Paleobiogeography

Bez časového a prostorového hlediska by byl pohled na existenci jednotlivých forem a jejich interakcí přinejmenším neúplný. V knize poměrně malého rozsahu je připomenut vývoj paleobiogeografie, a navíc se B. Lieberman „diplomaticky“ snaží doplnit paradigma oboru. O některých – i zcela základních – otázkách diskutuje (např. o tom, jestli je živá příroda uspořádána hierarchicky či nikoliv), k jiným uvádí četné reference. Vychází z představy, že v živé přírodě existuje genealogická hierarchie (klady – druhy – populace [demy] – organizmy – buňky v zárodečné linii – chromozomy – geny) a ekonomická hierarchie (biosféra – ekosystémy – populace [avatary] – organizmy – orgány – somatické buňky – proteiny). Kategorií společnou pro obě hierarchie jsou pouze organizmy a částečně populace. K tomu, aby fungoval přírodní výběr, je třeba jak replikace, tak interakce; proto jsou předmětem evoluce pouze jedinci, částečně i populace (nebo druhy v případě, že jsou tvořeny jedinou populací). O evoluci nelze mluvit u ekosystémů, u celé biosféry ani u vyšších taxonomických kategorií. Každá z uvedených kategorií (tj. geny, organizmy, klady, proteiny aj.) má v paleobiogeografii svébytný styl projevu.

Biogeografie se tradičně dělí na historickou biogeografii (zabývá se geologickými a klimatickými faktory, které ovlivňují distribuci živých forem v prostoru a čase) a ekologickou biogeografii (ta studuje význam ekologických interakcí). Lieberman navrhuje, že pro současný stav oboru – jeho teoretická východiska i praktické přístupy – by lépe vyhovovalo pojmout historickou biogeografii jako studium jednotek genealogické hierarchie a ekologickou biogeografii jako studium jednotek hierarchie ekonomické. Takto definované disciplíny by byly (vzhledem k existenci společných jednotek, tj. jedinců a částečně populací) lépe logicky i prakticky propojeny.

Lieberman si podrobně všímá kvality fosilního záznamu, rychlosti sedimentace a dalších geologických pochodů ovlivňujících výpovědní hodnotu paleontologické informace. Konstatuje, že biogeografické projevy populací jsou příliš rychlé na to, aby byly ve fosilním záznamu čitelné. Nejnižší úrovní, s níž lze občas pracovat, je druh, častěji však jsou použitelné jenom naddruhové genealogické jednotky. Totéž lze říci o jednotkách ekologických: nejnižší studovatelnou jednotkou jsou fosilní společenstva.

Mnoho místa je v knize věnováno příčinám a průběhu vzniku nových druhů a zkoumání, nakolik jsou vzorce speciace čitelné ve fosilním záznamu. Autor dochází k závěru, že vznik geografických bariér vyvolává speciaci méně často než jejich dočasné přerušení. Princip, který generuje nové druhy prostřednictvím zániku a obnovení geografických překážek, nazývá geodispersal („rozsévání“).

Potíže činí definice slova area v biogeografickém smyslu, tj. oblast rozšíření. Ani autor knihy neposkytuje návod jak kvantitativně definovat a hierarchicky klasifikovat oblasti rozšíření, podává však užitečné paralely mezi biogeografickými oblastmi a systematickými jednotkami biologické klasifikace.

Zbývající kapitoly knihy jsou věnovány praktickým návodům jak kvantitativně analyzovat paleobiogeografická data. Některé návody jsou oproti tradičním postupům obměněny, aby se v geografickém záznamu odlišila speciace vyplývající ze vzniku geografické bariéry od speciace vzniklé „rozséváním“.

Pro odborníky v paleobiogeografickém výzkumu může být kniha užitečným zdrojem inspirace, pro širší geologickou a paleontologickou veřejnost příležitostí oživit si znalost oboru. Informace z ní mohou čerpat i biologové hledající všeobecnější pohled na život na Zemi.