Archeologie a pohanský věk

Karla Sklenáře není třeba představovat (viz Vesmír 72, 453, 1993/8, Vesmír 76, 278, 1997/5 ad.). Svým pestrým a hodnotným dílem ¹⁾ se již dávno zařadil mezi klasiky archeologie. Jeho popularizační dílo u nás patrně nemá obdobu – soustavně se snažil zpřístupnit výsledky archeologického výzkumu co nejširšímu okruhu čtenářů. V této knize se K. Sklenář vrací k tématu nejmilejšímu – k „dětským letům české archeologie“, která spadají do doby od konce 18. do počátků 20. století. Ve srovnání s knihou Učenci a pohané (Mladá fronta, Praha 1974) je text rozšířen zhruba na dvojnásobek, podstatně se rozrostl obrazový doprovod, zanedbatelné nejsou ani úpravy původních kapitol.

S kým nás K. Sklenář seznamuje? Kromě „starých známých“ z prvního vydání (J. Dobrovský, V. Krolmus, J. L. Píč) jsou v knize nová jména ( F. B. Petera Rohoznický, hrabě Eugen Černín z Chudenic), další významná naleziště (hradiště z mladší doby bronzové na Plešivci u Hořovic) a další nálezy (starolaténská bronzová falera z Hořoviček a z téže doby též unikátní spona ze Želenic). Velmi cenná je nová kapitola O nožících z křesavého kamene, která seznamuje čtenáře s osobností A. Friče a jeho zásluhami o počátky výzkumu paleolitu v Čechách. V kapitole Alšova Morana a roztocký lékař je řada nových údajů nejen o lékaři a archeologovi Č. Ryznerovi, ale především o reflexi výsledků archeologického výzkumu v díle M. Alše. Podstatně více informací se dovídáme o plzeňském archeologovi F. X. Francovi.

Smyslem tohoto zastavení není jen vypočítávat zajímavosti z doby před více než sto lety. Skutečnou hodnotou knihy, ukrytou mezi řádky, je připomínka společenských a kulturních poměrů, v jejichž rámci se odvíjely všechny pamětihodné a často i podivuhodné osudy zakladatelů archeologie u nás. Bylo by hrubým zjednodušením, kdybychom historii jejího vzniku zúžili na prosté narůstání poznatků a kdybychom životní příběhy jejích hlavních protagonistů považovali za pouhou galerii zajímavých osudů. Obě Sklenářovy knihy (Učenci a pohané i Archeologie a pohanský věk) ukazují především to, že archeologie vznikala jako reakce na společenskou poptávku. V procesu formování moderního českého národa (které daleko přesahovalo intelektuální „národní obrození“ a zahrnovalo také – ne-li především – sféru technickou a ekonomickou) hrála archeologie roli zdroje ideových a historických základů. Důležitější než samotní archeologové a jejich nálezy jsou ve Sklenářově knize údaje o archeologických motivech v díle M. Alše nebo o tom, kolikrát a jakým způsobem byla želenická spona využita jako atribut českého národního mýtu. V obrazové příloze by neměla uniknout pozornosti společná fotografie B. Jelínka a M. Tyrše v sokolských krojích či informace, že archeolog J. V. Hellich byl také malíř.

Jako „dětská léta“ lze vývoj archeologie v Čechách od konce 18. do počátku 20. století charakterizovat pouze ve smyslu srovnání se současným stavem vědeckého poznání. V souvislostech obecně společenských a kulturních však „dospělá“ archeologie již nikdy později nedosáhla významu, jemuž na počátku 20. století „odrostla“. V průběhu 20. století sice bylo nalezeno nepoměrně více nálezů než ve století 19., vědecký výzkum dosáhl netušených výsledků. Archeologů jsou dnes v Čechách stovky, profesionálních archeologických pracovišť desítky. Společenská odezva jejich práce je však oproti 19. století výrazně nižší, což jistě stojí za zamyšlení. Tím spíše nové Sklenářově knize (jakož i všem jeho knihám předchozím) patří velký dík. Dočkáme se v novém tisíciletí i nového národního obrození?