalních štěrbinách, v zemních norách či vysoko ve stromových dutinách. Svými pohyby a způsoby lovu připomínají kunovité šelmy, i když rychlostí se jim rozhodně nevyrovnají. Obratně se plíží k své kořisti a výborně šplhají po stromech, kde hledají spící ptáky. Uloví i malé druhy klokanů, vačnatců, hlodavců, plazů či ptáků hnízdících na zemi. Při nočních jízdách autem jsem je často pozoroval, jak se na silnici živí mršinami přejetých klokanů. Na farmách dovedou při nadbytku nabídnuté kořisti – podobně jako naše kuny – naráz ulovit několik desítek slepic či kachen. Rozmnožují se většinou v dubnu až červenci, kdy samice přichází několikrát do říje. Jejich poměrně malý vak se otevírá dopředu a je v něm 6 mléčných bradavek ve dvou řadách. Březost trvá 21 dnů a na mléčné bradavky se po porodu přisaje 5–6 mláďat. Za 7 týdnů jim je vak už příliš těsný, opustí ho a zachytí se zuby i končetinami za matčinu srst na hřbetě. Vozit se nechávají velmi dlouho, a když při prodírání podrostem spadnou, musí často svou matku rychle dohonit a znovu si naskočit. Nezávislá jsou až po 18 týdnech a pohlavně dospívají v 1 roce.

Kopulační rekordy a jejich následky

V australském vnitrozemí je velmi hojný vakorejsek čtyřprstý – kovari (Dasyuroides byrnei). Je velký asi jako potkan, ¹⁾ má hnědošedou srst a dlouhý ocas zakončený štětičkou z černých chlupů. Jednou večer jsem objevil nedaleko Alice Springs pářící se kovari. Usedl jsem kousek od nich a pozoroval průběh kopulace – trvala bez přerušení 4 hodiny 28 minut. Podle občasných záchvěvů samcova těla jsem usoudil, že proběhlo asi 15 ejakulací. V literatuře jsou u většiny malých dravých vačnatců zaznamenány neuvěřitelně dlouhé kopulace (8–14 hodin). Určitě jde o nejdelší dobu páření, jakou u savců známe. Samci, kteří se v rozmnožovací době mohou pářit s několika samicemi, však brzy po aktu hynou. Australští fyziologové z toho viní stresogenní hormony, které poruší celkový obranný imunitní systém a sníží odolnost proti bakteriálním i parazitárním infekcím. Smrt samců, kteří jsou větší a silnější, má pro rozmnožování druhu ještě další význam – březí samice mohou využít lepší potravní nabídku z uvolněných teritorií. Velmi dlouhé kopulace jsem potom ještě několikrát sledoval a přesně zaznamenal u vakorejsků čtyřprstých chovaných v zoologické zahradě. Samec se dokonce během dvou až tří dnů pářil 2–3krát se stejnou samicí.

Vakorejsek čtyřprstý má poměrně velmi malý vak, vlastně jen kožní prohlubeninu se 6 bradavkami, která je obklopena nízkým kožním záhybem. Březost trvá 30–35 dnů, mláďata mají po porodu délku jen 3 mm a jsou zavěšena na strucích až do stáří 55 dnů, kdy je samice odkládá do hnízda; tam je chodí kojit až do stáří 110 dnů. Starší mláďata se (podobně jako mladí kunovci) přidržují matčiny srsti a vozí se na jejích zádech.

Kromě kovariho žije v Austrálii dalších 34 druhů drobných dravých vačnatců, většinou vakomyší (Planigale, Antechinus, Pseudantechinus a Sminthopsis) a vakorejsků (Dasycercus a Phascogale). Mnohé z nich jsem poznal přímo v přírodě a v polopouštích jsem se naučil nalézat jejich hnízda pod plochými kameny. Svá obydlí si totiž značkují nejen prsními pachovými žlázami, ale i močí a trusem. Pod kamenem byl většinou malý vačnatec nehybný, v jakémsi strnulém stavu (torporu), který je způsoben poklesem tělní teploty a zřejmě šetří tělesnou energii i vodu. Teprve po zahřátí v sevřené ruce začne zvířátko ostrým staccatem protestovat a citelně kousat. Nejhojnějším druhem, s nímž jsem se pravidelně ve střední Austrálii setkával, byla vakomyš bělopásá (Sminthopsis macroura), která má světlé líce a bílý pásek za ušima. Kopulace vakomyší trvá také velmi dlouho – podle pozorování v chovech i přes 12 hodin. Samec drží svými zuby krk samice a předními končetinami ji pevně objímá kolem těla. Tento drobný vačnatec obvykle vrhá mláďata dvakrát do roka, březost trvá jen 12 dnů. Samice má dobře vyvinutý, dopředu otevřený vak s 8–10 mléčnými bradavkami. Mláďata jsou 40 dnů pevně přisáta, a pak je matka ještě dalších 30 dnů kojí. Pohlavní dospělosti dosahují samci již za 5 měsíců, samice o 2 měsíce později. Přibližně stejně velká je východoaustralská vakomyš obecná (Sminthopsis murina), žijící v travnatých biotopech.

Jiným hojným druhem je vakomyš žlutonohá (Antechinus flavipes), kterou lze nalézt i v zahrádkách u lidských sídel. ²⁾ Zřejmě nejmenším vačnatcem je vakomyš dlouhoocasá (Planigale ingrami). ³⁾ Vakomyši i vakorejsci jsou velmi pohybliví, řada z nich dobře šplhá po keřích a nižších stromech. Na zemi pouštní druhy často panáčkují, běžně se však pohybují po všech čtyřech končetinách. Živí se hmyzem, drobnými plazy, zdolají však i mladé vakomyši a hlodavce. Při teritoriálních soubojích obvykle vítěz svého soka nejen usmrtí, ale i sežere.

Zubatý mravencojed bez vaku

Na nepatrném ostrůvku původního areálu žije v jihozápadní Austrálii nesmírně zajímavý a silně ohrožený mravencojed žíhaný (Myrmecobius fasciatus), jediný zástupce čeledi mravencojedovitých (Myrmecobiidae). Velký je asi jako veverka a má také podobně hustý, dlouhý ocas. Jeho srst je rezavě či pískově hnědá, na hřbetě a zadku má šest bílých proužků. Kvůli tomuto krásnému zbarvení byl intenzivně loven, a nadto býval snadnou kořistí lišek. Tento typicky denní tvor, v noci spící ve svém hnízdě, obývá blahovičníkové lesy. Má výjimečný počet (50-52) slabě vyvinutých drobných zubů, jež však nepoužívá k rozmělňování potravy. Výlučně se živí mravenci a termity, které slízává rychlým kmitáním dlouhého válcovitého jazyka. Nemá vak, pouze políčko se 4 struky ohraničené dlouhými břišními chlupy.

Pozoruhodný vakokrt, skrývající se před zoology

Jedním z nejpozoruhodnějších dravých australských vačnatců je vakokrt písečný (Notoryctes typhlops), jediný zástupce zvláštní čeledi vakokrtovitých (Notoryctidae) a klasický příklad konvergentní evoluce - tvarem těla připomíná krtky a africké zlatokrty. Vakokrt je poměrně malý tvor (120-150 mm) s pahýlovitým kratičkým ocasem (asi 20 mm) pokrytým rohovitými kroužky. Nos je chráněn rohovitým štítkem s příčnou rýhou, oči jsou zakrnělé, čočka je překryta kůží, ušní otvory bez boltců jsou chráněny hustými a pružnými chlupy. Krátké přední nohy jsou vybaveny silnými plochými drápy jen na 3. a 4. prstu. Kratičké prsty na zadních nohou hrabavé drápy nemají. Vakokrti mají ještě jednu adaptaci: srostlé krční obratle, které při rytí výrazně zvyšují pevnost páteře a skýtají oporu pro svaly pohybující hlavou. Pozoruhodná je bělavá srst s červenohnědým nádechem - na slunci opalizuje způsobem, který je u savců naprosto ojedinělý. Australští zoologové tvrdí, že vakokrt je běžným obyvatelem severozápadní a střední Austrálie. Naleznete ho ve všech muzejních sbírkách, ale časem se dozvíte, že ho žádný známý zoolog v přírodě živého neviděl. Není dokonce ani v žádné ze zoologických zahrad specializovaných na australskou faunu. Při svém prvém pobytu jsem vykopal mnoho jam, aniž bych toto pozoruhodné zvíře našel. Teprve druhá, delší návštěva byla úspěšná. Při přehrabávání písečné duny mne pobaveně pozorovala skupina Austrálců, až jeden z nich zabořil svou sběrací hůlku prudce do písku a vyhodil živého vakokrta, kterého okamžitě zabil. Teprve při třetí výpravě jsem se věnoval prohlídce dun navátých z jemného písku, a podařilo se mi pozorovat vakokrta, který "plaval" těsně pod povrchem, na několik sekund se vynořil a hned zase zmizel. Přesto to považuji za svůj nejvýznamnější australský zážitek.

O rozmnožování vakokrtů se toho ví velmi málo Mají malý vak s otvorem dozadu, jsou v něm jen 2 mléčné bradavky, a vak mají i samci. Podle pozorování odchycených vakokrtů se tento živočich živí jen hmyzem a jeho larvami.