Povedená povídaná podívaná

Na přelomu milénia se v dolních prostorách Mánesa obrátil Pavel Brázda s klidem k lidem a s radostí někam jinam. Numericky (jak se říká americky, když se chce říci kvantitativně) to byl rekord: pochybuji, že kdy Mánes hostil 490 obrazů jednoho umělce. Myslím si, že jich muselo být moc, tak jako je moc lidí. Se všemi ale nemůžeme promluvit, všechny je nemůžeme prohlédnout (a už vůbec ne prokouknout), většinu můžeme jen tak zběžně vidět, po-hlédnout na ně, po-vídat, po některém se po-ohlédnout, a když to dobře dopadne, s některým si začít povídat a třeba se i něco dovědět, či aspoň zběžně po-vědět. A pak o tomto svém po-vídání a povídání někomu (nebo sobě) něco povědět. A muselo jich být moc, abychom si vůbec začali něčeho všímat. Základním předpokladem k tomu ovšem je ochota (a schopnost) opustit (třeba jen na chvíli) uzavřenost a zabydlenost v nějakém způsobu myšlení, vidění a slyšení. Jen tak je možno se něco dozvědět, jen tak je možný „růst poznání“.

Dílo Pavla Brázdy je tak členité a bohaté jako jeho život (to „jako“ je ošemetné slovo, ale nemám lepší) a rozvíjí se padesát (nebo málem šedesát, když do něj započteme raná čtyřicátá léta s Brázdovým „hominizmem“) let, po většinu doby skryté z vnějšně zhruba stejných důvodů, jako byl skrytý život Pavla Brázdy v kotelně v dobách normalizace. „Čeká na své souhrnné zpracování“ – jak se říkává – uměnovědnými a uměnodějepisnými odborníky. Jsem na to zvědav, protože se mi zdá, že na obrazy Pavla Brázdy jsou obvyklé postupy – má-li se něco skutečně říci – krátké (nebo, což je ještě horší, dlouhé). Jak se to má udělat, to ovšem nevím, ale jakýsi nápad, založený na analogii s výkladem (interpretací) produktů jazykových, bych měl.

Říkává se, že výtvarné umění je svého druhu jazyk, jemuž je třeba se naučit. Nejprve zvládneme slovník, pak k tomu přidáme skladbu (kompozici) – stejně jako když se učíme cizí jazyk, nejdřív slovíčka, pak gramatiku. Když to zvládneme, rozumíme větám. Všichni víme, že tomu tak není, stačí zcela běžné věty cizího jazyka, u nichž vyhledáme všechna slovíčka, provedeme i „větný rozbor“ – a nic (nanejvýš dostaneme jen „doslovný význam“, literu věty). Vůbec nejde o problém „metaforického“ vyjadřování; my prostě nevíme, co se tou větou říká (tj. co jí říká její autor či mluvčí). V matematice je tomu stejně. Známe definice všech symbolů a pojmů, známe logickou strukturu věty – a nic, dokud nepochopíme, co ta matematická věta říká. Wittgenstein to řekl krátce a výstižně Waismannovi, když se ho zeptal: „Rozumíme větě, nebo je to věta, až když tomu rozumíme?“ A myslím, že stejně lze říci: „Rozumíme obrazu, nebo je to obraz, až když tomu rozumíme?“ Lépe by v obou případech bylo „až mu“ rozumíme. Totiž jemu, tj. tomu, kdo tuto větu říká, tento obraz maluje. Tato zdánlivě drobná záměna je ale (kupodivu?) revoluční. Kdysi se Russell zabýval tím, jak máme rozumět větě „Francouzský král je plešatý“, když žádný francouzský král není. Padesát let trvalo, než Strawson upozornil na něco vlastně zcela samozřejmého, že totiž pravdivé či nepravdivé nejsou věty, nýbrž jejich pronesení (nebo přečtení). Když nám někdo řekne, že francouzský král je plešatý, nezačneme zkoumat podmínky, za nichž je tato věta pravdivá, ale zeptáme se, co tím míní, co tím chce říci. A Herbert Paul Grice, Strawsonův učitel, učinil z tohoto „co tím míní“ základ nové filozofie jazyka. Logika rozhovoru (konverzace) se zakládá na vědomém porušování (na obou stranách – a kupodivu striktně logickém) přísně stanovených pravidel rozhovoru: Já vím, že vy víte, že dodržuji tato pravidla, a já vím, že vy víte, že je teď porušuji, abych vám něco sdělil. Je to skoro samozřejmé, ale až když to někdo řekne.

A tak ani u obrazů, třeba právě (ale nejen) Pavla Brázdy, nestačí jít se na ně podívat, je nutno si s nimi povídat.