Zombie a mumie

Zdánlivě slova téhož typu, a přece se chovají odlišně. Zombie je mužského rodu, vyslovuje se [zombi] a lze ho tak i psát, kdežto mumie [čti mumie] je prostě ženská. Ve slovnících češtiny zombiho nenajdeme, ale nevadí, známe ho už z článku V. Schreibra (Vesmír 77, 577, 1998/10). Tam jsme ho psali foneticky a považovali ho za mužský rod, tudíž jsme zvolili skloňování typu kuli (zombi, zombiho, zombimu atd.). Tím jsme předběhli vývoj a podpořili možnost, kterou dnes jazykovědci doporučují (Naše řeč 83, 104, 2000/2).

Proč se tím tedy ještě zabýváme? To je tak. V našem článku se psalo o haitských šamanech a kultu woodoo [vúdú], což ovšem zombiho nijak neproslavilo. Do povědomí široké veřejnosti se dostal až jako „filmová hvězda“, která - jemně řečeno - symbolizuje zlo a ohavnost. Filmový zombi vůbec není strnulý nebožák bez paměti, ale velmi agilní strůjce maxizla a superhnusu. Nekontrolovatelně se z něj řinou tělesné tekutiny, tu a tam mu upadne kus masa. A teprve v této podobě upoutal pozornost veřejnosti, ba dokonce vyvolal otázky gramatického charakteru.

Čtenáři Vesmíru zombiho skloňují správně, nicméně i oni by si mohli položit otázku, proč ho raději neskloňovat shodně s mumií (zombie mumie pěkně se rýmuje). Zřejmě je to tím, že mumie s vyslovovaným -e u nás „bydlí“ dlouho, převzali jsme ji z němčiny. Kdybychom převzali anglické mummy, tak bychom nejspíš skloňovali „mami, mamiho, mamimu“. A tak nějak to bylo se zombim, který se k nám (i k Němcům) dostal z americké angličtiny.