Okruh Revue K

Měl jsem štěstí: krátce po příjezdu do Paříže začátkem března 1994 se v galerii Le Pont Neuf, spravované asociací, jíž předsedala paní Bernadette Chiracová, příznivkyně a podporovatelka českého umění v exilu, konala vernisáž výstavy umělců z okruhu Revue K: Quatorze artistes autour de la Revue K. Štěstí jsem měl nejen proto, že jsem se mohl této vernisáže zúčastnit a poznat umělce a jejich díla, nýbrž i ze zcela prozaických důvodů. Našel jsem tam téměř všechny ty, s nimiž jsem se chtěl v Paříži setkat, a tak jsem ušetřil za telefonování. Hned jsem si tam dohodl některé schůzky; ještě v březnu jsem navštívil ateliéry Vladimíra Škody a Miloše Cvacha, kteří se pak zanedlouho objevili ve Vesmíru. (Poznamenám, že jsem v Paříži tehdy pobýval na grant týkající se filozofie, a toto byla, podobně jako zadní stránka Vesmíru, „přidružená činnost“.)

Revue K založil po své nedobrovolné emigraci v Paříži Jiří Kolář a jedním z jejích poslání bylo zmapování exilových výtvarníků (ale nejen jich, Revue K přinášela i ukázky nezávislého českého umění „domácího“) – celkem se podařilo takto zachytit více než stovku výtvarníků. Brzy po vzniku této revue se k práci na ní (zhruba od třetího čísla) připojil Roman Kameš, který se složitým způsobem dostal do Paříže v r. 1973, aby tam studoval malbu na École Nationale Supérieure des Beaux-Arts v ateliéru belgického abstraktního malíře Gustava Singiera. Pomáhal pak Jiřímu Kolářovi i jinak, mj. upravoval pozoruhodným způsobem knihy z řady „Collection défectueuse“, vydávané při revue K, v níž vycházely francouzské překlady textů Kolářových a dalších básníků. Roman Kameš pak vydávání této revue převzal a revue vychází dodnes ( já mám poslední číslo 53, ale vyšla už jistě i čísla další). To K v názvu označuje nepochybně zakladatele, hezké je, že se hodí i na pokračovatele.

Od roku 1994 se „exilové“ umění objevuje i na zadní stránce Vesmíru (začali jsme Vladimírem Škodou); chtěl jsem, aby se objevilo aspoň jednou do roka. Inventura, kterou jsem si právě udělal, ukázala překročení plánu: Roman Kameš je už 15. exilový výtvarník ve Vesmíru.

V r. 1992 se Roman Kameš dostal poprvé do Indie, do Ladaku, kam ho zavedl jeho přítel fotograf Jaroslav Poncar z Kolína nad Rýnem, znalec himálajské přírody a tamějších obyvatel. A vzápětí si uvědomil, že to je to místo, které hledal: pro jedinečnou viditelnost, barevnost ostrou i zamlženou, pro přírodní pigmenty a hlíny, které pak používá, když v Paříži v ateliéru zpracovává své himálajské vnitřní obrazy.

V Ladaku leží Dharamsala, v současnosti oficiální sídlo 14. dalajlamy a největší středisko tibetských uprchlíků. A Roman Kameš tam spolu s dalšími pěti profesory výtvarného umění ze západní Evropy, sdruženými v asociaci „Tibetan Children’s Art in Exil“, učí tibetské děti kreslit a malovat. Totiž jde o to vůbec jim vysvětlit, že něco takového existuje: tužka a papír se u těchto lidí vůbec nevyskytují, jediné výtvarné umění jsou mandaly, ostatní nemá vůbec smysl, a pokud se objeví nějaký světský umělec, je to „ten, co kopíruje“. Roman Kameš s nadšením vypráví o své práci s dětmi ze zcela jiné kultury, o vzájemném obohacení a oplodnění ze střetu odlišných způsobů vidění. V závěru jednoho rozhovoru však řekl: „Někde vespod jsou základy, které nelze zakrýt rozdílnými geografickými, civilizačními či náboženskými podmínkami života. Když si to uvědomíme, můžeme spolu bez problémů komunikovat, ať přicházíme odkudkoliv.“