Boží DNA?

Autor pro svou knihu vědomě použil provokativní titul. Musím přiznat, že jako ateista či spíš bezvěrec (výrazy nevyjadřují přesně totéž!) jsem uvedené téma aktivně nevyhledal, ale byl jsem na ně naveden svým spoluautorem Z. Lencem s požadavkem, abych se vyjádřil k možnosti izolace a analýzy DNA. Vyjadřovat se k danému tématu je svým způsobem rizikové, neboť to úzce souvisí s vírou, která má vždy silný emocionální náboj, je tedy silnou pohnutkou pro lidské jednání a snadno se odchyluje od objektivity.

Právě proto jsem se rozhodl hned na začátku svého příspěvku dát najevo své bezvěrectví stejně jako autor knihy své katolictví a zařadit se tak na stranu, která může být podezírána ze zvýrazňování pochybností v protikladu k zdůrazňování poznatků, které vyhovují autorovi. Takovým předem zaujímaným postojům nelze úspěšně čelit, ale je možné se s nimi smířit.

Předmětem knihy je Turínské plátno, uchovávané v katedrále Jana Křtitele v Turínu jako relikvie, která podle tradice představuje látku, do níž bylo zabaleno Ježíšovo mrtvé tělo a v níž byl uložen do hrobu. Srovnatelnou relikvií je Sudarium, lněná plachetka, kterou měl Ježíš zakryt obličej během cesty na Golgotu. Otázce autentičnosti se tato publikace (podobně jako řada dalších) věnuje obšírně a z různých pohledů, které by mohly přispět k nalezení odpovědi. Zmíněné kusy látky byly z biologického hlediska podrobeny různým vyšetřením, jmenovitě se zkoumala příslušnost ke krevní skupině a na obou textiliích byla serologicky prokázána přítomnost antigenů A a B.

Přestože výsledkům analýzy DNA ve vzorcích Turínského plátna je v knize věnováno jen několik stran (příloha A, s. 117–119), přispěl titul k přitažlivosti knížky do té míry, že si tyto výsledky samostatný komentář zaslouží. Použité metody amplifikace pomocí polymerázové řetězové reakce (o metodě PCR viz Vesmír 77, 444, 1998/8) a předkládané nálezy prokazují přítomnost celistvých úseků X a Y chromozomálních molekul DNA obsahujících sekvence genu pro amelogenin a úseku beta-globinového genu z chromozomu 11. Výsledky jsou interpretovány v tom smyslu, že izolovaná DNA pochází od osoby mužského pohlaví a zdrojem DNA je lidská krev. Produkty PCR amelogeninového genu jsou u molekuly DNA chromozomu Y dlouhé 788 nukleotidů a u molekuly chromozomu X 977 nukleotidů. Jsou tedy poměrně dlouhé a svědčí o dobře zachovalé DNA. V současnosti se pro určení pohlaví z archeologického materiálu používají především takové systémy PCR, které jsou účinné i v případě, že je izolovaná DNA již rozpadlá a téměř neobsahuje celistvé úseky potřebné délky, tj. zhruba 1000 nukleotidů. Získaný produkt detekce beta-globinového genu byl 268 nukleotidů dlouhý a odpovídal srovnávané sekvenci HUMHBB221.

Výsledky jiných prací, ve kterých byla zkoumána DNA získaná z archeologického kostního materiálu, přesvědčivě dokazují, že určení pohlaví je tímto způsobem možné, stejně jako testování ostatních genů. ¹⁾ Je ovšem třeba si uvědomit, že DNA se postupně rozpadá na kratší a kratší úseky svých řetězců a v tomto směru platí pravidlo, že čím delší doba uběhla od okamžiku, kdy přestala být součástí živého organizmu, do doby, kdy byla DNA izolována a podrobena vyšetření, tím narušenější pravděpodobně bude její kontinuita. Postupným rozpadem ztrácí nejen na celistvosti, ale zmenšuje se i její izolovatelné množství. Proto je pro takové studie zvláště výhodná mitochondriální DNA, jejíchž molekul je v buňce mnohonásobně vyšší množství než DNA jaderné. Přesto je DNA (přiměřeně podmínkám, v nichž byla uchovávána) natolik stabilní, že se může podařit izolovat ji i z tkání organizmů uhynulých před více než tisíci (egyptské mumie), desetitisíci (mamuti z věčného ledu), ba dokonce miliony let (hmyz v jantaru). Rozhodující pro výsledek je způsob uchování DNA, který může přispívat k její „stabilizaci“, urychlovat její rozpad nebo bránit její zpracovatelnosti.

V této otázce je třeba zvýšená opatrnost, neboť ačkoliv jsou jistě k dispozici zápisy o historii uložení Turínského plátna, nejspíš neobsahují potřebné údaje. Ze současného popisu jeho stavu lze usuzovat na to, že bylo vystaveno vlivům, které pro uchování DNA nemusely být příliš příznivé. Mnohem závažnější se však zdá být přítomnost bakteriální a nejspíš i plísňové kontaminace, která jednak představuje zdroj vlastní DNA a kromě toho svými životními pochody mohla přispět k rozrušení DNA bílých krvinek v krevních skvrnách prokazovaných na plátně. Kontaminace bakteriální DNA je poměrně dobře odlišitelná od kontaminace lidskou DNA, kterou však rovněž musíme předpokládat, neboť za celou dobu existence Turínského plátna se ho nepochybně dotklo nespočetně mnoho rukou. Ze zkušenosti archeologů a kriminalistů používajících metody analýzy DNA víme, že právě tato kontaminace vzorků je při dokazování původu největším problémem. Riziko falešného výsledku vyplývá právě z toho, že čerstvá nebo relativně čerstvá kontaminace obsahující nerozpadlou DNA snadno zastře zbytky narušené DNA původní, protože průkaz malého množství DNA vyžaduje nastavení techniky na vysokou citlivost. A obecně platí, že čím vyšší citlivost použité metody, tím větší nebezpečí falešně pozitivních výsledků. Proto například z kostí bývají odstraňovány všechny povrchové vrstvy a DNA je izolována jen z hlouběji uložených partií. Všechny osoby, které se zkoumanou tkání pracovaly, jsou vyšetřeny, aby bylo možné porovnat jejich vlastní DNA s DNA zkoumané kosti. Analýza se provádí za přísných antikontaminačních opatření, neboť jediné kýchnutí bez roušky by snadno mohlo celou práci zmařit.

V předložených výsledcích (alespoň v podobě, v níž jsou prezentovány v uvedené knize), není o problémech kontaminace, s nimiž se laboratoř provádějící analýzy musela setkat, ani zmínka. Váha předložených nálezů by vzrostla, kdyby šlo o výsledky dosažené ve více než jedné laboratoři.

Přijmeme-li uvedené výsledky tak, jak jsou předkládány, je třeba upozornit na skutečnost, že neprokazují nic víc než to, že zdrojem DNA izolované z příslušných míst Turínského plátna byla osoba mužského pohlaví. Pokud akceptujeme i výsledek serologického průkazu krevních skupin, můžeme připojit, že tato osoba byla nositelkou krevní skupiny AB. Z těchto nálezů nevyplývá, že dotyčnou osobou byl Ježíš, což si uvědomil i autor úvodního slova reverend John A. Leies, a z tohoto hlediska zůstane autenticita Turínského plátna zcela otázkou víry – stejně jako jí byla na počátku. Snaha o průkaz, že v uvedeném plátnu bylo zahaleno Ježíšovo tělo po snětí z kříže a při uložení do hrobu a že plátno nese stopy útrap, jimž byl Ježíš vystaven, může být dokonce kontraproduktivní.

Nelze vyloučit, že právě tyto obavy byly příčinou, proč se někteří církevní hodnostáři těmto tendencím bránili. Jisté pochybnosti totiž vyvolávají způsoby, jimiž se k průkazu autenticity přistupovalo, a výsledky některých expertiz. Především je zajímavá práce G. Fantiho a E. Marinelliové, ²⁾ kteří statisticky hodnotili odpovědi na 100 různých otázek z hlediska jejich příspěvku k autenticitě Turínského plátna a dospěli k výsledku 100% autenticity s mírou nejistoty 10^-83. Přitom však zanedbávají výsledky uhlíkového datování, které klade dobu růstu lnu, z nějž je plátno utkáno, do raného středověku. Stejnou směs obdivu i skepse si zaslouží výsledky soudně lékařských expertiz, které vypovídají o zdroji skvrn až do takových podrobností, jako je počet ran důtkami, jimž byl Ježíš podroben.

K průkazu identity by bylo zapotřebí získat DNA dalších identifikovatelných příbuzných osob. V každém případě jestliže se z Turínského plátna podařilo izolovat DNA nějaké osoby, bylo by možné množství vyšetřených znaků rozšířit a po této stránce blíže charakterizovat – takovou možnost nabízejí moderní techniky zaměřené například na jednonukleotidové polymorfizmy.

Musím přiznat, že současné snahy zhmotnit důkazy o existenci boha na zemi a vysvětlit současnou vědou „nadpřirozené“ jevy, včetně např. neutronového záření v době zmrtvýchvstání, mi připadají poněkud pošetilé a k posilování víry nepotřebné. Na tomto místě musím znovu kajícně připomenout, že jde o názory nevěřícího.