Jaromír Rubeš zemřel a žije dál

Když MUDr. Jaromír Rubeš odešel do důchodu, napsal třiapůlstránkové dílko (datované v Praze-Chodově 1. 11. 1987), které nazval Autobiographia professionalis cubularis aneb Profesionální život v kostce. Začíná větou: Svou psychiatrickou kariéru jsem po opuštění porodnictví a chirurgie započal na znovuzrozené levoboční plzeňské Psychiatrické klinice asi 1. 1. 1947. Šéfy měl tehdy vlastně dva, primáře oddělení Evžena Vencovského (žáka prof. Otakara Janoty) a klinického šéfa prof. MUDr. Jaroslava Stuchlíka, který však v tu dobu působil hlavně na Slovensku. Nicméně Rubeš mu byl vděčný, že při letmých setkáních zasadil do něho semínko pochybnosti o takzvané biologické psychiatrii.

Semínko se pak prudce rozrostlo, zvláště po Rubešově přímém setkání se švýcarskou dětskou psychiatrií a s osobností Anny Freudové v roce 1948. Prvé květy a plody vydalo ve spolupráci s psychologem Milošem Bondym při několikaměsíční možnosti poměrně samostatné práce v Lázních Kynžvartu. Tam Rubeš zavedl něco, co později doc. Ferdinand Knobloch veřejně označil za jakousi formu therapeutic community. S tvůrcem tohoto pojmu a systému Maxwellem Jonesem se Rubeš později setkal osobně: Ovšem můj velký přítel J. L. Moreno, jemuž jsem dělal agenta pro východní Evropu, mi vždy tvrdil, že tento název vymyslel a poprvé použil on sám. [...] Výuční list psychiatrický jsem ale nakonec dostal až od docenta in memoriam Antara Čedíka, a pro povinné neuroloické pensum od akademika Jiřího Hrbka.

Od r. 1948 začal Rubeš též stále výrazněji koketovat s alkoholií. Na popud prof. Vencovského dělal emetinové podmíněné reflexy (emeticus vyvolávající zvracení) a pracoval s Antabusem, který on sám jako první v republice sehnal. Navrhl také specifickou formu jeho klinického používání, která snad snížila počet terapeutických nehod ve srovnání s používáním Antabusu v jiných zemích.

Nejsamostatnější možnosti práce se Rubešovi dostalo v roce 1951, kdy byl najednou postaven do čela tehdy největší československé psychiatrické léčebny v Dobřanech. Tam za těžko popsatelných podmínek a situace odvedl velký kus obtížné, avšak nakonec velmi plodné, a tím i vnitřně uspokojující práce. Vybudoval v Dobřanech poměrně moderní psychiatrické zařízení se samostatnými odděleními zejména pro interní léčbu, pro tuberkulózní pacienty, protialkoholní léčbu atd. Jeho přání, aby spojením psychiatrické léčebny v Dobřanech s nemocnicí v blízkém Stodu vzniklo léčebné zařízení ještě lepší, zabránily vnější zásahy.

Následovalo Rubešovo ředitelování v Lázních Jeseník a na krátký čas i v celé severomoravské lázeňské oblasti. Rubeš k této epizodě dodává: Když jsem totiž tehdy ustoupil naléhání ministerské kádrovky, opustil Dobřany a šel reformovat Jeseník, řekl mi její reprezentant: Když nám ještě uděláš ten Jeseník, můžeš si pak vybrat co chceš, ale jenom ne ve školství. Ve skutečnosti šel Rubeš do psychiatrické léčebny v Bohnicích na nepopulární pracoviště sociální patologie hlavního města, na jeden z primariátů, kde se nikdo nemusel bát jeho konkurence. Ještě v době dobřanské slávy se Rubeš stal členem výboru Psychiatrické společnosti, členem katedry Ústavu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (ÚDL), a nakonec na řadu let převzal předsednictví psychoterapeutické sekce Psychiatrické společnosti JEP. V této funkci vyvinul bohatou národní i mezinárodní činnost. Angažoval se i ve výborech dvou sekcí Československé sociologické společnosti. Zajímala ho zvláště sociální patologie: V oblasti sociální patologie mi zůstala jen smutná role Kasandry věštící zkázu Tróje, když jsem jako první začal upozorňovat na hrozbu drog, která se nakonec začala valit hlavně v tragickém směru k naší mládeži. [...] Hřejivým sluníčkem mého nastupujícího kmetství se ale nakonec stal SUR (Skála, Urban, Rubeš), neoficiální výcvik naší mladé odborné generace pro psychoterapeutickou praxi, prováděný cestou osobního prožitku (héautogenosie). Jím jsem uzavřel okruh své životní pouti od dobřanských zavrženců přes jesenické prominenty, pražské podsvětí a pražskou hříšnou mládež až k naději naší budoucí psychiatrie.

V závěru píše Rubeš o jakési ústupové linii, kterou jak sám vyjádřil honosně nazval dvoukolejný program sebepřijetí (tj. pomocí hatajógy a autoanalýzy snů). Rubeš se vědomě soustředil na profesionální část života, ačkoli i do tohoto líčení pronikají prvky života osobního. Ty se však obejdou bez doplnění jako že měl manželku Jarmilu, dceru Evu, která se provdala do Ameriky, syna Jana a bratra Jana, na jehož umělecké (herecké a pěvecké) úspěchy v Kanadě byl vždycky hrdý. V soukromých rozhovorech Rubeš opakovaně zdůrazňoval, že je lékařem vlastně vyučen...

V den, kdy dopisujeme tuto zprávu, vysílala Svobodná Evropa program o Kynžvartu v evropské perspektivě. Lze očekávat, že některý z badatelů v blízké či vzdálené budoucnosti narazí na stopy MUDr. Jaromíra Rubeše, který tam kdysi krátce, ale významně působil, a po něm přijdou další, a tím bude Rubeš žít dál.¹⁾