Klima a vylidnění Mexika v 16. století

Evropa se stále zaobírá svou černou smrtí ve 14. století, ale méně je znám podstatně dramatičtější případ z Mexika, kde se v 16. století naprosto zhroutila početná místní populace. Před rokem 1520 mělo Mexiko kolem 22 milionů obyvatel, o 60 let později již jen 2 miliony! Do počátku 19. století se sice populace zdvojnásobila na necelých 5 milionů obyvatel, ale vzhledem k předcházejícímu období šlo jen o prodloužení nebývalé populační krize (obr. 1). Ještě ve 20. století se země z této katastrofy nevzpamatovala. Co se tehdy stalo a jaký je vztah zhroucení populace a neobvyklého průběhu epizody El Niño?

V současné době probíhá rozsáhlý paleoklimatický projekt, jehož cílem je vypracovat a korelovat škálu přírůstkových linií vybraných stromů (např. Nothofagus pumilo, Austrocedrus chilensis) v pásmu od Aljašky přes Skalisté hory do Střední Ameriky a podél pobřeží Tichého oceánu až do Patagonie. Tento projekt by měl odpovědět na otázku, jak se během několika posledních staletí epizody El Niño a s nimi spjaté menší klimatické systémy „podepisují“ na stavu bioty, a to v klimatickém profilu od severního polárního kruhu k jižnímu. Šířka přírůstkových linií obecně závisí nejvíc na výši srážek, ale tu je možné korelovat s průměrnou teplotou povrchu moře, a tím i s epizodami El Niño.

Zatím nejzajímavější výsledek se týká obrovských sociálních změn v Mexiku v 16. století. Tato oblast byla po roce 1520 zasažena epidemií neštovic přivezených z Evropy. Zahynulo při ní kolem 8 milionu Indiánu. O 25 let později následovala další, ještě hrozivější katastrofa, která byla způsobena nemocí „cocoliztli“. Měla „kaskádový“ průběh, o 30 let později se opakovala. Zahynulo při ní kolem 12–17 milionů Indiánů. Roku 1576 tak mexická populace klesla asi na 2 miliony, tedy na 10 % populace v roce 1520! Nemoc „cocoliztli“ je pravděpodobně místního původu. Jde o horečku doprovázenou krvácením, jejíž původce není znám. Bolestivá smrt přichází během několika dní. Nemoc pravděpodobně šíří hlodavci.

Přírůstkové linie stromu ukazují na velké rozmezí srážkových průměrů, přičemž v každém století dochází obvykle ke čtyřem až šesti větším obdobím sucha. S počátkem obou vln nemoci se kryje největší sucho v Mexiku za posledních 500 let. Nemoc však nepropuká během sucha, ale v okamžiku, kdy začne pršet. Důvod je pravděpodobně ten, že se během sucha zmenší populace hlodavců, kteří jsou navíc vázáni na několik málo příhodných lokalit (poblíž řek či pramenů). V těchto malých populacích se nákaza rozšíří. Pokud zaprší, následuje populační exploze hlodavců a jejím důsledkem je přenos nemoci na člověka. Ostatní i lidská populace je v té době oslabena dlouhodobým suchem.

Odborníci, kteří studují různé „morové“ rány, upozorňují, že jejich výskyt má jakýsi kvaziperiodický charakter. Vždyť i růst evropské populace na počátku 19. století je vysvětlován nejenom pokrokem v hygieně a lepší dostupností potravin, ale také vymizením „barokních“ morových epidemií, o kterých tak nějak předpokládáme, že se nemohou opakovat. Rád bych tuto víru sdílel. (Informace o projektu: www.cricyt.edu.ar/)