Mentální špajzky

Inter desiderabilia cordis (mezi žádoucí věci srdce) zakladatele svobodného učení pražského náleželo, aby „království české, tak jako přirozenou povahou svou oplývá hojností potrav tělesných, rovněž velkým počtem moudrých mužů spůsobením jeho bylo ozdobeno, aby věrní obyvatelé téhož království, kteří po ovoci dobrých umění bez přestání lační, nemuseli o cizí almužny žebrati, nýbrž připravený stůl k nalévání v království svém měli…“ (citováno podle „Dějů university pražské“ od W. W. Tomka).

Přirovnání vzdělanosti k potravě je patrně stejně staré jako jazyk. Rád bych se jednou prošel po sémantickém poli všech těchto souvislostí, metafor, paralel – včetně jejich posunů v čase. Nestravitelné texty, neslané nemastné, chuť něco se dozvědět (výživného, ale bez nádivky), vyhnout se nechutným řečem, hlad po informacích… Spadla by tam snad i lidová definice vzdělání jako toho, co zbude, když všechno, co jsme se naučili (snědli, do sebe nalili a nacpali), zapomeneme (strávíme). A možná i stručná formulace Karla Krause: „Co stráví učitelé, to jedí žáci.“ Když se kdysi u nás hovořilo o tom, že knihy jsou zboží (duševně potravinářské) jako každé jiné, navrhoval jsem, aby na každé knize bylo tedy řádně uvedeno: „spotřebujte nejpozději do…“. A také složení a kalorická (informační) hodnota, popřípadě varování ministra školství nebo kultury, které by bylo obdobou varování ministra zdravotnictví na cigaretách.

Roman Ondák zkoumá systematicky tuto – a ještě širší – oblast ve svých konceptuálních instalacích. Patří sem sběr a uchovávání informací (muzea a kabinety kuriziot s hmotnými informacemi sušenými, lisovanými, naloženými (kompotovanými) v lihu či formalínu. Tak Ondák ukázal kresby ze starých anatomických atlasů, uložené – konzervované v nádobách, které se používají na patologických odděleních (vystavoval pak v lékařsko-historickém muzeu v Curychu).

Sběr informací a jejich uchovávání jsou tématem i dalších Ondákových instalací: pytlíky (třeba od čaje), sáčky, konzervy (přechovávající podle nápisů nejrozmanitější části vědních oborů), ale i podběráky; patří sem také rozmanité mentální špajzky (jejichž korelátem jsou např. knihovny).

Komunikatívny konzum (1997) probíhal ve dvou fázích. První se zabývala sběrem informací – pomocí magnetofonu skrytého v krabici; sběr probíhal objektivně na ulici. Hezky to odpovídá představě shromažďování a zapisování protokolárních vět, jimiž chtěl Otto Neurath zajistit zcela objektivní empirický základ vědeckých teorií. Tyto informace je však třeba otestovat, prosít, a pak je zpracovat – uvařit z nich vydatný pokrm, teorii. A druhá fáze instalace už obsahuje kuchyňský stůl s potřebnými přísadami, náčiním... A záleží na kuchaři – ani ty nejkvalitnější ingredience (data) neurčují jednoznačně výsledek – pokrm či teorii.

Tak je tomu i s instalací nazvanou Hlad. Někde vzadu, v mentální špajzce, jsou přichystány všechny ingredience – a zdá se, že prvotřídní – z nichž lze připravit leccos, např. nějaké (patrně dosti nechutné a nevýživné) dějiny filozofie, ale možná z nich nějaký vynalézavý kuchař připraví zcela neočekávanou inspirující pochoutku.