Demence a myslivost

Demencemi způsobenými degenerací nervových buněk se zabývají články na s. 11–16. Jazykově vzato však demence není jen nemoc. Dementia od demens – šílený (de – od, mens – mysl) je vše, co mysli pozbylo – tupost, pošetilost, zbabělost, odchylka od rozumového jednání, úlet mysli.

Mysl (my¶l, mysel, misao apod.) najdeme u všech Slovanů, pravděpodobně má však starší, předslovanský původ. Bývá dávána do souvislosti s řeckým mythos – slovo (později řeč, vyprávění, myšlenka, u Homéra též mínění, úmysl). Předpokládá se společný prastarý základ mudh-, který vyhovuje představě, že slovo a myšlení k sobě nerozlučně patří. Nahlédneme-li do světa odvozenin (a stará slova mívají i staré odvozeniny), napadne nás slovo duma, které (alespoň podle jedné z teorií) vzniklo přesmykem zmíněného mudh- v dum-. Původně šlo o zamyšlenou (zahloubanou) ukrajinskou lidovou píseň (odtud též instrumentální dumky ve vážné hudbě), dnes spíš toto slovo spojujeme s poradními orgány v historii Ruska. Těžko posuzovat, jak mnoho se mezi bojary, knížaty u dvora či v parlamentu dumalo. Bez souvislosti jen připomeňme, že sice vznik myšlení je na mluvení vázán, nicméně ne každé mluvení je myšlením provázeno, jak ukazují například slovní projevy papouškovy. Ten se řídí smysly, leč teprve (lidská) mysl dává mluvě smysl/ (o smyslu a smyslech viz etymologickou zmínku J. Fialy, Vesmír 79, 238, 2000/4).

Pozornost věnovanou stavu mysli lze demonstrovat na jménech vyjadřujících nositelovy vlastnosti. Jestliže po bájném Přemyslu Oráčovi (tom, který vše dobře promýšlel) podle pověsti nastoupil Nezamysl (ten, kdo se nezamyslel), můžeme předpokládat mentální ochuzení zdejší elity již v předhistorické etapě. Pronic zanic by mu to jméno nepřišili, vždyť měli k dispozici alternativního Zamysla či Zámysla (odtud zřejmě Myslík, Zámyš apod.). Jak na tom mentálně byl bájný Křesomysl, toť otázka, i když něčí mysl křesat (podněcovat) musel, patrně i svou vlastní. Kromě zmíněných legendárních jmen svědčí o popularitě mysli také spousta přívlastků s ní spojovaných (mysl pohnutá, zbožná, nakloněná i odvrácená, těžká i lehká, tu vrtkavá, zrádná, kyselá, tu zas šlechetná, panenská, hrdinská, hněvivá, nezkrotná, pohnutá, horoucí, zkormoucená atd.) i mnohost slovních spojení. Útěchou budiž, že kdo vyvádí jak mysli zbavený, ještě jí patrně zcela zbaven nebyl.

Slovem již dávno spjatým s pozitivními projevy mysli je myslivec. Za léta své existence sice posbíral více významů – lovec, zaměstnanec vrchnosti, osobní stráž hraběte, voják (příslušník zvláštního druhu pěchoty) a nakonec člen zájmového spolku – nás však zajímá především první z nich. Lovcova myslivost (přemýšlivost) se vztahuje na staré způsoby lovu, při kterých se střelná zbraň (luk) používala jen výjimečně. Hlavně bylo třeba vymýšlet pasti, plést sítě, věšet udice, klást oka a klevy? (železa, od kleviti – svírat). Jak ukazuje staročeský text, […] v loviech velmi mysliv bieše […] neb bych rád mysliv byl a nemám zvěři. Dnes (teoreticky) může uspět na honu i člověk nemyslící, proti ráně z pušky nemá zvíře šanci.

Jsou degenerace (z de – od, generare – plodit, rodit, od genus – rod) či deformace (de – od, formare – tvořit) mysli, za které nikdo nemůže. Jsou však i jiné. Zatímco demence nemocného je patologickou absencí mysli, „demence“ zdravého je stavem, v němž hmota vcelku přirozeně převažuje nad investovaným duchem. Záleží na mentalitě (způsobu, jímž svou „mens“ používáme). Někdo moc myslí, jiný si moc myslí o sobě a další jedno myslí, druhé mluví, třetí činí. Kahudovu mentionovou teorii snad netřeba komentovat (od commentari – přemýšlet „com mens“), ale kdo by ji přesto (pro jistotu) chtěl dementovat, dementem se věru nestane. Dementi (popření) nevzniklo z mens, ale z mentiri – vymýšlet (které ovšem z mens vzniklo). Nezbavuje tedy mysli, nýbrž vymyšlenosti. Zamyšlením vyvstane rozdíl mezi myslitelem a myslivcem, dementujícím a dementem. Nakonec však stejně člověk myslí, pán Bůh obmyslí (mění).