Copak tady nikdo neumí telefonovat?

Tenhle příběh se stal v době, kdy jsem ještě pracoval v kanceláři. Nad stropem jsem měl kameru a spoustu času k přemýšlení. Na stole ležel telefon a kartonová podložka celá pořezaná od řezáku. Všechno ostatní se vešlo do ohromných těžkých šuplat, která nešla pořádně otevřít. V kanceláři jsem byl sám. Pozoroval jsem pruh světla, jak se pohybuje po koberci. Začínal vždy na noze mé židle a k odpoledni se už dotýkal paty kovového krytu topení. Zazvonil telefon. Řekl jsem do sluchátka svoje jméno. Nic. „Haló!“ Ticho, šum. „Kdo je tam?“ Už bych býval zavěsil, kdyby se neozval ten podivnej hlas. Přísahám, že na druhém konci někdo řekl: „Upřesněte se!“ „Prosím,“ polknul jsem na prázdno. „Proveďte popis,“ pokračoval hlas.

„Popis? Jakej popis?“ stále jsem nechápal. „Chtěl bych se jen upřesnit. S kým jsem navázal fonetickej kontakt?“ „Fonetickej kontakt…“ zopakoval jsem. „Ano,“ řekl hlas. Neznělo to jako vtip, ale napadlo mě, že bych mohl zanotovat znělku z filmu Blízká setkání třetího druhu, a v tom mi to došlo. Mráz mnou projel pěkně od páteře až po konečky prstů. Jo, přesně takhle, žádný talíře, žádný světla, prostě jednoduše, protože v tom je ta působivost. Já taky nejedu na konečnou čtrnáctky, když si tam můžu zavolat. Do sluchátka jsem řekl: „Rozumím.“ „Pokračujte,“ řekl hlas.

Jak pokračovat? Řekl jsem si, že jednou mlasknu a řeknu jedna, dvakrát mlasknu, řeknu dvě. Dostal jsem se až k pětce, když mě hlas zastavil. „Trochu nuda, nemyslíte, tak před padesáti lety by to od nás někdo možná ocenil, ale dneska?“ „Máte na to analyzátory?“ zeptal jsem se. „Abych pravdu řekl, já se v technice moc nevyznám,“ řekl hlas. „Jak jste se k tomu teda dostal? To u vás může takhle komunikovat každej?“ „No, z domova bych to nezkoušel, to bych se asi nedoplatil,“ řekl hlas nevýrazně. „Voláte z práce?“ zeptal jsem se. „Dalo by se to tak říct, ale ne na všechno mám vhodnej slovní ekvivalent,“ poučil mě hlas.

„Proč zrovna já?“ zajímalo mě. „Neměl jste zrovna obsazeno.“ Taky jsem tu vůbec nemusel být, pomyslel jsem si. „Takže žádnej záměr,“ řekl jsem trochu zklamaně. „Nezdálo se mi, že potřebujete k té vaší komunikaci nějakej záměr, sledoval jsem pár hovorů na ústředně, než mě k vám přepojili.“ „Takže nás sledujete už dýl. Já jsem si to myslel.“ „Nebuďte paranoidní, potřeboval jsem si jen naládovat do komunikátoru nějaké vaše řečové sekvence, abych během přenosu nevypadával.“ Takže ten hlas, co ho poslouchám, je vlastně složenej ze záznamů... „Jo, toho jsem se trochu bál, nejste vy nějakej technickej typ? Mě totiž tyhle řeči o technologiích děsně nuděj.“ „Berte to tak, že máme nějakou chvilku na pokecání, stroje jsou tady od toho, zatím to drží, takže by byla škoda se bavit jen o tom, jak to funguje.“

„Já se omlouvám,“ řekl jsem, „ale nedávno jsem pomáhal s přepočítáváním nějakejch dat na svém počítači. My totiž máme taky už takový obrovský antény na sledování signálů z vesmíru, ale je toho tolik, že to musej posílat po internetu...“ „Ach jo, takže jste technickej typ,“ přerušil mě hlas. „Zajímalo by mě, co si o tom myslíte, není to blbost, jako by člověk chtěl sledovat najednou milion televizních kanálů. I kdyby v tom byl systém, jak ho poznat, když to jede do sebe, všechno smíchaný...“ Hlas nereagoval. „Vás vůbec nezajímá náš technickej pokrok. Sputnik, internet... Nic?“ Snažil jsem se, abych zněl co nejvíc dotčeně. „Abych byl upřímnej,“ řekl hlas, „tak jediný, co mě ještě zajímá, je, jak se protlouct tímhle dlouhým odpolednem...“

„Musím uznat, že naši intonaci zvládáte perfektně,“ řekl jsem. „Nemusíte být špatný chlapík.“ „Chlapík? Co to znamená?“ zeptal se hlas. „No, jak bych to zjednodušil. Prostě máte volnej čas, občas někomu zavoláte, pozvete ho někam, zabejváte se sexem.“ „Myslíte reprodukci?“ „No, tak nějak,“ odpověděl jsem trochu nejistě. „Tak to jsem ještě nedělal,“ řekl hlas. „Cože, vyhrkl jsem, vy jste ještě... nereprodukoval?“ „Tady to není tak snadný, u vás to jde samo?“ „S reprodukcí velkej problém nebývá,“ řekl jsem s rozhodností profesora biologie, „spíš výběr partnera k té reprodukci...“ „Jak to děláte?“ zeptal se hlas netrpělivě. „Ze začátku si dost telefonujem, koukáme na sebe, je to hodně o psychologii, tohle slovo tam asi mít nebudete, prostě na sebe hodně mluvíme, to je asi nejdůležitější.“

„Zvláštní,“ řekl hlas. „Jak jste velcí?“ „Chlápci jako já maj skoro dva metry, ženský jsou o něco menší, ale zase jsou zákeřnější...“ „Jak je velkej ten váš metr?“ „Metr? Ten je pořád stejnej.“ „Můžete ho k něčemu přirovnat?“ zeptal se hlas. „Taková tyčka.“ „Tyčka je kolik čeho?“ „Sakra, tady to funguje,“ vybuchl jsem bezradně. „To není moc silnej argument. To ti do seznamky neberem.“ „Dobře, dobře,“ zakoktal jsem se.

Až po tomto rozhovoru jsem si dodatečně zjistil, že měřím sedmnáct miliard průměrů vodíkového atomu, hůř vidím na levé oko a to popíšu tak, že řeknu „levá je u nás na té straně, kam odlétá elektron po rozpadu neutronu, pokud zrovna odlétá naším tělem vzhůru“, ale tehdy jsem nevěděl nic a to znamenalo z galaktického hlediska naprostou nepoužitelnost. „Samec bez rozměru, to je něco jako šroub bez závitu,“ řekl hlas a zavěsil. UFO bez talíře je jako karbanátek místo oběda, napadlo mě dole v kantýně, ale stejně jsem měl vztek, že mě na závěr nenapadlo něco vtipnějšího.

Telefon se podceňuje, ve skutečnosti je to pěkně neovladatelná záležitost, ze začátku se vám zdá, že všechno držíte pevně v rukou, a pak s žaludkem jako kámen posloucháte svůj zrychlenej dech v oněmělém sluchátku. Teď už chápete, proč jsem si tenhle příběh nechával tak dlouho pro sebe. Mlask... jedna. Mlask, mlask... dvě. Mlask, mlask, mlask... tři. Jo, všechno bylo dřív o mnoho snazší.