Mnoho povyku pro lýkožrouta

Když hledíte do strmé stěny nad šumavským jezerem, třeba Plešným, nemůže vám uniknout, že zdejší smrky jsou na první pohled jiné než ty, které běžně vídáte. Jsou štíhlé, vysoké, s krátkými větvemi, ale přesto robustní, možná i trochu jinak voní. A je jich málo.

Začalo to už dost dávno. Mezi původní smrky šumavského pralesa začali lidé vysazovat smrky čertví odkud, ale určitě ne z hor. Nepočínali si tak všichni hospodáři, ani se vše neodehrávalo „jen“ na Šumavě. Výčet kalamit způsobených jen lýkožroutem smrkovým je výmluvný:

• 1821, 1833, Jeseníky: 442 000 m³ dřeva,
• 1867-1870, Jeseníky: 700 000 m³ dřeva,
• 1873-1876, Šumava: 7 000 000 m³ dřeva,
• 1922, Novohradské hory: 22 000 m³ dřeva,
• 1922-1924, Vysoké a Nízké Tatry: 25 000 m³ dřeva,
• 1925, 1930, Vysoké Tatry: 150 000 m³ a 200 000 m³ dřeva (včetně polomů),
• 1943-1947, Vysoké Tatry: 1 000 000 m³ dřeva (včetně polomů),
• 1945-1947, Krkonoše, Rudohoří, Orlické hory, Šumava: 2 000 000 m³ dřeva,
• 1947-1949, Horní Pohroní: 500 000 m³ dřeva (včetně polomů),
• 1944-1949, Německo: 20 200 000 m³ dřeva.

Boubínský smrk Král Šumavy představoval asi 45 m³ dřeva, což je zhruba čtyřicetinásobek běžně těženého smrku. Součet těchto kalamit představuje skoro tři čtvrtě milionu Králů Šumavy, či přes 28,5 milionu běžných smrků.

V souvislosti s minulými lýkožroutími kalamitami neuškodí připomenout si také další údaje; zamýšlet se nad souvislostmi však není ani trochu snadné:

• Konec 18. a začátek 19. století: Budován šumavský Švarcenberský kanál pro vodní transport dřeva.
• 1858: Na doporučení vimperského lesního správce Josefa Johna zakládá kníže Schwarzenberg rezervaci Boubínský prales.
• 1870: Skoro polovinu Boubínského pralesa zničila vichřice.
• 70. léta 19. století: Výsadba smrků odjinud na rozsáhlých šumavských holinách, které vznikly po velké větrné kalamitě s následnou gradací lýkožrouta.
• Současnost: Blokáda na šumavské Trojmezné zabránila odstranit 2900 m³ dřeva, následovalo napadení dalších 3000 m³. Na nedaleké Smrčině byly odklizeny 4000 m³, do současnosti bylo napadeno 50 m³ dřeva. Jako technická památka je restaurován úsek Švarcenberského plavebního kanálu.

Příkře proti sobě stojí dva názory. „Nechte to být, lýkožrout sežere nepůvodní smrky, šumavský prales se vrátí“, tvrdí jedni. Druzí chtějí za každou cenu všechno rychle odtěžit. Jenže: Na Šumavě jsou místa, kde lýkožrouta nenajdete, přestože porosty jsou druhotné. Jinde se lýkožrout dal i do původních porostů okolo rašelinišť a prý zkusil i místní kosodřevinu. Do šumavského guláše se ještě navíc míchá něco osobních „malých českých zájmů“, jako třeba kšeft s rezonančním dřevem pod cenou, nasazení soukromé těžké těžební a dopravní techniky, ponoukání naivků kýmsi z povzdálí, kdo by si přál, aby se kolečka točila podle jeho zájmů Kdo se v tom má vyznat?

- chcete mě?

Člověk se za milion let, co se prochází po povrchu této planety, nenaučil smířit s tím, že něco nebo někdo může být dokonalejší než on sám. A přitom obdivuhodný svět hmyzu obývají desítky milionů druhů, které ho ve svých individuálních schopnostech k životu v harmonii s přírodou zcela překonávají. Ale člověk raději obrací svůj zrak k sobě samému. Teprve setkání s markantním důkazem svých chyb ho postaví před nekompromisní dilema. Musí zaujmout postoj, ve kterém bude pro své činy předkládat hodnověrné argumenty. Když je nenajde, bude se jako vždy snažit hledat viníky všude jinde, jen ne u sebe.

Jednou z takovýchto obětí je i malý brouček, který po miliony let žije v harmonii s přírodou ve věčném zápase o přežití sebe i svých pokolení. Stal se symbolem zkázy a ohrožením lidského díla. Člověk ho obdařil mimořádnými schopnostmi hraničícími s mystikou

[Člověk] nerad nechává důkazy svých omylů na očích... Smyslem jeho [lýkožroutova] života není být škůdcem, ale život sám... To člověk svými chybami dává jeho údělu jiný rozměr...