Křivice jako biologická zbraň?

Alibekova kniha poprvé vyšla ve světě poklidnějším a z dnešního pohledu skoro idylickém (Random House, New York 2000). Přesto se jí už v časech, kdy se ještě z poštovních schránek nesypaly spory bakterií sněti slezinné, dostalo nezanedbatelné popularity na stránkách amerického tisku. Není se co divit – nestává se každý den, aby z někdejšího Sovětského svazu do Ameriky emigroval bývalý náměstek šéfa programu výroby biologických zbraní, navíc ochotný zveřejnit své paměti (jeho spoluautor Stephen Handelmann byl zřejmě spíš redaktorem, jazykovým poradcem a tvůrcem celkového stylu knihy). Výňatky z recenzí na obálce původního vydání i redakční komentář k vydání českému hovoří o šokujícím zasvěceném pohledu do světa sovětského supertajného výzkumu, o smrtících mikrobech v rukou elitních vědců ruské armády a o děsivých technologiích, které umožňují udělat zbraň i z něčeho na první pohled tak nepraktického, jako je virus aidsu.

Překlad vskutku tvořivý

Čtenáři Alibekovy knihy musí být připraveni na leccos, také na autorův nepříliš čtivý styl, který ještě utrpěl českým kolektivním překladem. Překladatelé směle stanovují nové meze toho, jak hluboko může „kamenné“ nakladatelství klesnout – nečiní rozdílu mezi virem a bakterií („bakterie neštovic“ na straně 25), krysou a potkanem (s. 54), chorobou akutní a chronickou („obzvláště akutní případy se vlekly celé měsíce“ – s. 91), baterkou a fotobleskem (s. 239 a 269) a občas ani mezi i/y (překlepů, stylistických neobratností a zjevných slovakizmů i anglicizmů je v textu hojně). Rusky zřejmě neumějí ani pasivně, jinak si nelze vysvětlit kuriózní transkripci a skloňování mnoha místních i osobních jmen (např. i u nás známí funkcionáři AN SSSR Ovčinnikov, Mirzabekov a Skrjabin vystupují jako Ovčinikov, Mižabekov a Scriabin, Samokatnou ulici přejmenovali na Samokatnajou). A je i hůře: s čím si překladatel neví rady, to nechá v angličtině, takže tajné sovětské projekty nesou anglická jména („projekt Bonfire“, jen jednou nesměle v závorce přeložený jako „Vatra“) a z nepochopitelných důvodů jsou i sovětské instituce „přizdobeny“ anglickými překlady názvů. Vrcholem překladatelské tvořivosti je pak „křivičná nemoc tyfus“ (s. 53), tyfus způsobují rickettsie; křivice, choroba z nedostatku vitaminu D, se anglicky nazývá rickets (pro změnu tedy někdo přeložil i to, co neměl).

I se všemi nedostatky českého vydání však stojí Alibekova kniha za čtení, protože do zákulisí vývoje biologických zbraní se čtenář těžko podívá, a toto zákulisí je vskutku šokující, i když odhlédneme od překladu. Ne však proto, že bychom se dověděli něco o děsivých objevech, na nichž pracují geniální vědci v dokonale ukrytých laboratořích. Naopak: „strašlivá tajemství sovětského vojenského výzkumu“ se ukazují býti tajemstvími druhu nám dosti povědomého.

Atmosféra utajování a absurdní humor

Jak armádám, tak sovětskému systému je vlastní atmosféra utajování, a ta zákonitě nepřeje přirozeným zpětnovazebným mechanizmům, které při troše štěstí dosti úspěšně regulují chod civilních odvětví společnosti. Kolik teprve šlendriánu, nekompetence a pusté neschopnosti může bujet v systému, který je současně armádní a sovětský! Vskutku: příběh o tom, jak se z pravnuka kazašských chánů a absolventa vojenské lékařské fakulty v Tomsku poručíka Kanatjana Alibekova stal nejprve plukovník a náměstek ředitele sovětského programu výroby biologických zbraní, posléze po rozpadu SSSR nepříliš úspěšný obchodník v Alma-Atě, a nakonec po emigraci do Spojených států mezinárodní expert na biologické zbraně Ken Alibek, je především příběhem o politikaření, špionáži, aktivitách KGB, o intrikách a nezřízených potěmkiniádách, a až v druhé řadě vyprávěním o víceméně diletantských „hrátkách“ se smrtícími mikroby.

Kdyby nešlo o záležitosti tak smrtelně vážné, jako byly třeba plány na vyhlazení obyvatelstva New Yorku, Chicaga a Los Angeles bakteriemi sněti slezinné, nepostrádalo by Alibekovo vyprávění ani jisté prvky (zřejmě nechtěného) absurdního černého humoru někde mezi Franzem Kafkou, Patrickem Ryanem a Viktorem Pelevinem:

…[Moje kancelář byla] velká místnost s vysokým stropem a oknem, které shlíželo na park u nábřeží. Dubový pracovní stůl, který jsem zdědil po svém předchůdci, zabíral téměř polovinu místnosti. Byl to právě ten psací stůl, který nesl symboly mého postavení. Pět telefonů. V Sovětských vládních kancelářích byl váš výkonný status měřen právě tím, kolik měl člověk telefonů. Více telefonů, více autority! Já měl dokonce i kremlovku, malý bílý telefon, který spojuje všechny členy horních pater Sovětské vlády. Od generálního tajemníka Komunistické strany až po obyčejné ministry svazových zemí. … V rohu stál západní počítač. Nikdy jsem ho nepoužil, ale byl to zase jen další symbol mého „zvláštního“ postavení. Já sám bych dal přednost televizi nebo rozhlasovému přijímači, ale ty byly ostražitou KGB v našich kancelářích zakázány (s. 30–31, pravopis překladatelův).

Těžko se ubránit úsměvu, čteme-li o tom, jak velitelství sovětského zbrojního programu vlastnilo jedinou kopírku, ke které měli kromě příslušníků KGB přístup jen dva náměstci ředitele zbrojního programu (jejich sekretářky už ne), nebo jak se budoucí špičkový projektant biologických zbraní a čerstvý vynikající absolvent medicíny se specializací na epidemiologii a infekční choroby (!) poprvé setkává se základy bakteriologie až v tajné laboratoři v Omutninsku – a nepřímo přiznává, že vše, co z praktické mikrobiologie umí, pochytil od tamních laborantek (s. 77). Scény, které se odehrály v průběhu inspekce britských a amerických expertů za gorbačovovského oteplení r. 1990, by také dělaly čest nejednomu dramatikovi:

„Co je tam?“ zeptal se Davis.

Nikdo neodpovídal.

„Mohl byste ty dveře, prosím vás, otevřít?“

„Bohužel jsme ztratili klíč,“ lhal Petuchov. „Půjdu se zeptat, jestli někde nemají náhradní.“

Delegáti netrpělivě čekali. Petuchov si s hledáním „nového“ klíče dával načas. Nakonec jej přece jen našel. Když dveře otevřel, vstoupili do tmavé místnosti.

„Mohl byste rozsvítit?“ zeptal se podrážděným tónem Davis.

„To nepůjde,“ odpověděl Petuchov. „Je tady prasklá žárovka.“

Davis se nedal odradit. Obešel Petuchova a vytáhl z kapsy baterku. Hra na vstřícnou mezinárodní spolupráci okamžitě skončila.

Petuchov po něm skočil. Davis zařval. Oba muži se chvíli přetahovali, až někdo navrhl, aby se celá záležitost probrala v zasedací místnosti, kde jsem na ně čekal.

Když se vřítili do místnosti, prostřednictvím tlumočníka jsem se zeptal: „Co se stalo?“

„Nic,“ zasyčel Davis. „Tedy kromě toho, že když jsem chtěl v jedné místnosti použít baterku, tak se na mě vrhnul tenhle agent KGB a chtěl mi v tom zabránit.“

„To snad ne!“ dotčeně jsem se ozval. „Tento muž je velice uznávaný vědec. A rozhodně není členem KGB.“

Na druhou stranu jsem připustil, že používání baterek není zakázané.

Když se Davis vrátil zpátky a posvítil si vybojovanou baterkou, zjistil, že zdi kolem dveří jsou poškozené. Drobné jamky byly zřetelným pozůstatkem výbuchů.

„Vy jste tady pracovali s výbušninami,“ konstatoval Davis.

„Ne, nepracovali,“ namítl Petuchov. „Ta zeď byla poničena kladivy při instalaci dveří. Zedníci neodvedli právě nejlepší práci.“

Petuchov zareagoval rychle, ale špatně. Každý zaměstnanec dostal instrukce a v nich byla uvedena mnohem lepší odpověď. Měl říct, že tam skutečně byly používány výbušniny, ale jen pro testování aerosolu v rámci obranného programu (s. 238–239).

Úsměv se mění v mrazení

Zejména když čteme o tom, jak z velkovýrobny biologických zbraní v centru Sverdlovska roku 1979 utekly bakterie sněti slezinné, což vyvolalo epidemii přibližně se stovkou obětí (prostě proto, že jeden ze zaměstnanců továrny zapomněl po čištění namontovat filtr na potrubí – s. 93), nebo o pokusech s virem Ebola, při nichž se nakazil a za dosti drastických okolností zemřel jeden z výzkumníků – tentýž, který několik týdnů předtím před autorem odvážně žertoval o tom, že kdyby se občas nepřiživil na krmivu pro pokusné opice, už by snad ani nevěděl, jak chutná čerstvé rajče nebo pomeranč (s. 153; překlad ale působí dojmem, jako by výzkumníci hladově pošilhávali po opicích samotných).

Snad ještě znepokojivější než tyto scény jako z hororu jsou jiné momenty. Například prázdnota, v níž po celé měsíce žil personál testovacího pracoviště na ostrově uprostřed Aralského jezera, kvůli utajení zcela odříznutého od světa. Jedinými možnými „rekreačními aktivitami“ tam bylo sledování starých válečných filmů, popíjení čistého lihu či domácí kořalky a sex (s. 36). Popis prostředí nápadně kontrastuje např. s téměř idylickými vzpomínkami Richarda Feynmana na podobně utajené vědecké městečko v Los Alamos. Znepokojivé je také nenápadné a nekomentované konstatování, že v sovětském zbrojním výzkumu se (na rozdíl od armády) odchází do penze nejpozději v pětapadesáti (s. 170) – možná také proto, že v tomhle věku roste pravděpodobnost, že bývalí oddaní vyplňovatelé rozkazů podlehnou pochybnostem...

Mýtus zlých vědců

Je dobře, že Alibekova kniha byla zpřístupněna i českému čtenáři. Mimo jiné také proto, že může přispět k rozbití jednoho z mýtů o vojenském výzkumu. Případ atomové bomby, který je v očích veřejnosti prototypem zneužití vědeckých poznatků, je výjimečný v tom, jak aktivní roli hráli vědci ve vývoji ničivých technologií; kdyby nebylo bomby, nebylo by mnoha zásadních fyzikálních objevů. Situace sovětského vojenského biologického výzkumu je však jiná. Alibekovy vzpomínky dávají tušit, že převážná část činnosti celého odvětví spočívala ve vývoji technických modifikací už zavedených civilních technologií (autor sám ostatně připouští, že se metody pěstování virů a bakterií moc neliší, ať už připravujeme vakciny nebo biologické zbraně). Jinak řečeno: průmyslový vývoj něčeho, co si dovedli poměrně konkrétně představit i biologicky nevzdělaní generálové, byl vydáván za špičkovou vědu – a naopak skutečný základní výzkum se bez konkrétních výstupů přiživoval na obecných proklamacích typu „musíme si udržet převahu v biologických zbraních“. Pod tímto heslem prý pozdější akademik Jurij Ovčinnikov přesvědčil Brežněva, že genetika a molekulární biologie není jen buržoazní pavěda. Jen tak lze pochopit, že v době vrcholného rozkvětu zbrojního programu přijímal moskevský Ústav molekulární biologie (dle Alibeka jedno ze středisek základního výzkumu v oblasti biologických zbraní) ochotně zahraniční stipendisty, kteří se mohli volně a bez dozoru pohybovat po ústavu a s kýmkoli hovořit. (Strávila jsem v zmíněném ústavu 10 týdnů v létě roku 1989. Nejenže jsem tam neshledala žádné známky čehokoli utajeného, ale názorové klima mezi pracovníky ústavu se mi zdálo podstatně otevřenější a volnější než na obdobných pracovištích u nás v oné době.)

I vnucuje se otázka, nakolik se na přísném utajení biologického zbrojního programu podílel kromě obav, aby výsledky nepadly do rukou nepřítele, i strach, že by se mohla provalit ostudná bublina předstírání, lží, nekompetentnosti a zoufalých improvizací, která prohlédá celým Alibekovým vypravováním. Obraz vedoucího vědeckého pracovníka přísně tajné laboratoře, stojícího v louži vysoce virulentní bakteriální kultury a zoufale shánějícího nějaký dezinfekční prostředek – s. 87 – je zde více než příznačný. Zvláštní je, že tento aspekt celé záležitosti americké recenze zcela pomíjejí; pozoruhodně podobnou atmosférou se však vyznačuje jiná autobiografie z „přísně tajných“ kruhů, totiž zpověď někdejšího šéfa předválečné československé rozvědky Františka Moravce (Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy, Praha 1990).

Máme, co jsme chtěli?

Bylo by však omylem vinit ze všudypřítomné potěmkiniády jen Kanatjana Alibekova (tak se autor knihy jmenoval původně) a sovětské vojenské mocipány. I v nás, dědicích desetiletí reálného socializmu a klientech bruselských grantových agentur, je hluboko zakořeněno přesvědčení, že mezi vědou a průmyslovým vývojem není vlastně tak velký rozdíl, že základní výzkum lze provozovat podle plánu či na objednávku, nebo dokonce že věda, která neprodukuje bezprostředně prakticky využitelné výsledky, nemá právo na existenci. Abychom to shrnuli: tak dlouho se vědecká komunita snažila dokázat, že také patří mezi „bezprostřední výrobce materiálních hodnot“, až jí zbytek společnosti přestal věřit, že je i něčím jiným; a výsledky teď padají na naše hlavy.

Mimochodem: zajímá vás, jak to bylo s vojenským využitím aidsu? Jednoduše: po déletrvajícím a zajisté dobře financovaném výzkumu dospěli sovětští vojenští badatelé k závěru, že se příslušný virus k výrobě zbraní pro svou dlouhou inkubační dobu nehodí (s. 38); dopadl tedy stejně, jak by zajisté byla dopadla i zmíněná křivice, kdyby nebyla bývala jen plodem překladatelské obrazotvornosti. K tomu by však snad, dle skromného mínění autorky těchto řádků, byla stačila i nepříliš důkladná literární rešerše...