Transformace a transmutace

Myšlenkové experimenty jsou znamenitý vynález, zvláště když se je podaří dovést ad absurdum – do nesmyslu. Pak se někdy leccos dozvíme o absurdnosti některých našich představ. Takovým slavným a velice známým myšlenkovým experimentem je univerzální knihovna, která obsahuje všechny knihy, jež kdy byly napsány či napsány budou. Mimochodem, nejsme už daleko od Galileiho představy „knihy přírody, která je napsána matematickým jazykem“; Galileiho, jak se zdá, nenapadlo, že by mohlo jít spíše o knihovnu, a už vůbec ne, že by se při výrobě této knihovny spotřebovala veškerá příroda a ještě by to bylo málo. Pak by ale nebyl nikdo (příroda), kdo by ty knihy četl, a tak by se celá knihovna mohla dát do sběru (kdyby ale nějaký byl). Řešívá se to tak, že se knihovna šoupne do nějaké třetí říše, čímž však vznikne problém s půjčováním knih (odborně: problém participace na idejích v knihovně obsažených, ale to už by byl jiný úctyhodný myšlenkový experiment).

Matej Krén takovou babylonsky věžovitou a sloupovitou knihovnu předvedl v řadě svých instalací v letech 1991–1998 nazvaných výstižně Idiom, s nimiž slavil jeden úspěch za druhým (několikrát v Paříži, Chicagu, Vídni, Amsterdamu atd.). Naprosto nejúspěšnější byl Idiom na bienále v São Paulu, kde byl Matej Krén oceněn jako nejlepší umělec: získal první místo jak od kritiků, tak od veřejnosti, což je velmi vzácná kombinace. Pravda, tato věž z knih vždy narazila na nějaký strop (což vyvolává další asociace). Idiom vůbec je generátor asociací, každý si tam něco najde – i v tom spočívá mimořádná sdělnost tohoto díla. Můžeme tam nacházet prastaré symboly – nebo si s tím můžeme myšlenkově pohrávat i méně vznešeným způsobem: třeba co by se stalo, kdybych potřeboval knihu ve třetí řadě zdola.

To vše je jistě v pořádku, přesto si však myslím, že i vzdor hloubce symbolů s tím spjatých je to výklad příliš snadný, a tudíž povrchní. Pokračujeme tedy ještě chvilku v našem známém příběhu univerzální knihovny. Abychom měli jistotu, že v ní bude všechno, tak tam raději skutečně všechno dáme: všechny kombinace písmen, mezer, speciálních znaků, interpunkce atd. Pravda, většina z toho bude nesmysl, ale v tom je kus realizmu: naše knihovny také z valné části obsahují šunt. Budou tam však i naprosté skvosty, třeba Babička; ta tam bude dokonce „an sich“ už před babičkou, natož pak před její vnučkou. Vnučka ovšem měla velké štěstí, že vytáhla a zhmotnila zrovna tento svazek. Představte si jen, že by sáhla jinam a vytáhla něco, co by bylo do posledního písmene totožné s Babičkou, jen by se to odehrávalo v Bronxu a na zápraží by se nevyhřívali Sultán a Tyrl, ale Tom a Jerry. Vnučka sáhla správně, prostě byla geniální.

Leccos by se dalo z knihovny vyhodit rovnou, třeba tak, že bychom na to pustili nějaký „spelling program“ nebo nějakou přísnou logickou analýzu jazyka, dokonce bychom mohli dosáhnout toho, aby zbyly jen knihy v nějakém dokonalém jazyku. A nebyl by problém se mu naučit, někde tam přece musí být i učebnice pro začátečníky a pokročilé (bohužel by byla zčásti napsána v nedokonalém jazyku, takže by byla už dávno ve stoupě). Pořád by toho ale bylo moc a nevešlo by se to do světa. Willard van Orman Quine kdysi navrhl radikální redukci této knihovny na pouhé dva svazky. Rozmyšlení jeho argumentu vám ponechám pro radost a uvedu jen výsledek, který je příkladem dokonalé redukce ad absurdum. Všechno přepíšeme do morseovky. První kniha bude obsahovat jen tečku a druhá čárku. A pak už stačí chvilku číst první knihu, chvilku druhou, a tak to střídat. Dostanete vše (tj. nic) a nezabere to místo (jen čas).

Konečně jsme už u toho, co jsem vlastně chtěl říci. Trvalou záhadou je vznik a zánik. Jak může vzniknout něco nového, když toto nové je jen jinou kombinací starého a už tady (in potentia) vlastně bylo? Inu, kromě starého a nového (starého) je tam vždy ještě jedna složka: proces, transformace či transmutace toho starého na nové. Na tu se zapomíná: právě v této složce je to skutečně nové. Jistě, můžete to také překódovat do morseovky a říci, že už to tady také bylo. Ocitneme se však opět v bludném kruhu teček a čárek.

Přesně tato prostřední a prostředkující složka, nikoli „výsledek“, je to, co je u Mateje Kréna (a pro něj) podstatné. Dejte mu hromadu informací (třeba teček a čárek jako na počítači nebo lžíci, což je „informovaný“ kus hmoty). Udělá z toho příběh. Krén netransformuje, nýbrž transmutuje. Proto podstatný a nenahraditelný není příběh „an sich“, nýbrž jeho vyprávění. Jistě, tak je to při skutečné tvořivosti vždy, jenže u Mateje Kréna je to zvláště patrné. Proto je jeho dílo tak sdělné. Můžeme je totiž sdílet spolu s ním.