Archetypy domova

Slovo archetyp patří přes svou starobylost mezi slova módní, podobně jako slovo paradigma. Řekne-li se „archetyp“, vybaví se nám dnes především C. G. Jung, podobně jako když se řekne „paradigma“, napadne nás T. S. Kuhn. A když k nim přidáme ještě slovo prototyp, pohybujeme se v jednom sémantickém poli. Ostatně to naznačují i české překlady: archetyp jako praobraz, paradigma jako pravzor a prototyp jako předobraz.

Když Kant v Kritice soudnosti rozděloval krásná umění a rozlišil plastiku od malířství, napsal, že obě „vytvářejí útvary v prostoru k vyjádření idejí“ (a máme další praslovo). „První činí útvary znatelné pro dva smysly, pro zrak a hmat, druhé jen pro zrak. Základem estetické ideje (archetypu, praobrazu) je pro ně obrazotvornost; ale útvar, který tvoří její výraz (ektypon, reprodukce), je dáván buď v jeho tělesném rozprostření (jak předmět sám existuje), nebo podle způsobu, jak se toto rozprostření utváří v oku (podle jeho aparence v ploše).“

Otázkami, kde se tyto archetypy, praobrazy, ideje vzaly, v které třetí říši či třetím světě pobývají, jak se tam dostaly a jak se octnou v obrazotvornosti, mne ani nenapadne se tady zabývat. Celé dějiny filozofie a lidského přemítání jsou toho plny. Místo toho nabízím k zamyšlení, zda by některé archetypy nebyly k nalezení třeba v kuchyni.

Slovo „archetyp“ znamená doslovně to, co bylo původně, prvotně vtištěno (do lidské duše). To ale asi přece jen nebude prvotně anima či moudrý starý muž, nýbrž spíše stůl, židle, lavička, křeslo, štokrle, láhev, hrnek, džbán, záclony, skříňka, kredenc, později kočka, slepice, strom. To jsou archetypy původního přirozeného světa, do nějž jsme se při-rodili. Jsou to archetypy blízkosti, bezpečí, jistoty, věrnosti. Archetypem těchto archetypů je kredenc, neboť ta už ve svém názvu nese důvěru; etymologové říkají, že původ je v latinském credens a že to byl původně stůl, na němž se před hosty ochutnávala jídla na znamení toho, že nejsou otrávená. Důvěřuj, ale prověřuj! Kredenc se také musí prověřit, je to se svými zásuvkami, dvířky či přihrádkami nejen skříň, ale také symbol tajemství a nebezpečí. Ektypy se však mění a s jejich změnami dochází ke střetům a střídání paradigmat. Místo kredence máme linku, v kuchyni se už nevaří, ale ohřívá (popřípadě dochucuje). To jsou proměny racionality; nedávno jsem viděl reklamu na racionální rohlíky.

K archetypům domova patřilo linoleum, zvláště to vzorované. A právě to si vybrala Marie Blabolilová jako podklad (jako nevědomí) svých obrazů štokrlat, skříněk, kuchyní, křesel, akvárií, lahví, džbánů, topolových stromořadí v Polabí... Říká, že svou prací hledá řád, jenž se skládá z mnoha protikladů, které však vytvářejí tu rovnováhu, která celek udrží v rovnováze.

Linoleum došlo. Už se nevyrábí. Nastala změna paradigmat. Archetypy domova ale zůstávají.