Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mlčeti růže

 |  1. 2. 2002
 |  Vesmír 81, 117, 2002/2

Mlčeti diamant, sděluje I. Gerová (Vesmír 81, 112, 2002/2), což lze v zemitější obměně najít v Čelakovského Mudrosloví: která kráva mnoho řve, ta málo mléka dává. Neméně jadrně však lid zavrhuje línou hubu – holé neštěstí. Podle taoistů kdo ví, nemluví, což ale neplatí všeobecně. Jakkoli muzikolog šeptající nám při koncertě své dojmy mnoho ví, může mu unikat něco, co se týká našich emocí. Herec, který za honorář namluvil gramofonovou desku, možná ví, možná neví – jestliže však desku používají v restauraci jako zvukovou kulisu, stejně nikdo nic nepozná. Pro ty, kteří dávají přednost tichu, vymysleli v Americe gramofonové desky s nahrávkou mlčení, za pět centů si můžete chvilku ticha koupit.

Tak jako se liší různá mluvení, liší se i mlčení. Stevensonovo mlčení jako nekrutější lež nevylučuje možnost mlčenlivého vyznání lásky. Přátelé u ohně mlčí jinak než manželé, kteří se pohádali, ale též jinak než lidé v nádražní čekárně. Pak jsou tu ještě konvenční formy mlčení (neskákat do řeči, nemluvit při jídle či na hřbitově). Mlčením lze lépe než slovy vyjádřit úctu, lásku, soustrast, loajalitu, ale i vzpouru. Nezastupitelnou roli má mlčení v poezii. Slovo v písni zvedá víno, které vypije pauza (V. Holan). Kvůli sémanticky zatížené pauze může být vystavěna celá báseň – právě pauza jí dává smysl.

Jazyk je srostlý s myšlením, jak naznačuje společný prapůvod obou slov, a tedy i s člověkem. K hlubšímu obsahu jazyka proto patří i to, co vyslovením vyjádřit nelze. H. Arendtová upozorňuje na pozdní Heideggerovy texty, v nichž okamžik osvícení je pojat jako znění ticha, které mluví k opravdově naslouchajícímu. Hned v několika kulturách se (s obměnami) traduje příběh, v němž otec klade synům závažnou otázku. Jeden syn memoruje obecné definice, druhý mlčí. „Ano, máš pravdu,“ říká otec mlčícímu, „skutečnost nelze popsat slovy.“

Za jakých okolností lze porozumět mlčení? Při myšlenkovém souladu hovořících se úloha řečových impulzů snižuje na minimum, a přece porozumění probíhá bezchybně. Blízcí přátelé nebo třeba sourozenci se domlouvají hesly (tak jako v nejapném metavtipu o bláznech „vyprávějících“ očíslované vtipy – jedna! vykřikne blázen, a ostatní se válejí smíchy).

Mluvení budí nedůvěru. Kdo mnoho mluví, lže nebo se chlubí. Ostatně lže už ten, kdo řekne „mlčím“. Nedůvěru však budí i mlčení. Mlčet je (může být) stejný hřích jako lhát. Je-li mlčení souhlasem, pak jím lze někoho nechat v klamném domnění (mlčení na otázku Miluješ mě? neznamená souhlas, ale bludně tak může být vnímáno). V pohádkách bývá mlčení buď trestem, nebo životní zkouškou (mluvení = život). Ubohá Rusalka bledá ztrácí řeč (možnost obhajoby i možnost vyznání). Další kategorií je starozákonní zatvrzelé mlčení hříšníkovo: Mlčel jsem a moje kosti chřadly (Ž 32,3–5). V jiných souvislostech znamená mlčení určitý stupeň zasvěcení (viz zkoušku mlčenlivosti v Mozartově Kouzelné flétně či příběh Jana z Pomuku), nebo aspoň překonání sama sebe (získání bobříka).

Každé mlčení není jen „nemožností říkat slova“. Jsou mlčení těžká, hluboká, mlčení mezi nejbližšími, mlčení evokující smrt. Mlčení Boha. Když Bergmanův apokalyptický beránek rozlomí sedmou pečeť, nastává mlčení nebes. Rytíř hraje šachy se smrtí, aby se od Boha dočkal odpovědi, Bůh však buď mlčí, nebo vůbec není.

Symbolem mlčenlivosti se v antice stala růže. Růžemi se věnčívali účastníci slavností, kteří doufali, že růžová vůně usměrní jazyk rozpoutaný vínem. Růže má mnoho okvětních lístků, kvůli nimž není vidět do jejího nitra. Snad proto od dob papeže Hadriána VII. (v 16. stol.) zdobíval symbol růže zpovědnice v katolickém kostele (což nám zároveň osvětluje původ sub rosa – diskrétně). Ne každá růže v novodobém literárním díle symbolizuje mlčení (nechť mi paní Jindřiška Smetanová promine), o růži v Skácelově „Naději s bukovými křídly“ to však tvrdit můžeme: Kéž je nám nejvíc ticho / až kolem půjdou s lží / a nemusíme křivě / přísahat na růži. Pavla Loucká

Poznámky

V jazykovém koutku jsou použity četné informace z prací bohemistky PhDr. Ireny Vaňkové

Ke stažení

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné