Ars acu pingendi

Nápad požádat Milenu Olivovou, loňskou absolventku Vysoké školy uměleckoprůmyslové, o spolupráci s Vesmírem, se zrodil na její první samostatné výstavě v podzemí Špálovy galerie v r. 1999. Mimo řady výšivek s náměty z oblasti sportu tam vystavovala vyšité titulní stránky deníků Blesk a Mladá fronta Dnes. Jedinečné spojení dvou „ozvláštnění“: ozvláštnění zcela všedních, banálních věcí, jakými jsou titulní stránky novin, sportovní nářadí, tréninkové plány, a ozvláštnění prastaré techniky uměleckého vyšívání. Umění malovat jehlou - ars acu pingendi - patří k nejstarším formám umění, používaným však převážně k zobrazování vznešených námětů, mýtů, alegorií, k vytváření rafinovaných ornamentů (Vesmír 79, 314, 2000/6). Možná právě to jej vyřadilo z moderního umění; dalším důvodem mohla být i neobyčejná pracnost. Rehabilitace umění vyšívání prostřednictvím banálních námětů mi připadá - ovšem až po shlédnutí výstavy Mileny Olivové - jako ta nejlepší a nejoriginálnější cesta. (Jiný způsob práce ozvláštnění výšivek a krajek - ale už hotových, lidových, naivních - zvolila Klára Bočkayová, kterou jsme představili ve Vesmíru v loňském roce.) Nápad na vyšitý Vesmír - možná (doufám) světový unikát - chvíli zrál. Jednak jsem se musel odvážit požádat Milenu Olivovou o spolupráci, s delikátním naznačením, že odměnou za více než měsíční usilovnou práci bude jen několik výtisků Vesmíru, a pak nalézt s dostatečným předstihem vhodnou titulní stránku. Podařilo se, a navíc se zde poprvé uskutečňuje to, o čem jsem snil od samého začátku že by totiž mohla někdy vzniknout umělecká díla přímo pro Vesmír.

Vyšitý Vesmír: ona je vlastně „vyšitá“ už sama titulní stránka, neboť - podobně jako výšivka - se skládá z barevných vpichů, bodů, pixelů (pix je slangová zkrácenina z pic-ture­s a el­ement). V obou případech je základem souřadnicový systém: u pixelů je to matice, u výšivky tvoří souřadnice osnova a útek látky, na niž se vyšívá. Obojí je však diskrétní - v protikladu ke kontinuálnímu, spojitému. Jde o diskrétní aproximace spojitého. To přibližuje výšivku k technickým obrazům (fotografii, zvláště digitální, televizi), a dokonce by ji bylo možné pokládat za jejich předchůdce. Technické obrazy jsou ale maskované texty (texty ve smyslu řetězců diskrétních znaků), což lze nejlépe vidět na obrazech digitálních, které jsou vposledku zakódovány právě jako řetězce znaků (a proto je také s nimi možno počítačově manipulovat). Podobně jsou řetězeny i korálky výšivek.

Může však počítač rozpoznat (rozumí se nějakým univerzálním programem), který sled znaků je obrazem a který není? Může toho jen málo, stejně jako když má rozpoznat, zda nějaký řetězec znaků představuje větu, která má smysl. Je to vlastně jasné: diskrétní zařízení neudělá nikdy z diskrétního kontinuální. To dokáže jen člověk.