Mlčeti diamant

Byl jednou jeden člověk, který mě kamsi pozval. Znělo to jako tajný výlet. Tajemství mám ráda, a tak jsem se nechala zlákat.

Z výletu obtkaného zámlkami a jiskřivými pohledy se vyklubal veřejný sál. Ani přednáškový, ani taneční, ani kinosál. Nebyla to ani burza, ani prezentace, ani školení. V sále seděl bezpočet lidí, kteří se různě znali, zdravili, šperkovali se úsměvy a tleskali. Nevěděla jsem proč a čemu. Na pódiu se nic nedělo. Nehrálo tam hudební těleso, nikdo netančil ani dramatická tvorba se nekonala. Můj děs v očích byl odměňován šibalským úsměvem. Kromě osoby, která mě na výlet vylákala, tam byla osoba, která mě hýčkala. Obě osůbky ke mně byly neuvěřitelně pozorné a milé. Vnucovaly mi kávu, kterou nepiju, a bagetu, kterou nejím. Nutily mě postávat někde, kde foukala Zimní královna a měla jsem strach ze střípku ledu v srdci. Protože jsem zvyklá své ledové střípky okamžitě rozpouštět v grenadině citů, zajímala jsem se o jiné lidi. Přicházeli, postávali, usmívali se další a další. Co člověk, to příběh, co příběh, to osud, co tvář, to zvláštní typ. Vypadali, jako by se oblékali v půjčovnách kostýmů a garderobiérka jim přišpendlovala na tělíčka fráčky a sáčka a sukýnky z veselého podsvětí. Ani nebe, ani peklo, ani andělé, ani čerti, jen lidé se kolem mne hemžili, míhali a zase zvesela plácali. Měla jsem chuť si o těchto lidech psát poznámky, ale ne! Člověk, který mě na tuto pouť vylákal, mi vzal tužku i papír a kreslil na ně čtverce, trojúhelníky, šipky, vlnovky a slova o nějakém systému zaručeného životního úspěchu. Sama jsem nemohla ani za dvířka, kam i císař pán chodí sám, natož pak abych si sama objednala svůj oblíbený drink. Chtěla jsem poslouchat to, co říká na pódiu nějaká Ferda mravenčice s krovkami, ale neustále mě ze dvou stran osůbky-jezinky utvrzovaly v tom, že je všechno úplně skvostné, úžasné, dokonalé a musím tomu všemu věřit. Byla jsem tak vstřícná, že jsem na jejich střídavé monology dokonce odpovídala. Snažila jsem se vést dialog, ba trialog, ale má snaha byla potlačována jejich verbálními razítky: všechno je fajn a oukej. Ten a ten je fajn a tamten je světlo z vesmíru a ta vzadu je rétorická Venuše a že budu taky fajn, až budu in.

Vzpomněla jsem si na jednu historičku, která mne podobně vylákala na pětidenní zájezd po památkách. Ač jsem se vždycky vzpírala navštěvovat je, prohlížet a vnímat rychlostí rychlíku, její pozvání jsem akceptovala. Výlet nebyl tajný, byl hodně napěchovaný výstupy a nástupy do autobusu a z autobusu, kuřáckými pauzami, snídaněmi a večeřemi, a především jejími slovy. Historička mluvila. Když mluvila, nemohla jsem se ráno ani obléci. „Nemluv teď na mne, prosím,“ žadonila jsem. „Ale já si to říkám pro sebe,“ vysvětlila s udivenou tváří. Aha, jsem zvyklá poslouchat, když mi někdo něco říká, a vnímat. I odpovídat. Vyslechnout a pohladit, anebo poradit, anebo aspoň kývnout, anebo zavrtět hlavou. Reagovat. Ale o to nikomu z těch lidí nešlo.

V obou případech jsem se musela nějak zbavit svého věčně hovořícího okolí. Zacpat si uši? Neměla jsem vatu. Přetáhnout si přes ně čepici? Bylo léto. Strčit si prsty do uší? Jsem slušně vychovaná.

„Nemelte pořád,“ zašeptala jsem, ale nikdo mě neslyšel nebo nechtěl slyšet. Přemýšlela jsem, jak se vytváří okruh veřejné samoty. Nešlo mi to. Co to kolem sebe mám? Proč mi říkají věci, na něž nechtějí odpověď? Pomalu jsem odcházela na svůj ostrůvek, tam – pryč, do moře či ke hvězdám... Lucy in the Sky with Diamonds – ano, to je ta krásná píseň Beatles. Ach ano, už je tam s Lucinkou nejen John Lennon, odešel tam už i George Harrison... začaly se mi po tvářích koulet slzy. Obě jezinky-lákačky se zarazily. Zarazila by se možná i historička.

„Co se ti stalo?“

„V rádiu ráno říkali, že umřel George Harrison.“

„No a co? Vždyť jsi ho stejně neznala!“

Ale znala, tlučhubové, znala! Psala se léta šedesátá, seděla jsem s Beatles na obláčku s diamanty a říkali mi Lucinko. Vznášela jsem se s nimi nad Zemí a dívala se vikýřem do diamantové burzy v zemi zaslíbené. Tam seděli pánové v černých kloboucích u svých malých vah, pinzetou brali jeden diamantík za druhým a lupou si je prohlíželi. Prohlíželi, odkládali do šátečků a papírků a sem tam něco tlumeně prohodili. Vážili diamanty jako slova.