Mozaika

Ofenziva na Mars

Na Měsíci už astronauti byli, teď by tedy mělo přijít na řadu další z nebeských těles v sousedství – Mars. Jedním z předstupňů tohoto snu je dopravit z této planety na Zemi vzorky hornin. Ukazuje se však, že i na to si budeme muset počkat přinejmenším jedenáct let.

V roce 1997 se vědcům dařilo, když kolem Marsu kroužila chytrá průzkumná družice a po jeho povrchu popojíždělo bystré vozítko. Kdyby býval tento soustředěný výzkum pokračoval, mohla se automatická stanice vydat na Mars pro kameny už za pět let. Přišla však léta hubená a dvě americké výpravy k Marsu selhaly – jedna pro technickou závadu, druhá proto, že konstruktéři omylem zaměnili kilometry za míle (viz Vesmír 79, 695, 2000/12).

Nedávno Američané zveřejnili pozměněný plán pronikání na Mars v příštích patnácti letech. Podle původního záměru odstartuje r. 2001 sonda, která má studovat povrch planety a záření jeho atmosféry, a roku 2003 stanice, která bude přímo na Marsu hledat vodu a popojíždět po něm.

Další plán zní velice ambiciózně. Za pět let vzletí nová umělá družice Marsu, která má opět fotografovat jeho povrch. Za sedm let přístroje přistanou na planetě. A pak to půjde ráz na ráz. Využije se každé příhodné startovací okno, kdy vzájemná poloha Země a Marsu umožňuje ekonomický let s nejmenší spotřebou pohonných hmot. Plánuje se: 2007 přistání sondy na Marsu, 2009 umělá družice Marsu, 2011 pokus o odběr vzorků na planetě a jejich přeprava na Zemi, 2014 odběr vzorků z Marsu, 2016 opět výprava pro horniny Marsu.

Každých 26 měsíců start, každý za 300 milionů dolarů.

Dostanou američtí astronauti kosmickou výslužku?

Sněmovnou reprezentantů amerického Kongresu prošla předloha zákona, který by Národnímu úřadu pro letectví a kosmický prostor ukládal povinnost, do níž se mu nechtělo: věnovat každému americkému astronautovi, který se podílel na programu Apolla "Přistání lidí na Měsíci", kousek měsíční horniny.

V Americe se úlomky měsíčních hornin rozdávaly jako čestné dárky různým hodnostářům či státním návštěvám. "Kousek Měsíce" měl na svém pracovním stole i bývalý prezident Bill Clinton. A tak kongresman Mark Souder považuje za ostudu, že takový dárek nedostali ti, kteří se o dovoz 323 kg měsíčních hornin k nám na Zemi zasloužili.

Sněmovna reprezentantů byla pro, a tak zákonné rozhodnutí musí ještě projít Senátem.

Stanou se Leonidy 2001 postrachem kosmického výzkumu?

S letošním "dešťěm padajících hvězd" – meteoritickým rojem Leonidami – nám to moc nevyšlo. Většinou bylo zataženo, a když nebylo, tak svítil měsíc. Navíc hlavní sprška k nám dorazila za dne. Příval meteoritických tělísek (17. listopadu) jsme přežili se zklamáním, ale zato v pohodě. Lepší (nebo horší?) by to prý mělo být příští rok. Jak pro koho. Přijde na to, jestli pro diváky, nebo pro konstruktéry umělých kosmických těles.

Leonidy roku 2001 mají být totiž nejintenzivnější od roku 1966. Jejich proud má obsahovat velmi mnoho mikročástic, které by mohly značně poškodit řadu umělých družic Země i vědeckých družicových observatoří.

"Nebezpečí, které představují částice kosmického prachu pro umělá kosmická tělesa, jsme dosud velice podceňovali," prohlásili britští vědci poté, co analyzovali poškozené sluneční články Hubblova kosmického teleskopu. Staré sluneční články elektrárny dalekohledu byly totiž dopraveny na Zem. Z kráterků bylo možné určit složení kosmických částic, které neustále proletují meziplanetárním prostorem. Jsou to zbytky rozpadajících se planetek a komet. Byly v nich zjištěny stopy železa, niklu, hořčíku, a dokonce i hliníku a titanu. Největší obavy mají konstruktéři právě z nepatrných částeček. Větší kusy (o rozměrech řádově centimetrů), které by mohly družici zcela zlikvidovat, jsou totiž odhalitelné radary.

O nebezpečí hrozícím od nepatrných částic referovali britští vědci v Texasu, kde se konalo sympozium o srážkách umělých kosmických těles s přirozenými tělísky letícími neobyčejně rychle. Ukazuje se, že střety s malými částečkami meziplanetární hmoty vytvářejí velice horké plazma, které může značně poškozovat kosmickou elektroniku. Například v roce 1993 se střetla družice Olympus s rojem Perseid a její elektronické vybavení bylo natolik poničeno, že skončila svůj život.

Proto se vědci tolik obávají příchodu Leonid v roce 2001. Tento meteorický roj, pozůstatek rozpadlé Templovy a Tuttlovy komety, bude na nebezpečné prachové částice velice bohatý.

Pomoc zdravých budoucím nemocným

Jak nemoci závisejí na tom, co zdědíme po předcích, a co si svým způsobem života zaviníme sami? Spletitost genů, které způsobují, že máme k určitému onemocnění sklon, se nyní lékaři snaží pochopit na velkých skupinách lidí. Dosud se zdálo, že cesta k tomuto poznání vede přes výzkum lidí žijících izolovaně, dejme tomu na nějakém ostrově, kde se snadněji zjistí, jak geny působící sklon k určitému onemocnění putovaly od prapradědečka k nám.

Nedávno jsme mohli slyšet, že islandská vláda prodala údaje o zdravotním stavu a souboru genů svých obyvatel kalifornské firmě, která by svým vědeckým úsilím mohla přispět k zdokonalení medicíny na celém světě. Einer Arnason z Islandské univerzity však tvrdí, že Islanďané nejsou vůbec příkladem genetické izolovanosti a jednoty, jak si to vědci dosud představovali. Patří prý naopak ke genově nejpestřejším obyvatelům Evropy.

A tak se začnou zkoumat i ty národy, které mají pestrou minulost, třeba jako jsou Američané (nebo Češi, v nichž se mísila krev keltská se slovanskou, a navíc se přes nás přeháněly všelijaké armády ze vzdálených koutů světa, jejichž vojáci tu zanechávali své geny). V Británii požádá státní instituce v příštím roce o účast na takovém výzkumu půl milionu svých občanů. V Americe jedna kalifornská firma shání dobrovolníky prostřednictvím internetu. Chce jich získat sto tisíc. Lidé vyplní dotazník, a pak k nim zajedou zdravotníci pro kapku krve.

"Považuji to za ohromnou věc a díky za to, že mohu prospět lidstvu," prohlásila první dobrovolnice – Susane Friday z Los Angeles. Vše je založeno na dobrovolnosti, a navíc se teď v Chicagu lékaři radili, jak zaručit naprostou diskrétnost výzkumu. Mezi Američany je o tuto nezištnou pomoc medicíně ohromný zájem. Během prvního týdne se jich přihlásilo už na tisíc.

Byl naším pradědečkem lovec mladší doby kamenné z Aurignacu?

Zásluhou paleoantropologů máme zřetelnější představu o prvních raných obyvatelích našeho kontinentu. Už před více než milionem let se afričtí hominidi začali stěhovat do Eurasie. Je obdivuhodné, co všechno dokázali už neandertálci – zhotovit různé nože, škrabky, drasadla nebo bodce. V obdivu stojíme před výkonem dejme tomu kultury mladší doby kamenné (aurignacienu), pojmenované podle naleziště v Pyrenejích, kultury, která se datuje do údobí před 37 000 až 28 000 lety. Krásná masivní škrabadla, strmé čepele, kostní rydla i kostní hroty.

Nový pohled na naše praprapradědečky přichází ze severoitalské univerzity v Pavii. Genetička Ornella Seminová s kolegy podnikla další pokus vytvořit pro dnešní Evropany rodokmen sahající až do pravěku. Italští genetici prozkoumali chromozomy Y u více než tisíce současných evropských mužů a tvrdí, že odhalili prapředky 95 % Evropanů. (Se zbývajícími 5 % to může být všelijaké, třeba kdysi na Moravu zabloudil mongolský válečník... nebo vzpomínáte si, jak se mezi kostrami dávných Moravanů na velkomoravském hradišti našly i pozůstatky černocha?)

Genetika opět potvrzuje, že Angličan, Němec, Španěl nebo Čech jsou opravdu pokrevní bratři. Italové zjistili, že většina z dnešních evropských mužů má deset společných prapředků, kteří dorazili do Evropy ve třech vlnách.

První byli právě ti dovední lovci ze střední Asie, kteří kolonizovali Evropu před 40 000 lety a zanechali v nás nejen své geny, ale i bohatost kultury mladší doby kamenné z Aurignacu. Druhá vlna prapředků dorazila ze Středního východu před 25 000 lety. A konečně náš rod dotvořili před devíti tisíci lety neolitičtí zemědělci, kteří rovněž přicházeli ze Středního východu. Ti se v našich genech uplatnili nejméně (krev tohoto pravěkého zemědělce má v žilách pouze každý pátý evropský muž).

Takže na své předky můžeme být hrdi. To, co náš praprapradědeček (třeba z francouzského Aurignacu) dokázal už před 40 000 lety, vzbuzuje úctu dodnes.

DNA proti nadměrnému slunění?

Nadměrné slunění se stává strašákem a vzhledem ke ztenčující se ozonové vrstvě patrně právem. Výroba a prodej slunečních krémů s "filtrem", které nás ochraňují před slunečním zářením, je proto určitě dobrý džob.

Ukazuje se však, že to příroda dosud umí daleko lépe než my. O obranu před nadměrným ultrafialovým zářením se musela při své péči o rozkvět života na Zemi starat už v dobách, kdy po člověku nebylo ani vidu, ani slechu. Když vznikal život, nevlastnila naše planeta ještě tolik kyslíku, aby kolem ní mohl existovat ochranný štít ozonové vrstvy. A tak příroda musela to nejdůležitější, co vynalezla ("dědičnou hmotu", DNA), chránit před nebezpečným ultrafialovým zářením. Američan Bern Kohler z univerzity v městě Columbus (ve státě Ohio) zkoumal, jak se základní kameny dědičné hmoty dokážou ozáření rychle zbavit a přeměňovat nebezpečnou energii elektronů v neškodné teplo. Kdyby navýšená energie zůstávala v genech příliš dlouho, poškodila by dědičné poselství.

Měření Berna Kohlera ukazuje, že DNA se proti slunečnímu ultrafialovému záření dokáže nesmírně účinně bránit. Když je zasažena, zbaví se nadbytečné energie za méně než biliontinu vteřiny!

To je tedy pěkně rychlá obrana genů (a pochopitelně nejen lidských, ale i genů rostlin a zvířat). Příroda vybízí k napodobení v případě, že nemáme dost rozumu a navzdory likvidaci ozonového obranného pancéře planety se opékáme na slunci jako špekáčky. Potom se tedy můžeme chránit alespoň krémem nebo plážovou vodou obsahující molekuly DNA.

Kosmetické firmy o práci nepřijdou. Milovníkům pláží nebo těm, kteří musí pracovat na slunci, se nabídne bezpečnější ochrana – i když zatím ozonové díry neodpovědně rozšiřujeme dál.

Naklonujeme si Ježíše Krista?

Kalifornská společnost, která se nazývá The Second Coming Project (Projekt druhého zrození), plánuje nové narození naklovaného Ježíše Krista. Chce vzít kousíček DNA z proslulého turinského plátna, které mělo být ovinuto kolem mrtvého Kristova těla, vsadit ji do neoplozeného lidského vajíčka, a to pak vložit do dělohy panenské ženy.

Není těžké si představit, jaký odpor to vzbudilo. Ukázalo se, že za vším se skrývá nakladatelství Feral House, vydávající tituly jako The X-Rated Bible, Apocalypse Culture II a The Profesional Paranoid. Neznamená to ovšem, že by se někdo nechtěl takovým projektem opravdu zabývat.

Chuť bakterií po životě

Život nás dokáže znovu a znovu udivovat svou chutí žít, a to i za těch nejtěžších podmínek.

Dovedete si představit něco tak nepřátelského životu jako ledové pustiny kolem jižního pólu? A přece se na anktarktickém sněhu už dříve občas našly bakterie. Dosud si vědci mysleli, že je sem přinášejí větry z teplejších oblastí. Mikrobiologové ze Státní univerzity v New Yorku však tvrdí, že život může "rozkvétat" i přímo v okolí pólu, v podmínkách třeskuté zimy. V jediném mililitru vody z antarktického ledu našli 200 až 5000 bakterií, a to i v ledu z míst, kde teplota kolísá mezi –13 °C a –85 °C.

Biochemickými testy a pozorováním v elektronovém mikroskopu zjistili, že tyto bakterie mohou růst a rozmnožovat se i při teplotě –17 °C. Život bakterií při nižších teplotách dosud nezkoumali, ale patrně by se dokázaly množit i při nich.

Ed Carpenter s kolegy prokázal, že jde o mikroorganizmy, které jsme dosud neznali. Jsou však příbuzné bakterii, o níž se v poslední době dost psalo. Jmenuje se Deinococcus a proslavilo ji její umění opravovat nesmírně účinně svá "poranění", poškození dědičné hmoty intenzivním ultrafialovým zářením. Dosud to byla záhada. Proč existuje organizmus schopný bránit se tak drtivému záření, které na něj v přírodě nemůže dopadnout? Ukazuje se ale, že stejným ohrožením pro život bakterie je značné vysušení. A to bakteriím, které si vesele žijí při teplotách až –85 °C, samozřejmě hrozí. (Polární oblasti jsou velice suché, protože všechna voda tu nutně zmrzne.)

Takže podle E. Carpentera umí bakterie, chce-li přežít, za svůj život tvrdě bojovat i na pólu.

Můžeme mít radost nejen z objevu intenzivní "touhy žít" u bakterií, ale i z naděje, že by mohl existovat primitivní život v obdobných krušných poměrech na polárních čepičkách Marsu. Rich Zurek, který připravoval let americké sondy k výzkumu polárních oblastí Marsu, konstatuje, že na pólech této planety vládne průměrná teplota nižší než v naší Antarktidě, "jen" –70 °C. Leckde je i tepleji, takže by tam pozemské bakterie mohly žít. V zimě sice bývá na Marsu až –120 °C, ale život by i toto období uměl přežít "zimním spánkem".

Hrozí oteplení planety důrazněji?

O zvyšování teploty naší planety se často píše a mluví, ale většinu z nás to neznepokojuje. O co jde? – Vinou oteplení o tři až pět stupňů oceány přecejen stoupnou a přímořské státy budou mít problémy.

Na Univerzitě východní Anglie v Norwichi nedávno vzniklo "Středisko pro výzkum změn klimatu v 21. století". Vypracovalo studii, která je patrně překvapením pro představitele 180 států, jež se v Haagu radily mimo jiné o tom, jak omezit únik emisí do ovzduší planety. Země se totiž nemá oteplit všude stejně. Pruh asijských států od Kazachstánu po Saudskou Arábii už dnes trpí značným horkem a suchem. Některé z těchto zemí, Uzbekistán, Tákžikistán, Afghánistán i Írán, proto letos zažily neúrodu, hlad. A právě ony mají být budoucím oteplením nejvíc ohroženy. Kolem Hedvábné cesty, která kdysi představovala obchodní spojení Evropy s východem Asie, bude těžko možné v budoucnu žít. Stejně bídně na tom budou některé státy západní Afriky.

K nejvyššímu vzestupu teploty na naší planetě má dojít na území Ruska a Kanady. Jejich arktické oblasti se v 21. století oteplí až o 6 °C.

Nejméně ohroženy – vzestupem o pouhé 3 °C – jsou Irsko na severní polokouli a Nový Zéland, Chile, Uruguay a Argentina na polokouli jižní.

Mark Hulmer, ředitel norwichského centra, propočítal i to, jak těžce dopadne oteplení na ekonomiku států v souvislosti s jejich ekonomickou vyspělostí. Nejzranitelnější z tohoto hlediska mají být Afghánistán, Etiopie, Sierra Leone a Tanzanie, 880krát nižší ekonomické zatížení to však má znamenat pro průmyslově vyspělé Lucembursko.

Jak je tato analýza příznivá či nepříznivá pro nás? V převážné části Evropy, ale například i v Indii, Austrálii, na severu Jižní Ameriky, na Aljašce, ve Spojených státech a v Mexiku má průměrná teplota stoupnout o 4–5 °C. I to však přinese nemalé trable našim potomkům.

Krutou ironií je, že nejvíc jsou oteplením ohroženy státy, které k němu přispívají nejmíň! Přikládejme pod kotle velkoelektráren spalujících uhlí, jezděme co nejvíc zbytečně auty – zatopíme tím nejen pod kotlem svým, ale většinou i pod "kotly" vzdálených národů.

V Haagu také o povodních

Světový summit v Haagu o změnách klimatu na naší planetě řešil řadu problémů životního prostředí. V materiálech této mezinárodní konference se rozebíral také vzrůst extrémních dešťů v oblastech středních a vyšších zeměpisných šířek severní polokoule.

Asi se nám jen nezdá, že televizních reportáží z tragických záplav přibývá. Před sedmi lety jsme viděli, jak strádají Američané při veletoku Mississippi, pak přišla hrůza rozvodněných řek Mozambiku, v Evropě pod Alpami a ve Vietnamu. Teď si při velké vodě vytrpěli své v Anglii.

Padají všelijaké rekordy rozmarů počasí. Proč? Stále to s jistotou nevíme. Nelze prohlašovat, že současné záplavy má na svědomí oteplování planety, i když už víme, že kdybychom k oteplování intenzivně přispívali i nadále, nějaké drastické zásahy do podnebí by to mělo.

Co tedy máme dělat? V mnohém si nevíme rady. Spojené státy investovaly do ochrany proti povodním jen v povodí Mississippi za uplynulých šedesát let sedm miliard dolarů. Nelze tedy říci, že zaspaly, ale přece katastrofě v roce 1993 nezabránily.

Co tedy s tím? "Agentura ochrany životního prostředí" ve Spojeném království varuje: Města i vesnice se stále více chovají tak, že samy sebe ohrožují vydatnými lijáky a průtržemi mračen. Louky i pole, rybníky a bažiny ztrácejí schopnost zadržovat v sobě dostatek vody. Riziko povodní se prý zvýší pokaždé, když zemědělec na podzim oseje pole, které dříve zůstávalo přes zimu holé, nebo když se vybetonuje další parkoviště před supermarketem.

Ředitel vodního hospodářství britské "Agentury ochrany přírody" Geoff Mance konstatuje, že 15 až 20 % vzrůstu povodňových vln má na svědomí změna způsobu hospodaření britských zemědělců. Půda obsahuje oproti době před 15 lety výrazně méně organické hmoty, což ztěžuje pronikání vody. Mance požaduje, aby městské správy budovaly chodníky schopné vsakovat dešťovou vodu, vytvářely více městských rybníků, snižovaly odtoky vody ze zahrad, soukromých příjezdových cest i parkovišť.

Britové navrhují napodobit Ameriku, kde nyní při Mississippi spěšně bourají ochranné hráze a řece navracejí její původní záplavová území. Totéž dnes dělají Němci a Holanďané.

Řeky prostě chtějí své, to znamená prostor.

Teplo z kráteru?

Byly časy, kdy se o dopady kosmických těles na Zemi zajímali jen astronomové a ostatním odborníkům to připadalo jako omluvitelná libůstka. O meteoritický kráter, který je zčásti zatopen jezerem Mälaren, teď projevují zájem švédští energetici a ochránci přírody.

Jezero Mälaren leží západně od Stockholmu a částečně ukrývá kráter o průměru deseti kilometrů, který tu před miliardou let vyryl dávný host z vesmíru.

Tento katastrofický dopad, jenž příroda už dávno zahladila a skryla před lidmi, by měl obyvatelům Stockholmu vytápět domovy geotermální energií – energií čistou, k jejímuž získávání není potřeba pálit fosilní paliva a znečišťovat ovzduší planety.

Tým švédských specialistů chce využít toho, že meteorit v místě dopadu rozdrtil horniny, jež jsou od té doby jako řešeto a podzemní vody jimi mohou prostupovat. Geotermální energie je tepelná energie, která je přiváděna ze zemského pláště do nejsvrchnější vrstvy planety. S hloubkou se pod našima nohama zvyšuje teplota. V místě dopadu meteoritu je možno horkou vodu čerpat z větších hloubek, v případě stockholmského kráteru až o dva kilometry hlouběji než v okolí. A tak je tato voda dostatečně teplá, aby se vyplatilo přivádět ji do tamních budov. Vybudování systému umožňujícího Stockholmu využít geotermální vody nebude laciné, ale ukazuje se, že vodu z podzemí bude možno pumpovat do dříve používaných teplovodů. Celkem by prý podzemí pod kráterem mohlo vydat až 400 miliard kilowatthodin energie a v zimě zásobovat teplem území švédského hlavního města ze 70 %.

A pak že jsou vesmírné katastrofické srážky lidem jen ke škodě!