Na obzoru plachta bílá

Mluví-li se o obzoru či horizontu, vybaví se mi nejprve pohled na klidné moře, oddělené od nebe ostrou vodorovnou čarou. Ta čára – ta jistě stojí za pozornost. Dobře vím, že neexistuje, nelze k ní doplavat, přesto ji ostře vidím nebo ji jako ostrou skrze mlhu tuším. V krajině ji znám též, obtahuje vzdálené vrcholky a zvláštním způsobem mě láká. Vím, že za ní svět pokračuje, a chci vědět jak.

Vizuální horizont¹⁾ (pěkně česky: obzor) lze chápat šíře a obecněji – jako pomyslné rozmezí mezi tím, co ještě vidím, a tím, co už nevidím. Vidím vše, co je v dohledu, odkryté, zjevné, rozlišitelné, osvětlené nebo svítící, poměrně klidné, a co je navíc v mém zorném poli. Nevidím to, co je skryté, nerozlišitelné, temné, příliš malé nebo příliš velké, příliš rychlé a co je za mými zády. Někdy i to, co se mě netýká.

Takto šíře chápaný horizont se již nejeví jako nějaká čára, ani ostrá, ani zamlžená (cožpak vidíme okraj zorného pole jako čáru?). Pro vizuální horizont jsou charakteristické jiné věci, zkusme si je vyjmenovat. Zaprvé je to vždy něčí horizont: mluvit o horizontu má smysl jen tehdy, je-li ve hře i pozorovatel, z jehož stanoviště svět sledujeme a jehož ústy mluvíme. Zadruhé, ač je horizont hranicí rozlišitelnosti, svět na něm nekončí: vždy dobře víme – a i onen pozorovatel to ví –, že též za horizontem musí něco být, jakkoliv k tomu nelze dohlédnout. Zatřetí, neexistuje ostrá hranice mezi tím, co je před horizontem, a tím, co je za ním (ta čára, se kterou jsem začal, je ostrá jen zdánlivě). Konečně začtvrté, horizont lze vždy, někdy plynule, někdy i skokem, odsunout (ba i rozšířit), pokud ovšem pozorovatel chce a pokud je ochoten pro to něco udělat.

Pro uvedené charakteristiky je pojem horizontu použitelný a užitečný pro nesčetné další situace, od zrakové zkušenosti již neodvozené. Máme horizont paměti, horizont znalostí a dovedností, horizont zájmu o budoucnost, horizont lidského života (tedy smrt), horizont obvyklosti (události časté a běžné oproti událostem vzácným a nečekaným), horizont možných významů nějakého slova, či nopak horizont slovy pojmenovatelných věcí (například čísel), horizont spočítatelnosti (prvků nějaké množiny). Někdy záleží, „odkud“ něco víme. Vezměme například horizont vlastních předků: moji dědečkové měli své dědečky, ti zase své dědečky, ti zase… (cesta k horizontu zkrácena do tří teček), ale současně vím, že před miliardou let žádní dědečkové neexistovali.

A tak nás napadne, že vše, co je v dosahu lidské mysli, má svůj horizont. „Lidská bytost neunikne horizontu,“ píše filozof,²⁾ přičemž „horizont je lidské uchopení světa“. I věda je lidským uchopením světa, a proto ani věda neunikne horizontům. Každá vědní disciplína či objevitelská metoda si vyvinula své vlastní pojmy, empirické metody, základní veličiny a kauzální zákony, to vše vždy v rámci horizontu určeném významovým polem pojmů, dohodnutou přesností metod, typickými měřítky veličin a rozsahem platnosti zákonů. Vytvořila si tak svůj vlastní svět, v němž si nejlépe rozumí. Notorickým příkladem je rozlišení mikrosvěta od makrosvěta, jak ještě uvidíme.

Tradiční věda má s představou horizontu jisté obtíže. Napadají mě hned dva důvody. Jednak je to strach ze subjektivnosti pohledu, který do standardního pojetí vědy nepatří. Zapomíná se ovšem, že „pozorovatelem“ zde není jednotlivec, nýbrž celá vědecká komunita či, chcete-li, lidstvo vůbec. Takový celolidský pohled je „objektivní“ v tom smyslu, že se na něm můžeme dohodnout – jde tedy o pohled intersubjektivní.

Druhým důvodem je návyková závislost na klasickém geometrickém pojetí prostoru, všudestejného a uniformního ve všech směrech a měřítkách. Pozorovatel je se svými horizonty vypuzen do pozice jakéhosi nadlidského, vševidoucího a vševědoucího „diváka odnikud“. Legitimní požadavek intersubjektivní objektivity je tak rozšířen na předpoklad objektivity absolutní.

Činný vědec je si ovšem vědom horizontů vědy, totiž těch, které se snaží svým poznáním odsouvat a rozšiřovat. Považuje je však jen za jakýsi lapsus, za své vlastní omezení, které nepatří do reálného světa a nemůže být ani předmětem jeho zkoumání. S tím souvisí i pocit, že poznatky věd se k sobě mají jako listy velkého atlasu, které lze spolu skládat do jedné velké mapy objektivní reality.

Je tu však zádrhel. Přes veškeré odsouvání a rozšiřování nelze vždy vše dostat před horizont. Možná že horizont či horizonty „bytostně náleží našemu světu (přístupu, perspektivě)“, jak mi napsal Zdeněk Neubauer v úvaze o „ekologickém řádu skutečnosti“.³⁾ Petru Vopěnkovi se již před lety podařilo zabudovat představu horizontu i do samých základů matematiky.⁴⁾

V tomto čísle si v závěru Holečkova článku o Maxwellově démonu (s. 266) všimněte úvahy o vztahu makrosvěta, v němž platí druhý termodynamický zákon, k mikrosvětu obývanému miniaturními démony. Ty principiálně nelze sledovat z makrosvěta, aniž by oni byli schopni ze svého mikrosvěta sledovat nás. Oba světy mají své horizonty, které jim brání ve vzájemném splynutí.