Mozaika

A život stále putuje vesmírem

Ve Vesmíru stále probíhají mezihvězdné lety živých tvorů, tvrdí američtí astronomové. Před čtvrtstoletím přivedli Fred Hoyle s Chandrou Wickramasinghem znovu k slávě teorii panspermie, přenosu života vesmírem. Hoyle tvrdil, že komety k nám z mezihvězdných prostorů neustále přinášejí bakterie a viry, a tímto způsobem byl před čtyřmi miliardami let odstartován rozvoj našeho pozemského života.

Nedávno Jay Melosh z Arizonské univerzity na pravidelné houstonské konferenci věnované výzkumu Měsíce a planet prohlásil, že meteorit vymrštěný z některé planety naší sluneční soustavy dorazí jednou za sto milionů let k jiné planetární soustavě. Doposud byla věda přesvědčena, že takové putování živých tvorů vesmírem není možné, protože živá hmota neodolá zhoubnému kosmickému záření. Podle Russella Vreelanda z Pensylvánie však může být živý organizmus v meteoritu chráněn. Vreeland oživil spory mikroorganizmů z usazenin starých 250 milionů let. Život v meteoritu by tedy mohl vydržet přelet z jedné planetární soustavy do druhé, který trvá miliony let.

Podle J. Meloshe každoročně Jupiter svou obří gravitační silou vymrští z Marsu mimo naši sluneční soustavu na pět set kilogramů hornin. Pohybují se rychlostí pět kilometrů za sekundu, dobře skrytý organizmus tedy mohl za miliony let doletět až k nejbližším hvězdám. Některé z meteoritů pak mohly dopadnout na cizí planety. Pravděpodobnost pádu na planetu podobnou Zemi je sice mizivá, ale vyloučit ji nelze. Máme se tedy bát setkání s bytostmi jiných civilizací podivného vzhledu? Prý ne – vždyť to mohou být naši bratranci a sestřenice...

Stálý příděl vody z kosmu

Bez vody není života, a proto upoutá každá zpráva, že ji astronomové v nějakém vzdáleném koutku vesmíru objevili. A má jí být spousta. Vědci dokonce tvrdí, že voda, kterou ve sklence neseme k ústům, je – nadneseně řečeno – „věčná“, vznikla kdesi ve sluneční mlhovině a je stará bratru sedm miliard let.

Začátkem března ožila vědecká domněnka vymyšlená už před desetiletími, že vody na naší planetě stále přibývá. Ne že by si ji sama Země vyráběla, ale dodavatelem vody má být naše sluneční soustava. Louis Frank a John Sigwarth z Iowské univerzity tvrdí, že každodenně zasáhne Zemi na 30 000 sněhových koulí o hmotnosti desítek tun. Koulí z – vody.

Tato domněnka je už sice stará, ale oba američtí vědci ji podpořili novými argumenty – fotografiemi, na nichž má být vpád kusů zmrzlé vody zaznamenán. Použili k tomu robota – dalekohled z Arizony – a tvrdí, že na snímcích už rozpoznali stopy devíti vypařujících se „vodních“ komet. Objekty byly pozorovány ve vzdálenosti 50 000 kilometrů od Země a letěly rychlostí deseti kilometrů za sekundu, jak to požaduje kometární teorie.

Tato interpretace má však své odpůrce. Ti říkají, že efekt může být způsoben nedokonalostí teleskopu, komety takových nepatrných rozměrů podle nich nejsou našimi současnými přístroji zahlédnutelné. Badatelé Frank a Sigworth jsou o své pravdě přesvědčeni a chtějí záznam komet vnořujících se do našeho ovzduší získat pomocí většího dalekohledu.

Stejně je to hezká domněnka. Stále se bojíme, že s vodou špatně hospodaříme a že lidstvo jednou bude mít žízeň. A tady nám vesmír údajně posílá zadarmo denně na 580 000 tun vody.

Soustředěný výzkum planetek

Před čtyřmi měsíci se prý zas objevil důvod k strachu. V dálavách sluneční soustavy odhalili astronomové skalisko o rozměrech srovnatelných s velkou budovou (např. s finančním úřadem), které by podle nich mohlo trefit Zemi v sobotu 21. září roku 2030 (pravděpodobnost zásahu spočetli na 1:500). Takové těleso by v ovzduší vybuchlo energií přibližně několika atomových pum, a kdyby si to zamířilo do centra Francie, Paříž by měla smůlu.

Velká Británie a Spojené státy americké vzaly možnost takové katastrofy vážně a snaží se dělat to, co je dnes v lidských možnostech, tedy zjistit, jak je zásah planetek pravděpodobný. Britský ministr pro vědu lord Sainsbury zřídil komisi expertů, která má posoudit velikost ohrožení srážkou s planetkou nebo kometou. Podle zprávy této komise je nebezpečí, že zahyneme při vpádu cizího kosmického tělesa, dvěstěkrát nižší, než že se staneme obětí dopravního neštěstí. Spíše také zemřeme zavražděni nebo při požáru. Dopadu planetky či komety se máme obávat víc, než že zemřeme při povodni nebo při tornádu. Stopadesátkrát větší je však možnost, že zemřeme při pádu kosmického vetřelce, než že se otrávíme klobásovým jedem.

Britská komise vypracovala studii následků dopadu různě velkých těles. Příletu čtyřicetimetrové skály si třeba nemusíme ani všimnout, zato planetka o průměru deseti kilometrů by nás vrátila do doby před 65 miliony let, kdy vymírali dinosauři.

Co tedy můžeme dělat? Zkoumat planetky a komety. K jednomu asteroidu se příští rok vydá japonská sonda MUSES-C a se vzorky jeho prachu se vrátí r. 2007. Ke kometě Wild 2 už letí americká sonda Stardust. Se vzorkem její hmoty se vrátí k Zemi r. 2006. Evropská sonda Rosetta poletí ke kometě Wirtanen r. 2003. Američtí vědci slibují Kongresu, že do r. 2008 zmapují bližší okolí sluneční soustavy tak dokonale, že odhalí 90 procent planetek, které by nás mohly ohrozit. Británie hledá partnera k výstavbě třímetrového dalekohledu, který by pátral po planetkách o velikosti zhruba kilometru. Letos v lednu znali astronomové 682 planetek, které by nás mohly ohrozit. A přibývají další...

Slunce se bát nemusíme

Astronomové zjistili, že hvězdy podobné Slunci si umějí zařádit. Čas od času vybuchnou a do okolního prostoru vyšlou obrovské množství rychle tryskající hmoty. Kdyby se o takovou erupci postaralo naše Slunce, bylo by s lidstvem i s veškerým životem na Zemi moc zle. Výbuch takové hvězdy by zlikvidoval náš ochranný štít před zhoubným zářením (vnější atmosféru) a život by začal vymírat.

Sluneční skvrny pozorovali už v dávných dobách čínští hvězdáři. Dnes víme, že někdy je Slunce klidné, jindy trochu rozbouřené, vcelku však mnohem klidnější než většina ostatních hvězd. Astronomové sledují hvězdy, které bývají až z poloviny zakryty temnými skvrnami – oproti Slunci jsou na nich erupce mnohem silnější. Může to být tím, že se Slunce otáčí jen pozvolna (jednou za 25 dní), zatímco bouřlivé hvězdné sousedky se „vrtí“ jako káča.

Eric Rubenstein z Yaleovy univerzity prý přišel na to, proč je Slunce poměrně klidné. Hvězdy podobné Slunci, které gigantickými výbuchy ohrožují své okolí, jsou buď velice mladé a hravé, nebo postarší, ale pak mají blízko u sebe gigantickou planetu o velikosti Jupitera.

Nehrozí nám, že Slunce zprudka vybuchne, jak to dělají některé mladší hvězdy. Obrovská planeta (Jupiter) je v naší planetární soustavě hezky daleko, nemůže tedy sluneční hmotou „kvedlat“. Dá se říci, že jsme si ve vesmíru vybrali docela útulný koutek.

Gogh maloval Bílý dům 15. června 1890 v 8 hodin večer

Holandský malíř Vincent van Gogh namaloval za nepříliš dlouhý život asi 850 obrazů. Jeho reprodukce Slunečnic visely za mého mládí snad všude, stejně jako Cesta s cypřiši, „kde [řečeno slovy teoretika umění] oblaka, slunce, silnice a vegetace se mění ve vířivý pohyb barevných čar, prudce vrhaných na plátno“.

Možná si vzpomenete i na obraz Bílý dům v noci (Gogh namaloval jen pět nočních krajin), který měl poněkud dobrodružnější život. Koncem třicátých let byl ukryt před nacistickými zloději a znovu objeven v Rusku r. 1995. Loni upoutal pozornost astronomů, jimž se podle něj podařilo určit den i hodinu, kdy toto dílo vzniklo. Nad domem se zelenými okenicemi a červenavou střechou je na temně modré obloze vidět velké žluté halo svítící hvězdy.

Donald Olson z Jihozápadní texaské univerzity si nejdřív ověřil, že „svítící hvězda“ je Venuše, a ta byla neobyčejně jasná právě v červnu roku 1890, kdy měl obraz vzniknout podle odhadu životopisců. Loni se Olson vydal do Auvers-sur-Oise, městečka u Paříže, kde jeho studenti dům z obrazu skutečně našli. Postavil se na místo, kde patrně před 110 lety stál Gogh, a z polohy Venuše na obraze určil, že Bílý dům v noci byl malován 16. června 1890 v osm hodin večer.

To znamená o šest týdnů dříve, než se Vincent van Gogh v Auvres-sur-Oise smrtelně postřelil. Výsledek svého bádání Olson shrnul větou: „Byl jsem překvapen, jak obraz přesně odráží skutečnost.“

Kdo je kdo v přírodě

Že se občas dělají vědecké objevy nezávisle na sobě v různých zemích, není tak vzácné. Badatelé se hádají o prvenství a zle bývá zvláště tehdy, když jde o patenty, za nimiž lze tušit nezměrný zisk. Při popisu nově objeveného tvora – opičky nebo viru – sice získání bohatství nehrozí, ale není příjemné, když biolog nové zvíře pojmenuje, a pak zjistí, že stejný tvor už v jiné končině světa dostal jiné jméno.

V Bruselu se sešli zástupci dvanácti zemí, aby vytvořili první Who is who tvorů v přírodě. V tomto seznamu budou všichni dosud známí – od obrovité velryby po pranepatrnou bakterii. Až bude soupis hotov, každý, kdo zkoumá přírodu nebo se o ni prostě jen zajímá, najde na internetu kteréhokoli živého tvora naší planety.

Dvanáct zakládajících zemí projektu už našlo dva miliony liber potřebné pro začátek. Nejsou mezi nimi jen bohaté státy jako Amerika a Japonsko, ale i chudší Slovinsko nebo Ekvádor. Kupodivu zatím chybějí Spojené království a Holandsko. Seznam Kdo je kdo v přírodě propojí všechny světové databáze, v nichž je dosud určeno a pojmenováno na 1 800 000 druhů.

Nebude snadné přemluvit nějaké přední světové muzeum, v jehož depozitáři je uchováváno obrovské množství zvířat pečlivě popsaných na papíře, aby tyto informace byly vloženy do počítačové sítě. Například proslulé Přírodovědecké muzeum v Londýně uchovává ve svých sbírkách sedmdesát milionů zvířat a v paměti počítače má jen nepatrnou část. Láme se konzervatizmus, hledají se peníze a řeší se problém, zda se v seznamu Kdo je kdo v přírodě objeví i tvor často nemoudrý, ale podle názvu dost přeceňovaný (Homo sapiens).

Učit se v „rámusu“ hudby?

Také jste patřili (patříte) k těm, kteří trápili (trápí) své rodiče tím, že se doma učí při naplno puštěné hudbě? A také vám rodiče pokaždé říkali, že vás ten rámus musí rušit, a vy jste měli pocit, že vám naopak pomáhá?

Sarah Ransdellová z Floridské univerzity se pokusila zjistit, co je na tom všem pravdy. Zadala pětačtyřiceti studentům slohovou práci – esej – a buď jim při tom tiše pouštěla hudbu, nebo je nechala pracovat v tichu. Zjistila, že ti, kteří se „dopovali“ hudbou, napsali text menšího rozsahu (ne o mnoho, v průměru o šedesát slov). Prokázalo se, že poslouchat a současně psát dělá studentům potíže. Daleko lépe snášeli hudební kulisu žáci, kteří se vzdělávali v hudbě.

S. Ransdellová se domnívá, že se jí podařilo vyvrátit i další pověru, že instrumentální hudba vadí při studiu méně než písničky. Různé druhy hudby měly totiž na učení zhruba stejně negativní vliv.

Nejasné zatím zůstává, do jaké míry je učení studentů ovlivněno tím, jestli se jim hraje jejich oblíbená hudba, nebo naopak ta, která je jim lhostejná, či dokonce protivná.

Jestliže chcete ve škole uspět při zkoušení, máte vypínat hudbu, nebo ne? Asi bude nejlepší řídit se radou S. Ransdellové: „Především se při učení soustřeďte. A když se vám zdá, že vám hudba pomáhá, nechte ji hrát.“

Mobil zachráncem?

Připomeňme si hrůznou situaci, o které čas od času slýcháme. Zřítí se strop diskotéky, v nákupním středisku vybuchne teroristická bomba. Pod troskami leží lidé. Záchranáři zoufale bojují o jejich životy. Jsou mezi mrtvými i živí? A jsou zraněni, nebo jsou pouze někde uvězněni? V budoucnu těmto ohroženým přijde na pomoc jejich mobilní telefon, a to i tehdy, jestliže sami už nebudou schopni telefonovat. Mobil je pro mnohé z nás užitečná věc a zdá se, že bude ještě o mnoho prospěšnější.

Inženýři z Bellových laboratoří Viktor a Olga Lubeckovi navrhli poměrně malé úpravy mobilu, které by zajistily, aby tento aparát informoval o pulzu i dechu toho, kdo má telefon u sebe. Vědci zjišťují, že by mobil mohl předávat nejen váš hlas, ale i informace o pranepatrných pohybech vašeho hrudníku, srdce a plic.

Rádiové vlny vysílané anténou mobilu se odrážejí i od našich orgánů a zásluhou Doppleova efektu jsou ovlivněny tepem našeho srdce, dechem nadzdvihujícím hrudník. Zní to neuvěřitelně, ale i tyto malé změny je možné zaznamenat, zaslechnout kolikrát za minutu zatluče vaše srdce, kolikrát za minutu se nadechnete. Záchranář i lékař snadno zjistí, jestli je člověk pod troskami v bezvědomí, vážně poraněný, či celkem v pořádku. Není však nutné myslet jen na nejhorší. takto upravený mobil by se dal využít i v běžných situacích. Například se nebudete cítit dobře, a proto zavoláte mobilem ke svému lékaři. Telefon zvedne sestra, která vám už během pozdravu stačí změřit tep i dech.

Nevítaní cestovatelé z říše přírody

Američtí odborníci si vypočítali, že vinou nevítaných přistěhovalců – exulantů z rostlinné a živočišné říše – přijde národní hospodářství Spojených států ročně o 123 miliard dolarů. V Montrealu se v polovině měsíce sešli vědci, jejichž úkolem bylo najít způsob jak rostlinám a živočichům zabránit, aby se ze svých domovů vydávali do dalších koutů světa a začali tam hospodařit po svém, často na úkor domácí přírody.

Například cizí ryby lidmi buď vysazené, nebo náhodou zavlečené dokážou často potlačit ryby domácí, a proto prý je 20 % místních sladkovodních ryb v řadě zemí na pokraji vyhynutí.

Ve Spojených státech ovládly zavlečené rostliny až 400 000 km2 a každoročně okupují dalších 12 000 km2. Američtí zemědělci utratí v boji s nimi ročně miliardy dolarů. Přivandrovalá mihule způsobila kolaps lososovitých ryb v oblasti amerických Velkých jezer. Kanadu a Spojené státy stojí momentálně boj proti tomuto nevítanému přistěhovalci ročně 13 milionů dolarů. 1200 rostlin považovaných v Americe a v Kanadě za plevely pochází z 65 % odjinud.

Na Galapážských ostrovech, jejichž přírodu považují vědci za světové bohatství, je už dnes počet zavlečených rostlin roven počtu těch, které jsou tu domovem.

Člověk svou činností toto přestěhování zvířat a rostlin vydatně podporuje, především mezinárodním obchodem a turistikou. Vždyť 80 % veškerého zboží, které se převáží z kontinentu na kontinent, se veze na námořních lodích. Spousta života se šíří v balastní vodě, kterou lodě čerpají a zase vypouštějí. 100 milionů tun balastní vody je vydatným nástrojem k narušování rozmanitosti naší planety.

A příklad, který by se mohl týkat i nás? Sever Asie a Evropy trápí přemnožený mývalovec kuní. V tomto případě se ukázal být neprozíravým hospodářem člověk. V bývalém Sovětském svazu byl záměrně šířen, protože má pěknou kožešinu. Tato psovitá šelma se však přemnožila natolik, že vyhubila mnoho místních drobných savců. A pak se mývalovec začal šířit na západ, už před mnoha lety se vydal z Ruska do Finska, ale i do Rumunska, Maďarska, a dokonce na západ Německa. Pamatuji se, jaké rozpaky vládly, když byl zastřelen i u nás – jako podivné zvíře, které nikdo neznal.

Tuk hrozí především dětem

Přecpáváte své děti? Jsou nadmíru buclaté? Z těch faldíků přece vyrostou... Jenže lékaři v Kanadě tvrdí, že příliš tučnou stravou dětem nejen zakládáme na tloušťku v dospělosti, ale přičiňujeme se rovněž o to, že z nich vyrostou lidé, kteří – jak to říci uhlazeně – jsou méně bystří.

Ano, tučná strava ohrožuje nejen naše cévy, ale i mozek. Gordon Winocur a Carol Greenwoodová z geriatrického centra v kanadském Torontu krmili mladé potkany ve věku od jednoho do čtyř měsíců dvojí stravou. První skupině dávali žrádlo s vysokým obsahem rostlinných a živočišných tuků. Zvířata z nich získávala až čtyřicet procent svých joulů. Jinak byla jejich potrava z hlediska zdravé výživy dokonalá. Druhá skupina, kontrolní, žrala potravu stejně kvalitní, jenže s podílem pouhých deseti procent tuků. Po čtyřech měsících, když mláďata vyrostla, čekala na ně „škola“ – učení, při němž se zkoumala jejich paměť.

A výsledky učení potkanů lékaře šokovaly. Mláďata, která v žrádle dostávala hodně tuků, zaostávala ve schopnosti pamatovat si za svými hubenými vrstevníky, kteří byli krmeni netučným jídlem. Tučné jídlo v dětství poškodilo potkany natrvalo.

Jak si to vysvětlit? Pravděpodobně tak, že se tuk v mozku střetává s inzulinem, který pomáhá při regulaci hladiny cukru v krvi. Potvrzuje to zkušenost lékařů, že cukrovka působená tloušťkou může u pacientů vyvolávat problémy s pamětí.

Torontští vědci se po pokusech na potkanech zajímali, jak se živí lidská mláďata, a k své hrůze zjistili, že mnohé děti také získávají ze 40 % své jouly z tuků. Nervové spoje v jejich mozku mohou být takto v dětství výrazně poškozeny. A přísloví o tom, co se v mládí naučíš, platí i zde. Vyvíjející se mozek malých dětí se dá častým tučným jídlem poškodit účinněji než nerozumným stravováním v dospělosti. Přemíra tučného je větším nepřítelem pro děti než pro dospělé.