Hidžra – třetí pohlaví v Indii

Mluvíme-li o této svérázné indické skupině, narazíme hned zpočátku na první kámen úrazu v gramatice: ten hidžra, nebo ta hidžra? V hindštině je to slovo rodu mužského, ale jak dále uvidíme, hodil by se i rod ženský (viz též rámeček na této straně).

V indických slovnících najdeme ekvivalenty: 1) eunuch, 2) impotent, do hindsko-českého slovníku jsme přidali: 3) transsexuál, 4) transvestita. To vše dohromady stejně jen jakžtakž vystihuje pestré složení komunity. Jako mnoho dalších jevů v Indii dá se zvláštní postavení hidžrovské komunity vysvětlit kolizí, a posléze splynutím dvou rozdílných tradic v minulosti: hinduistické a muslimské. V hinduistickém Manuově zákoníku, jehož dochovaná podoba vznikla mezi 2. stoletím př. Kr. a 2. stoletím po Kr., byla kastrace trestem za různé přestupky členů nejnižší staroindické varny (stavu), zejména pak za důvěrný styk s bráhmanskou ženou. Takový eunuch se stával tím nejpohrdanějším z pohrdaných, byl úplně vyřazen z lidské společnosti.

V islámské tradici měli eunuši jiné postavení. Ačkoli Prorok Muhammad kastraci neschvaloval, docházelo k ní často a eunuši se stávali kýženými strážci nejen harémů, ale i různých posvátností. V Indii se v době mughalské vlády dostávali jednotliví vykastrovaní oblíbenci vladařů a šlechticů i na vysoké funkce ve státním aparátu. Italský cestovatel Nicolao Manucci, který v Indii pobýval mezi lety 1653–1708, uvádí: Králové, princové, královny a princezny mají k těmto lidem velkou důvěru... Všechny přední osobnosti mají ve svých službách eunuchy a všichni ostatní úředníci, sluhové a otroci musí těmto eunuchům skládat účty z veškerého svého konání. Sám Manucci však eunuchy pohrdal: K vlastnostem těchto živočichů patří extrémní chtivost zlata, stříbra, diamantů a perel... Bojí se vydávat peníze i tehdy, je-li to nutné, rádi přijímají, neradi dávají. Nicméně jim záleží na pěkném oblečení. Mluví neslušně a potrpí si na hloupé historky. Speciálně pro dillíské eunuchy neměl Manucci dobrého slova: Jsou to paviáni, nestoudní, prostopášní paviáni.

Odchylka od běžné normy

Dvě tradice, hinduistická a muslimská, se prolnuly snad až v pozdní mughalské době a utvářená komunita hidžrů vsála do sebe i různé lidi s nějakou odchylkou od běžné normy.

Newyorská profesorka antropologie Serene Nandová zjistila, že většinu hidžrů tvoří muži se silnými transsexuálními sklony, a dále se mezi nimi najdou homosexuálové. Kastrace těchto lidí je dobrovolná, vyzápasená a protrpěná. Většinou probíhá drastickým tradičním způsobem. Změna pohlaví hormonální léčbou a následná operace provedená moderním způsobem jsou finančně nákladné, navíc se operační zákrok v Indii pohybuje někde na hranici zákona. Najdou se ovšem jedinci, kteří si operaci dovolí, a najdou se chirurgové, kteří ji provedou.

Všichni hidžrové se však nedávají kastrovat, mnozí se spokojí s tím, že přijmou ženské jméno a začnou se oblékat jako žena. Tvář s mužskými rysy nad pestrým sárí, nebo dokonce vykukující zpod okraje sárí cudně přetaženého přes hlavu na sebe upozorní na první pohled. To hidžrovi ovšem nevadí, dosáhl svého. Další skupinu mezi hidžry tvoří hermafroditi. Porodit takové dítě je mezi prostými lidmi dodnes považováno nejen za jedno z největších neštěstí, jaká mohou postihnout ženu a s ní i celou rodinu, ale i za nesmírnou hanbu. Proto vládne tendence tajit takovou skutečnost tak dlouho, jak se dá – pokud je to vůbec možné. Někdy však rodiče, když si definitivně uvědomí, že se „synem“ nebo „dcerou“ není něco v pořádku, učiní sami závažné rozhodnutí, dítěte se vzdají a předají je „rodině“ hidžrů, aby tam vyrůstalo mezi svými. V jiných případech k takovému rozhodnutí vede výrazná záliba tělesně normálních chlapců oblékat se a chovat se jako děvčata, což představuje v Indii značný rozdíl oproti normě. Pokud takové chování přetrvá nejútlejší dětství, stává se předmětem posměchu celého okolí a nutí rodiče k vážnému zamyšlení. Když nepomáhají opakované výprasky a nejrůznější tresty, vede cesta opět do „rodiny“ hidžrů. Častěji tam však takový mladý člověk odchází sám, někdy až po martyriu vnuceného manželství.

Rodina hidžrů, nebo spíš hidžer?

V Indii je rodina vším; ne-li tradiční rodina, pak tedy aspoň nějaká její náhražka. Rodina je první, nač je člověk po seznámení tázán, a zjištění, že tázaný žádnou rodinu nemá, jej společensky značně snižuje. V rodině má pak každý zaujmout přesně určené místo a plnit přesně stanovenou roli. Ryze individuálně se dá v Indii žít jen těžko. Člověk má svou roli určenu tím, do jaké rodiny se narodil, jak se vytvořily – většinou už před jeho narozením nebo jakkoli nezávisle na něm – jeho příbuzenské vztahy. Zcela odmítnout sňatek a rodinný život dokáže opravdu jen silná osobnost. Hidžra, odmalička deptaný okolím kvůli své odlišnosti, takovou silnou osobností nebývá. V běžné rodině by mohl těžko přežívat, sám v izolaci už teprve ne. A tak se našlo řešení: „rodiny hidžrů“ v čele s „guruem“. Guru je starší hidžra, nosí prosté a jednoduché sárí jako jeho vrstevnice v tradičních rodinách, jako ony se zdržuje spíše doma a dohlíží na domácnost. Chová se co nejdůstojněji, asi jako indická matrona, i když mívá po ránu na bradě strnisko. Obvykle vládne domácnosti pevnou rukou, podobně jako matka rodu a tchyně v tradiční rodině. Mladší členové (spíše vlastně členky) přijatí do rodiny jsou guruovými žáky (spíše žákyněmi) zvanými též čély. Navzájem se považují za sestry a k ostatním případným guru si vytvářejí podle věku fiktivní příbuzenské vztahy jako neteř či teta, vnučka či babička. S přibývajícím věkem se z nich stávají guru a získávají pro sebe zase další čély.

Většinou přetrhají nebo postupně ztratí všechny vztahy k své původní rodině, jen v některých případech je udržují podobně jako provdané dcery. V absolutní většině vystupují jako ženy a pod ženskými jmény. Svoje někdejší jména neprozrazují. Právě tak obvykle nic neprozrazují o své původní rodině a jen minimum povědí o své „rodině“ současné. V Indii je zvykem při společenském setkání vyprávět (často na požádání), „kdo všechno je doma“, tj. jakou má kdo rodinu. Pro hidžry to ale neplatí – ostatně se s „nehidžry“ stýkají jen profesionálně, jak ještě uvedeme.

Copak jsi mužskej, že to neumíš pořádně?

Typická jednotka hidžrovské komunity je společná domácnost o 5–15 osobách, v jejímž čele stojí guru. Členové domácnosti přispívají částí svých výdělků do společné pokladny a dělí se o domácí práce. Ať už byly jejich předchozí osudy jakékoli, hidžra se musí v nové rodině podřídit jejím pořádkům a zvyklostem. Jedním z požadavků například je, aby si hidžrové v guruově přítomnosti přetahovali okraj sárí přes hlavu. Zkrátka chceš-li být jako žena, chovej se jako žena se vším všudy. Obvyklé napomenutí za nešikovnost nebo zanedbání domácí práce zní: „Copak jsi mužskej, že to neumíš dělat pořádně?“ Zpočátku má hidžra ve společné domácnosti právě tak málo práv jako novomanželka přivdaná do velkorodiny, později se situace mění, zejména když „rodina“ získá nový přírůstek. Některé nezávislejší typy osobností zpočátku dost vytrpí.

Příznačný je příběh vzdělané kašmírské muslimky, která říká: „Narodila jsem se s mužským tělem, v srdci jsem však byla vždycky ženou. Nikdy jsem se nikam nehodila, ale tady s těmito lidmi se teď cítím dobře.“ Jenže přišla do hidžrovské rodiny teprve asi v 25 letech, po smrti své matky, která nad ní asi do té doby držela ochrannou ruku. Dodává tedy: „Když jsem sem přišla, bylo mi všechno cizí. Všechny čély žily společně, nikde žádné soukromí. Šest ostatních čél pocházelo z vesnic, byly úplně negramotné. Dříve jsem byla velkou čtenářkou, a tady nebyla v domě jediná kniha. Žádná z čél nečetla ani noviny. Ale Čaman mě ochraňovala a podporovala, bylo to, jako bych byla u vlastní matky.“ A ještě dodává: „Někdy se mi zoufale stýská po domově, po sestrách. Jednou jsem zajela domů, ale nevkročila jsem tam. Jen jsem nakoukla oknem a odešla.“ Čaman je typickým guru této hidžrovské rodiny. Je velmi ochranitelská, a dokonce žárlivá – nesnáší v domě opravdové muže a svoje čély si bedlivě hlídá.

S dovolením a požehnáním guruovým se může hidžra ze společné domácnosti i odstěhovat, má-li kam a cítí-li se na to. Nadále však pociťuje svou sounáležitost s „rodinou“ – silnější než s rodinou původní. Je to paralela situace, kdy se takzvaně rozpadá velkorodina: ve skutečnosti se její členové z různých důvodů pouze rozstěhují a stále uvažují ve velkorodinných termínech. Pocit, že má svého guru, dodává hidžrovi sebejistoty. A nejde jen o pocit, ale i o společenskou přijatelnost. V Indii vždy záleží na tom, čí je kdo syn nebo dcera, z jaké rodiny, rodu a kasty pochází. U hidžrů jsou tyto zrozením dané skutečnosti jakoby vymazány, zapomenuty. Jejich místo zaujímá příslušnost k určité hidžrovské domácnosti a rodině.

Způsob obživy

Někteří hidžrové se živí žebrotou nebo prostitucí. Ta je výhodná, neboť poslouží i oběma pohlavím. Nepsaným zákonem komunity je však naprostá poctivost. Hidžra usvědčený z krádeže by byl vyloučen z komunity – a to patří k nejhorším věcem, které mohou Inda potkat. To si vzhledem k své situaci hidžra rozmyslí. Jedním z trestů ukládaných hidžrovskou radou za přestupek je ostříhání vlasů, které jinak hidžrové nosí po ženském způsobu dlouhé. I to je považováno za tvrdý trest.

Jedním z indických paradoxů je to, že existence hidžry v normální rodině by byla považována za hanbu, ale při svatbách nebo oslavách narození dítěte je jejich přítomnost považována za požehnání. Proto je jejich hlavní možností obživy předvádění tanců a zpěv při oslavách. Každá hidžrovská domácnost má svou síť informátorů – pradláků, metařů, porodních bab – která jim včas ohlásí, kde se chystá radostná událost. Guru připravuje seznam adres a přesný harmonogram, čély se náležitě upraví a nalíčí, a jde se tančit a zpívat. Výdělky nejsou špatné, i když někdy vynucené. Není-li rodina ochotna za taneční produkci zaplatit, a dobře zaplatit, začnou hidžrové (nebo hidžry?) vyhrožovat, že předvedou před domem striptýz a zatančí bez oděvu. To už by byla veřejná ostuda, které se rodina zděsí a raději hidžrům (nebo hidžrám?) vyhoví. Asi 50 km severně od Dillí existuje i ústřední taneční škola pro hidžry. Učí základní dovednosti různých tanců: lidových, klasických, arabského břišního tance, ba i tanců vhodných pro diskotéky, ale i zpěvu – jak tradičních ghazalů, tak oblíbených filmových písniček. Ředitelka školy prý svého času patřila k nejlepším severoindickým tanečnicím.

Hidžrovský systém má pevnou strukturu, jejíž detaily zůstávají celému okolí víceméně utajeny. Přesná pravidla platí jak uvnitř každých čtyř stěn hidžrovské domácnosti, tak pro komunitu jako celek. Každá „rodina“ může být činná jen v určité oblasti. Překračování těchto hranic je závažný přestupek. Tím se zabývá zvláštní hidžrovská rada Indie a Pákistánu, která se schází jednou ročně.

Hidžrovské kulty

Hidžrové pocházejí z původních rodin hinduistických, muslimských i křesťanských. Vytvářejí si proto své vlastní náboženské kulty. Jejich nejuctívanějším božstvem je bohyně Bahučára, verze bohyně-matky, blízká Durze. Má chrám blízko Ahmadábádu. Ve jménu této bohyně podstupují hidžrové (ještě muži) bolestivou operaci, která je pro ně obřadem znovuzrození, a jménem této bohyně udělují požehnání při svatbách a narození dětí. Bohyni uctívají i křesťané a muslimové. Na jihu, v Karnátaku, je jejich uctívaným božstvem bohyně prastarého předárijského původu Jélamma. Blízká jsou však hidžrovské komunitě i všechna božstva hinduistického panteonu, která berou na sebe příležitostně ženskou podobu, zejména pak Šiva-Ardhanáríšvara, jehož pravá polovina je mužská, levá ženská, avšak v jedné své podobě i Krišna: Podle místní jihoindické verze Mahábháraty měl být v předvečer bitvy na poli Kuruově v zájmu vítězství bratrů Pánduovců obětován život mladého muže. Tímto obětovaným se měl stát Ardžunův syn Aravan, ale projevil poslední přání – být před touto nejvyšší obětí aspoň jeden den ženatý. Žádná dívka ovšem nebyla ochotna stát se za daných okolností jeho ženou. Vzal tedy Krišna na sebe podobu ženy, vstoupil v manželství s Aravanem a po jeho smrti se zase vrátil do své původní podoby. Asi 200 km jižně od města Čennej (dříve Madrás) stojí chrám zasvěcený nešťastnému Aravanovi. Tam se každoročně v květnu koná pouť se slavností, na níž hidžrové uzavírají symbolický sňatek s Krišnou, ale i mezi sebou, nebo zde aspoň slaví „svůj svátek“. Putují tam i ze vzdálených končin severní Indie.

Mají své místo

Všechny tyto skutečnosti naznačují, jak netolerantní dokáže být indická tradiční společnost vůči osamělému jednotlivci a jak tolerantní je naopak vůči skupině. Rodiče v této situaci jednají moudře, vzdají-li se svého dítěte včas, bez dlouhých útrap, a předají-li je tam, kam dítě svým způsobem patří. Neboť společnost se na přání jednotlivce nezmění.

William Dalrymple, autor zasvěcené a láskyplné knihy o Dillí Město džinů, uvádí, jak byl ohromen tím, že hidžrové v sobě nechovají žádnou zatrpklost. Žijí na samém okraji společnosti, a přece nereptají proti údělu, jaký jim nelaskavý osud připravil. K tomu lze říci jediné: mají své místo, svou skupinu vytvořenou ve společnosti, která izolované a nespokojené jedince neuznává. o