Půvab redukce

Počátky nauk spočívají v zásadě v nahlédnutí, že nějaké dvě entity, pro které má přirozený jazyk různá jména, jsou v zásadě totožné, byť představují různé póly téže polarity, nebo jedna je nějak „transformovanou“ podobou té druhé (mlha je voda jemně rozptýlená v ovzduší). Síla původního rozvržení světa „vykrojením“ významových okruhů různých slov (podle Z. Kratochvíla je vše sázkou na to, že jednotlivina je reprezentantem obecniny) je veliká, a proto je nutné vždy znovu zdůrazňovat např. že křídlo ptáků je v zásadě přední noha (metamorfovaná), a naopak noha hmyzu je vývojově zcela něco jiného než noha obratlovců. Představa, že něco je „zvláštním případem“ něčeho jiného, je v zásadě tím, co je pro systematizované nauky dominující a umožňuje svět chápat i jinak než jako nakupení jednotlivostí. Někdy se tyto úvahy dějí relativně šetrně (představy morfologických transformací živočichů a rostlin během evoluce, odvozování slov od jejich kořenů a jejich transformace v čase atd.). Jindy mají podobu násilí většího (třeba Freudův obraz světa). Vrcholu dosahují v některých „duchovědných“ oborech (včetně třeba sociobiologie), vykládajících celý svět pomocí nějakého pojmu a jeho „speciálních případů“, ač by šel stejně dobře interpretovat pojmem k němu polárně opačným či nějakým zcela jiným. (Pár příkladů za mnohé – živelné pohromy jakožto „zkoušky z lásky“ pro lidstvo, neboť křesťanský Bůh je per definitionem dobrý; fackování bližního jakožto speciální, snad poněkud převrácený typ péče či starostlivosti – Sorge – jenž je podle Heideggera per definitionem způsobem, jak se člověk vztahuje ke světu; pomoc jiným je pro sociobiologii transformovaným příkladem egoizmu, protože gen je per definitionem sobecký, morfologie přece jen tuto ekvilibristickou volnost nemá a obtížně může třeba ušní boltec prohlásit za základ celé struktury těla a ostatní údy za jeho rafinované metamorfáty.) Vždy mi bylo záhadou, co vlastně některé i velmi inteligentní lidi pudí k provozování takovýchto nauk, které krom jednoznačnosti a přehlednosti nevnášejí do světa nic, co by stálo za to.

I když jsou některé závěry plynoucí z psychologického, ekonomického či evolučního redukcionizmu nesporně zajímavé, pokud jde o otázku původu a příčiny některých jevů (jsou v zásadě novodobými formami etiologických mýtů), zároveň už předurčují pohled na celou věc a nesmí se jim zcela propadnout (vášnivé přisávání kojenců není nic než transformovaná sexualita, hrtanové chrupavky nejsou nic než přeměněné žaberní oblouky atd.). Takto lze vytvářet vztahy mezi věcmi, spojovat a rozpojovat je, byť obecný dojem je, že tyto vztahy jsou „nalézány“ (jedno od druhého lze jen obtížně rozlišit). Je pak nebezpečí toho, že se přehlédne svébytnost celého jevu a nahradí se vnímáním „toho jednoho podstatného“, jemuž však jev odpovídá stejně málo jako cumlání dudlíku kopulaci či květní tyčinka listu. Ne všechny typy redukcionizmu jsou stejně „chytlavé“ a redukce světa na dvě základní komodity římského práva a typické „plutonské“ domény, peníze a sex (Marx a Freud), se vždy těšily velké pozornosti, stejně jako jejich syntéza a kombinace v podobě sociobiologie. („Opatrné“ redukce typu Junga či Portmanna táhnou už méně, a naopak „přílišná“ redukce atomistická už netáhne – myšlenka na vlastní manželku coby shluk molekul nechává většinu lidí chladnými.) ¨