Lidské feromony

Začátkem 70. let 20. století se lidské feromony dostaly rychle do povědomí nejprve odborné, a posléze i laické veřejnosti (viz Vesmír 76, 203, 1997/4). Termín, který předtím znalo jen pár zasvěcenců a který byl spojován především s pohlavními atraktanty motýlů, se dnes objevuje v nejrůznějších novinách a časopisech po celém světě. V důsledku mohutné reklamní kampaně různých voňavkářských firem se slovo feromon stalo synonymem instantního atraktantu pro druhé pohlaví, když ne přímo šípu z luku Kupidova. V roce 1992 jedna australská studie dokonce zjistila, že platební morálka dlužníků, jimž byly zaslány faktury napuštěné lidským feromonem, byla oproti nenavoněným kontrolám asi o pětinu vyšší. Produkt se stal rázem předmětem zájmu nejrůznějších výběrčích dluhů. I když si většina reklamních sloganů na feromony nic nezadá s věrohodností populárních horoskopů, přece jen se množí i seriózní články o nových překvapivých objevech v chemické komunikaci mezi lidmi, takže ani kritičtější část veřejnosti neztrácí o tato témata zájem.

Jedním z prvních badatelů, který se zasloužil o výzkum feromonů u člověka, ale i o jeho zprofanování, byl David Berliner. Od 50. let působil jako profesor anatomie na Lékařské fakultě v Salt Lake City v Utahu. Věnoval se studiu vlastností látek z lidské kůže (viz Vesmír 76, 203, 1997/4). Vzorky odumřelé kůže získával z vnitřního povrchu sádrových obvazů sňatých pacientům se zlomenými končetinami.

Při svém výzkumu si Berliner všiml, že některé kožní extrakty mají podivné vlastnosti. Když jednou nechal v laboratoři baňku s extraktem otevřenou, pozoroval příjemné uvolnění a zvýšenou sebejistotu. Podobně se změnili i jeho spolupracovníci – byli k sobě přátelštější, v kolektivu převládl duch spolupráce. Když Berliner baňku odnesl, přátelské chování kolegů se vytratilo. Účinky extraktu Berlinera zaujaly, ale v dalším jejich výzkumu mu zabránily jiné povinnosti. Lahvičku s extraktem zazátkoval a uložil do mrazáku. Čemu všemu se potom věnoval, není známo. Jisté je, že opustil akademickou půdu a za nějaký čas jezdil v červeném Rolls-Roysu. Jisté není, kdy lahvičku se zázračným extraktem odzátkoval, aby pokračoval ve výzkumu. O pár let později však měl vlastní laboratoř a byl spoluvlastníkem dvou prosperujících firem, Erox Corporation se sídlem v New Yorku a Pherin Pharmaceuticals Inc. v Kalifornii.

Že mohou extrakty z kůže obsahovat lidské feromony, předpokládal Berliner již na začátku. Věděl, že kdyby se mu podařilo objasnit složení látky, která přináší dobrou náladu a spokojenost se sebou samým, znamenalo by to fenomenální úspěch s nedozírnými následky pro medicínu i kosmetický průmysl a stejně nedozírnými komerčními zisky. Proto do projektu zapojil další výzkumníky, kteří měli za úkol prostudovat biologické účinky extraktů a zevrubně poznat jejich působení na vomeronazální orgán u člověka. Po získání prvních pozitivních výsledků zatoužil účinky látek zveřejnit, neprozradil však jejich chemické složení. Rozhodl se, že identita látek zůstane přísně střeženým tajemstvím, dokud své objevy nepatentuje.

Berliner hledal vědecké fórum, na němž by se svými výsledky pochlubil. V roce 1991 se v Paříži konalo mezinárodní sympozium o savčích feromonech a firma Erox se stala jeho hlavním sponzorem. Sešli se zde zástupci snad všech badatelských týmů, které se věnovaly lidským feromonům. Berlinerovi spolupracovníci představili účinky aktivních složek extraktu z lidské kůže na vomeronazální orgán člověka, ale jejich chemické složení neprozradili; preparáty označovali jen kódy.

Vystoupení Berlinerova týmu na sympoziu splnilo svůj účel. Zázračné látky z kůže se dostaly do obecného povědomí a r. 1993 dal Erox na trh dva parfémy (jeden pro muže, druhý pro ženy), které obsahovaly dva různé feromony. Proti všeobecnému očekávání Erox feromony nepředstavil jako sexuální atraktanty či afrodiziaka (to se objevilo až v reklamních sloganech četných pozdějších následovníků, když se boj o zákazníka feromonových voňavek vystupňoval), ale slíbil, že se navoněná osoba bude cítit lépe a sebejistěji. I to může konečně zvýšit naději na úspěch u druhého pohlaví. Dámský parfém obsahoval výtažek z ženské kůže a působil jen na muže, pánský parfém rovněž nesl odpovídající feromon.

Jejich skutečné chemické složení odhalily teprve r. 1994 dva americké patenty, jejichž autorem nebyl nikdo jiný než Berliner. Vědci, kteří do nich dychtivě nahlédli, však těžko potlačovali zklamání. Dalo by se vyjádřit povzdechem „nic nového pod sluncem“. Šlo o steroidní látky typu androstenů (pocházely od mužů a působily na ženy) a ženských estrenů (působících především na muže). Dva z androstenů, 16­androstenol a 16-androstenon, byly už dlouho předtím známé jako kančí feromon podněcující u prasnic pohlavní pud a usnadňující páření. Zootechnici si je dnes mohou dokonce opatřit ve formě sprejů.

Berlinerovi však na mínění pochybovačných kolegů zas tolik nezáleželo – účelu bylo dosaženo. Jeho parfémům se dostalo v médiích náležité publicity. Celý jeho příběh o objevu lidských feromonů uveřejnil The Wall Street Journal a nejpopulárnější americký módní magazín Vogue. Interview s jejich „objevitelem“ se dostalo i do seriózního celonárodního zpravodajského pořadu the MacNeil-Lehrer News Hour, který je jakousi obdobou naší „jednadvacítky“, tedy deníku veřejnoprávní televize sledovaného americkými intelektuály. Předloni vyšla ve Spojených státech kniha Vůně lásky z pera novinářky Michelle Kodisové. Ruku jí vedl sám profesor Berliner. Může být tedy o nezaujatosti takového vyznání nějakých pochyb? A přesto, objev feromonové komunikace u člověka může mít dalekosáhlé praktické důsledky, a to nejen v kosmetice, ale především v medicíně.