Od piktografů k latince

V jedné televizní soutěži má hráč za úkol nakreslit sdělení tak srozumitelně, aby ho jeho spoluhráč „přečetl“. Nejde vlastně o nic jiného než o hru na prehistorické „písemné zprávy“. Souvislost písma s obrazem není náhodná. Všeslovanské slovo psát je příbuzné s lat. pingo - maluji, pictor - malíř (odtud i pitoreskní - malebný).

O písmu v pravém smyslu slova mluvíme až od historické doby, kdy se obrázky (piktografy) začaly přetvářet ve slovní pojmové písmo (ideografy). Stačí obrázek zjednodušit a použít v přeneseném významu. Kolečko s paprsky pak už neznamená jen slunce, ale i teplo nebo pěkné počasí, dvě čárky neoznačují pouze lidské nohy, nýbrž i odchod, popřípadě odjezd.

Po čase znaky splynuly nejen se slovními významy, ale i s jejich zvukovou složkou, a začaly představovat určité seskupení hlásek (jako kdyby dvě čárky-nohy označovaly skupinu hlásek v pořadí n, o, h, y). Tak vznikla možnost využít znaky pro jednoslabičná slova k skládání slov víceslabičných. Byly to vlastně rébusy (představme si třeba číslici 100 s obrázkem letícího ptáka a interpretujme ji jako adjektivum stoletý).

Když se začalo víc psát, přestala nabídka znaků stačit. Nabízely se dvě možnosti. Buď vymyslet další znaky (ponechme stranou národy, které to udělaly), nebo seřadit dosavadní znaky tak, aby počáteční písmena ve slabice dávala nové slovo (tzv. akrofonie). A zbývá poslední krůček k hláskovému písmu, tedy detailnímu záznamu zvuku bez ohledu na obsah. Nebýt toho, nemohl Démokritos prohlásit, že „tragédie i komedie jsou psány stejnými písmeny“.

Hláskové písmo ovšem nevymysleli Řekové. Před nimi to s ním zkoušeli staří Egypťané i Babyloňané a ve 13. století př. Kr. svůj úmysl dovedli k cíli Féničané, kteří s využitím některých egyptských hieroglyfů vytvořili abecedu o 22 souhláskách. Řekové si jejich abecedu jen upravili a obohatili o samohlásky. Je možné, že od nich převzali i způsob notace (viz Vesmír 79, 236, 2000/4). Především však bylo Řecko důležitou přestupní stanicí, z níž vypučela západní, a později i východní větev evropských hláskových písem. Už v době římské říše se z alfabety - víceméně prostřednictvím etruského písma - vyvinula latinská kapitála (majuskulní předchůdkyně latinky). A v 9. století po Kr. si Konstantin z řecké minuskule upravil hlaholici (předchůdkyni cyrilice, a posléze i azbuky).

Nenechme se splést tím, že popis vývoje je jednoduchý, vývoj sám měl totiž k jednoduchosti daleko. Občas se v rámci jednoho textu střídaly slovní, slabičné a hláskové znaky, popřípadě „němé“ znaky označující volbu varianty. Takový byl i egyptský nápis na Rosettské desce, který čekal na objasnění 23 let, byť paralelní řecký text byl přečten ihned (viz Vesmír 79, 314, 2000/6). Podle etymologických slovníků jsou hieroglyfy posvátnými vrypy egyptských kněží (ř. hieros - posvátný, glyfis - vryp), do slovníku běžného smrtelníka však vstoupily i jako expresivní výraz pro nečitelnou čmáranici...

Vraťme se na začátek, tedy k čitelným „obrázkům“. Irokézové donedávna sestavovali vampumové pásy z obarvených mušliček - bílá znamenala mír, rudá válku, černá nebezpečí. Nepřipomíná vám to dopravní značky? Anebo si všimněme stylizovaného poháru na krabici od počítače či přeškrtnutého psa na dveřích obchodního domu. Nejsou to náhodou ideografy? Občas se nám prehistorický způsob „psaní“ hodí, protože je srozumitelný „ve všech jazycích“. Nic nového pod sluncem.