Můžeme „být mrtví“?

Kdykoli se skutečný vědec odváží vyjít ze svého profesního světa a položí si otázku, co jeho znalosti a objevy znamenají pro nás ostatní, pokaždé nastražím uši a napjatě čtu. Ani v článku F. Vyskočila „Můžeme být jen živí, nebo jen mrtví“ (Vesmír 80, 327, 2001/6) jsem se nezklamal, nýbrž dočetl nádhernou věc, o níž jsem nikdy neslyšel. Buňka – pokud mu dobře rozumím – nejenom „umírá“, ale je na to už předem vybavena „sebezničujícím programem“. Obsahuje jakési lyzozomy, které po ní, když přestala žít, dokonce uklidí, to jest rozloží její struktury a specifické bílkoviny, takže nechá po sobě jen znovu použitelné aminokyseliny. Není to krása? Může být přesvědčivější doklad toho, že smrt patří k životu? A že smrt není jen „konec fungování“ jako u starého auta, ale že k ní dokonce patří jakási péče o to, co bude potom? Prachobyčejná buňka se stará i o to, aby její mrtvola aspoň ničemu nepřekážela a neškodila. Jak to vedle ní vypadáme, když si Král tvorstva nestydatě řekne „po nás potopa“?

Vedle stop ohně a nástrojů pokládají antropologové za první bezpečnou známku lidské kultury právě nálezy pohřbů. Záhadný věstonický hrob se třemi mladými lidmi, které patrně nabarvili červenou hlinkou a uložili s překříženýma rukama vedle sebe, zřejmě naznačuje, že tím jejich pozůstalí něco mysleli. Měla snad červená hlinka „znamenat“ krev – a tedy život? Ale tady už číhá první past. Co při tom našince první napadne? „Oni si asi mysleli, že když mrtvé nabarví na červeno, tak obživnou.“ Našinec má totiž neodbytný sklon si myslet, že to museli být pořádní pitomci, když žili tak dávno před námi. Pravda, o žádných lyzozomech asi tušení neměli (ostatně stejně jako já až do včerejška). Mrtvého ale určitě poznali, a kdyby si mysleli, že je to takhle jednoduché, proč potom ty tři lidi, které zřejmě měli rádi, klidně zasypali hlínou? Proč v Catal-Huyüku v dnešním Turecku nechávali patrně mrtvolu nejdřív čistě obrat ptákům – a vybílenou kostru pak pečlivě pochovali pod podlahou své chýše?

Tady je druhá past. Když F. Vyskočil opustil laboratoř, ocitl se nepozorovaně v jiném světě – totiž v tom, kde jako lidé od narození žijeme. A tady se dějí věci, kterým se ve vědě musíme bránit. Tak například tu nejenom zkoumáme a „přijímáme informace“, ale také něco chceme, něco máme rádi, něčeho se bojíme a do něčeho vkládáme své naděje. A když to nejde jinak, dáváme to druhým najevo třeba „symbolicky“. To nejspíš dělá i kolega Vyskočil úplně stejně jako my ostatní: když někdo umře, přijdeme na pohřeb s květinami. Dnes se u nás ovšem asi polovina mrtvých odklízí bez pohřbu a bez cirátů jako odpadky. Máte dojem, že se tím nic nestalo, nezměnilo – rozumí se, s námi živými? Že je náš postoj k člověku a k sobě samým stejný, jako byl dřív?

Se smrtí lidé odjakživa žili a znali ji lépe než my: setkávali se s ní doma a na každém kroku. Ani je nenapadlo, že by ji mohli vystěhovat do „eldéenek“ a svěřit profesionálům. Dnes to tedy máme pohodlnější a zdravější, smrt jsme ze svého života vytěsnili, ale Vyskočilův příklad s buňkou přece jen vyvolává jistou pochybnost: neuřízli jsme si tím také kousek života? Tak je-li mrtvý člověk odpadek, co je sklerotická stařenka?

Většina věd už přišla na to, že musí rozlišovat různé „úrovně popisu“, a třeba ve fyzice není snadné rozhodnout, která z nich by měla být ta základní. V „přirozeném světě“ našeho společného života (který přirozeně sahá i do laboratoře: i tam se pije káva, flirtuje se a nadává na poměry) je to ještě složitější. Místo „úrovní“ bychom tu měli spíš hovořit o typech nebo „hlediscích popisu“. Ve fyzikálním popisu není snadné zachytit život, v biologickém společnost a v sociologickém třeba čest.

S úrovněmi popisu zápasí už malé děti. Francouzský vědec a filozof R. Ruyer to vysvětluje na „paradoxu továrny“. Když vezmete malé dítě do továrny, ukazuje prstem a ptá se „Co je to?“ Dozvídá se, že tohle je stroj, tohle bedna a tohle vrátnice; nakonec se zeptá: „Ale kde je ta továrna?“ Když F. Vyskočil prohlašuje, že „neexistuje žádná substance postižitelná a změřitelná elektrofyziologicky, kalorimetricky nebo jakýmikoliv dostupnými fyzikálními metodami, která by se v okamžiku zrození spojila s tělem a při smrti se odpoutávala“, musí mu každý dát za pravdu. Kdyby totiž taková „substance“ existovala, bylo by to možná zajímavé, už z definice by to ale nemohla být duše. Na této „úrovni popisu“ ji nikdo najít nemůže.

Ani život ostatně není substance, nýbrž jistá organizace „substancí“, která se i fyzikálně nějak projevuje. Malému dítěti se na „život“ nedá ukázat prstem – leda v tom prastarém smyslu, kdy slovo „život“ znamenalo také břicho. Něco podobného, na co se také nedá ukázat prstem, vyjadřovali naši předkové slovem „duše“. V mnoha jazycích souvisí s pojmy pro dech a dýchání (duše a duch, hebrejské nefeš, rúach, řecké psyché, pneuma, latinské spiritus) – zřejmě jako s projevy života. Na rozdíl od odborného světa laboratoře se ovšem v našem „přirozeném světě“ nedá zanedbat skutečnost, že je historický, že se plynule a soustavně mění. Proměny představ o lidském životě a „duši“ se dají krásně sledovat třeba právě v bibli, když už ji F. Vyskočil cituje. Nesměl by si ovšem vybrat jen těch pár veršů, které se mu zrovna hodí do krámu.

Kromě těch míst, kde nefeš a psyché znamená prostě život, cituje Vyskočil také Ezechielovo „zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18,4). A co ty ostatní? Podle téhož verše „patří Hospodinu“ a podle Ez 18,9 „budou žít“. To ovšem není žádná „informace“, jak říká Vyskočil, nýbrž „výrok Hospodinův“ (tamtéž) čili náboženská autorita. Take it or leave it. Představa, že hrdinové nebo „lidé spravedliví“ (tamtéž) smrtí nekončí, je další důležitý krok na cestě k evropskému pojetí duše. V klasickém Řecku žijí hrdinové po smrti svou pověstí a už Gilgameš stavěl zemřelému příteli Enkidu pomník. Sókratovi se (podobně jako Ezechielovi) nezdálo, že by to mělo záviset na slávě a proslulosti – a tak přisoudil duši každému člověku. Platónská a křesťanská představa duše teprve otevřela cestu k uznání lidské jedinečnosti, svobody a ovšem také odpovědnosti. Toho, co člověk napáchá, se nikdy nezbaví. Dokonce ani smrtí ne – to je převratný význam myšlenky duše, která neumírá. Právě proto, že má takovou duši, potřebuje každý člověk být svobodný; a jen proto, že má duši, si to také může dovolit. Tak tomu rozuměl Masaryk, který byl přesvědčen, že bez představy duše není mravní život vůbec myslitelný.

Je škoda, že si F. Vyskočil nakonec neodpustil malý výlet do oblasti propagandy. S myšlenkou, že strach z posmrtného osudu člověka vlastně zotročuje, přišel před sto lety Nietzsche a místo duše přišel s nadčlověkem. Přitom přehlédl, že naopak vysoké hodnocení lidské jedinečnosti a svobody vzniklo právě a jen tam, kde lidé v duši věřili. Věřit zde ovšem neznamená „domnívat se“, nýbrž spolehnout se, na něco vsadit. Ostatní civilizace, které na duši nevsadily, lidskou svobodu nikdy nepochopily a mají s ní problémy dodnes.

U člověka 20. století je třeba jisté dávky otrlosti, aby si dovolil předchozím věkům vyčítat hromadné ukrutnosti. Ty nejhorší jsme přece zažili my sami. Není tedy pravděpodobnější hypotéza, že Hitler i Stalin nějak souvisí právě s programovým popřením duše – a tedy i lidské svobody? Emmanuel Lévinas to napsal už v roce 1937 v slavném článku o „filozofii hitlerizmu“ – i když tím jistě nemyslel nějakou „substanci“, která by se dala najít pod mikroskopem.

Víra v „nesmrtelnou duši“ patří k základům evropské civilizace (a žádné jiné). Vyjadřuje zároveň přesvědčení i rozhodnutí, že každý člověk je jedinečná bytost, která nutně potřebuje svobodu, protože nese nekončící odpovědnost za všechno, co kdy udělala. Vyjadřuje také úctu k těm, kteří si něčeho cenili víc než vlastního života. Když už jsme ji nechali tak zanedbat, že by ji někteří hledali voltmetrem, je možná lepší slovo „duše“ nepoužívat, aby se nepletla s pneumatikou. Ale to, co duše znamenala, se rozhodně nesmí ztratit. Přes všechnu masivní propagandu – k níž se bohužel dala zneužít i věda – se slušní Evropané této představy stále ještě drží: váží si svobody a snaží se hájit i lidská práva těch druhých. Trvají na tom, že všem těm vyvražděným a vyhlazeným zůstáváme my živí cosi dlužni – ačkoliv jsou dávno mrtví. Zdá se vám, že je to nesmysl?

Bez této představy se ostatně neobejde ani Vyskočil: co to vlastně říká, když v nadpisu článku tvrdí, že můžeme „být mrtví“? Co je to „být“ mrtvý? Asi ne úplně totéž, co „nebýt“. Vida – problém duše v kostce.

Poznámka F. Vyskočila: Prof. Sokol se odpovědně zamyslel nad mým textem a k tomu byl článek vlastně určen. Jen několik poznámek. Nemyslím, že teprve platonská a křesťanská představa otevřela cestu k uznání lidské jedinečnosti, svobody a ovšem také odpovědnosti. Již v 1. Mojžíšově (Genesis) spolu se svobodnou vůlí dostali Adam a Eva i povinnost – stali se odpovědnými za své činy. Osobní odpovědnost proklamoval i pisatel Kazatele (11,10–12,1) a vlastně celá biblická historie lidstva je popis dobrovolného rozhodováním jednotlivců (Raab, Kaleb, Mojžíš aj.) i celých rodin a národů. Žádná představa duše ve smyslu části řecké filozofie a v chápání tradičně křesťanském není zapotřebí k tomu, aby byl člověk svobodný, samozřejmě v rámci omezení daných přírodními a společenskými zákony (Ř 8,21; 1K 10,29, Ga 5,13 ad.) a osobně odpovědný za své činy (Ř 14,12). J. Sokol soudí, že „toho, co člověk napáchá, se nikdy nezbaví. Dokonce ani smrtí ne – to je převratný význam myšlenky duše, která neumírá“.

Bohužel, bibličtí pisatelé soudí jinak. Bůh, představený biblickými pisateli, po smrti hříchy (napáchané zlo) odpouští (Ř 6,23; 5,12, a pozor, Žd 10,17–18) mj. i institutem výkupní oběti Ježíše Krista. Hovoří se o nové osobnosti, o „vyprání“ oděvů do běla (Ko 3,9; Zj 7,14 aj.), a dokonce ve vzorové modlitbě je pasáž o lidském a božím odpuštění. Ať jsme na jakékoliv straně pomyslné barikády mezi ateizmem a ne-ateizmem, měli bychom v rámci svého lidství odpouštět (což je lidské) a zapomínat (což je božské).