Jiří Moravec: České názvy živočichů IV., Obojživelníci (Amphibia)

Pro pár volných prázdninových dnů jsem si vybíral čtivo přepečlivě. Nikdy by mne však nenapadlo, že mě na pár chvil pobaví a obveselí i brožurka, jejíž název rozhodně výstup do nejvyšších pater slohozpytné blaženosti neslibuje. Přesto jsem ze zvědavosti do čtvrtého dílu Českých názvů živočichů nahlédl a po chvilce tápání už se nejen vznášel nad exotickými kraji divokých pralesů Bornea či Amazonie, ale zároveň byl obletován lepými děvami všech rozměrů, tvarů a barev. Ostatně posuďte sami podle vybraných žabích jmen – horalka vyvinutá, jižanka půvabná, cecilka růžolící, otylka velkooká, japonečka zavalitá (přeci proti gustu…), malgaška černooká, papuánka švitořivá či cecílie nahá. Nikdo se mi snad nemůže divit, že roznícen všemi těmi křehkými žínkami jsem rodové jméno prasatka přečetl napoprvé jako prsatka (je docela škoda, že autor ve své jinak odvážné slovotvorbě už tento poslední krůček neučinil).

Ale vážněji. Ediční řada Národního muzea nazvaná České názvy živočichů je bezesporu záslužným počinem. ¹⁾ Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy mne požádal o radu jeden známý. Překládal velmi zajímavou knihu jistého misionáře, který pobýval dlouhá léta v Kamerunu a zaznamenal si mnoho pozoruhodného ze života místních obyvatel. Píše mimo jiné dosti podrobně o praktikách domorodých medicinmanů, a proto bylo potřeba přeložit množství rostlinných jmen. Záhy jsem zjistil, že žádné „České názvy rostlin“ nejspíš neexistují (snad s výjimkou některých lingvistických děl, jako jsou např. Česká a slovenská jména rostlin Václava Machka, která jsou však z hlediska botaniky použitelná jen omezeně). Nezbylo mi než pátrat po různých „soustavných botanikách“ rozličného stáří a původu. S výjimkou několika „obskurních“ tropických čeledí jsem sice potřebné vyhledal, ale byla to fuška – musím říct, že České názvy rostlin by se mi moc hodily.

Naštěstí francouzština si s francouzskými jmény hlavu příliš nedělá. Co je latinsky Ebenaceae, to je francouzsky Ebenacées, Sapotaceae jsou Sapotacées ap. Chápu, že francouzština jako přímý následník latiny má věc značně usnadněnou, ale přesto – není přílišné počešťování kontraproduktivní?

Zajímavé také bylo, s jakou zarytostí onen překladatel, ale hlavně nakladatelství, pro něž pracoval, odmítali použít jmen latinských – dokonce i jen jako pouhých přívažků k jménům českým. Marná byla má argumentace, že mnohé české názvy nikdo nezná, dokonce ani většina profesionálních květenozpytců, takže jejich užití je opravdu kontraproduktivní.

Vraťme se zpět k obojživelníkům. Nejsem sice profesionálním herpetologem, ale jistý čas jsem se vážně zaobíral madagaskarskými žábami – jiní obojživelníci na ostrově ostatně ani nežijí. Dnes jich známe více než 150 druhů (viz seznam na internetu – vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar/priroda/Amphibia.html. – a až asi na dva nedávné přivandrovalce jsou to všechno druhy endemické. V Českých názvech živočichů je naprostá většina z nich uvedena a všechny uvedené mají také české jméno. A mají ho i takové druhy jako třeba Mantidactylus ventrimaculatus (mantila skvrnobřichá), kterou r. 1935 popsal F. Angel a od té doby ji nikdo v přírodě nespatřil. Podobně je na tom třeba Plethodontohyla brevipes (malgaška krátkonohá), známá z jediného nálezu v 80. letech 19. století.

No budiž, řekl jsem si, a vznesl dotaz do konference na internetu, která se jmenuje MadFauna. Vznikla asi před dvěma lety jako diskusní fórum pro odborníky na madagaskarskou zvířenu. Avšak vzhledem k tomu, že ji založil přední znalec madagaskarských žab Franco Andreone, je dodnes konferencí hodně herpetologicky orientovanou. Optal jsem se, zda někdo ze slovutných učenců nemá tušení o existenci nějakých Malgašských názvů obojživelníků. F. Andreone i někteří další (a byli mezi nimi i malgaští zoologové) se vyjádřili v tom smyslu, že pro žáby existují dva souhrnné malgašské výrazy – bakaka a sahona. A pak ještě pár místních jmen pro několik málo druhů, které mají tu smůlu, že jsou jedlé a chutné. Kam se hrabe bohatý a květnatý jazyk malgašský na češtinu...

Myslím, že umělé vytváření českého názvosloví pro stovky a tisíce cizokrajných druhů je vskutku kontraproduktivní (viz rovněž diskusi ve Vesmíru 74, 227, 1995/4; Vesmír 74, 228, 1995/4; Vesmír 74, 393, 1995/7; Vesmír 74, 394, 1995/7; Vesmír 74, 484, 1995/9). Nevede k vyjasnění situace (což si tyto publikace většinou kladou za cíl), ale naopak k dalším komplikacím a mlžení. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že díla typu České názvy živočichů jsou potřebná a užitečná. Jsem opravdu rád, že vycházejí a těším se na další (každodenní redaktorská praxe mi to stále dokazuje). Měla by ale shrnovat a kodifikovat jména užívaná a při vytváření jmen nových by se měla omezit na druhy, které to z různých důvodů opravdu potřebují (u obojživelníků např. proto, že se široce rozšířili mezi teraristy). Čas a úsilí věnované vymýšlení novotvarů by byly lépe využity v přemlouvání autorů, překladatelů a nakladatelů, aby věnovali více pozornosti mezinárodním jménům, která jsou srozumitelná aspoň někomu.

Své připomínky píši plně u vědomí toho, že autor, ač hlásá pravý opak, své dílo pevně obrnil proti případným kritikům. Na samém počátku vtipně uvedl citát z J. S. Presla, v němž jsou všichni případní kritici označeni co „novotohanci“ a psáno o nich jest: „[…] každý novotám takovým se zprotivující toliko o své nevzdělanosti a nezběhlosti patrné důkazy podává.“ Nuž, podal jsem…