Aktuální číslo:

2019/12

Téma měsíce:

Odpady

Etika spoluautorství a scientometrie

(ad V. Hořejší, Vesmír 79, 83, 2000/2)
 |  5. 5. 2000
 |  Vesmír 79, 246, 2000/5

Poměrně často se setkávám s narážkami (většinou z českých řad) na to, že někteří velcí šéfové si spoluautorství vynucují na svých podřízených či že spoluautorství založené na poskytnutí materiálu apod. je vlastně nefér. Nejnověji jsem se s tím setkal v článku V. Hořejšího Můžeme měřit kvalitu vědecké práce? (Podotýkám: je mi zřejmé, že ve zmíněném článku jde o okrajový problém.) Nemám potřebu ozývat se a obhajovat coby příslovečná potrefená husa; necítím se být velkým šéfem a pod práce, na nichž nenesu odpovídající podíl, se nepodepisuji. Budiž ponecháno na (sebe)kritické úvaze a morálce jednoho každého, aby sám posoudil, zda by daná práce bez jeho přispění mohla (v dané formě, v dané době) vzniknout. Pokud ne (a je jedno, jde-li o poskytnutí myšlenky, know-how, materiálu, práce či peněžních prostředků), měl by podílník být uveden mezi spoluautory. V případě podílu jde vždy o určitý kompromis (trade-off) mezi různými typy investic investuje-li někdo peněžní prostředky z vlastního projektu do práce studenta či vědeckého spolupracovníka, má pak o to méně prostředků na vlastní výzkum (a stejně je tomu i s časem). Je pochopitelné, že pokud někdo s materiálem či informacemi obchoduje, pokud je za danou práci placen a nepřispívá ničím, co by překračovalo rámec dané pracovní smlouvy (je-li při dané práci plně nahraditelný), zříká se zároveň i (spolu)autorských práv.

Z tohoto hlediska myslím, že by problém spoluautorství šéfů měl být posuzován diferencovaně a objektivněji. Bohužel v určité fázi akademické kariéry se většina renomovaných vědců a pedagogů stane administrátory, kteří se utápějí (či lépe řečeno jsou utápěni) ve zkouškové, posuzovatelské a komisionální činnosti, píší zprávy, vymýšlejí témata pro práce studentů a spolupracovníků, shánějí finanční prostředky, řeší personální a organizační problémy, jež s sebou každá větší pracovní skupina přináší. Zatímco takto umožňují kariéru jiným, nezbývá jim již čas (popřípadě peníze) na to, aby sami seděli v knihovně, pracovali u mikroskopu či se prodírali tropickým pralesem. Znovu podotýkám, že i zde je nutno diferencovat a každou práci, každý přínos hodnotit individuálně vždyť například náplní a posláním práce vysokoškolského učitele je mimo jiné také školitelská činnost, tj. vedení dizertačních prací apod. Tak jako je možno připsat mezi spoluautory laborantku, investuje-li do práce více (časově, manuálně, intelektuálně), než zač je placena, tak může být připsán na konečnou publikaci i vedoucí diplomové práce, pokud do ní investoval více, než odpovídá očekávání, nebo pokud diplomant z hlediska vlastního přínosu byl plně kdykoliv kýmkoliv nahraditelný.

Jsou zde ale ještě další aspekty. Jméno renomovaného spoluautora je pro práci debutanta často zárukou, že práce nezůstane nepovšimnuta a že jeho jméno vstoupí do podvědomí vědecké obce. Leckdy se lze setkat s tím, že renomovaní vědci jsou kolegy (nejen mladšími) k spoluautorství doslova přemlouváni. (Ruku na srdce, kdo by nechtěl mít za spoluautora některé své práce nositele Nobelovy ceny a dát tak světu najevo, s kým že se to zná?) Také jsem se při různých výběrových řízeních setkal s názorem, že kolektivní práce dokazují týmový duch kandidáta, a tudíž je třeba je hodnotit kladněji než práce vlka samotáře. Čili rozhodně nelze paušalizovat ale to vlastně bylo i obecným sdělením článku V. Hořejšího.

Snad ještě na okraj již nejméně pět let jsem se při podávání a posuzování žádostí u německých grantových agentur (DFG, DAAD, Volkswagen Stiftung, Alexander von Humboldt Stiftung), při konkurzních řízeních ani při psaní interních výročních zpráv nesetkal s požadovkem doprovázet seznam publikací citačními indexy a faktory impaktu. Sám jsem zjišťoval citovanost vlastních prací a příslušná čísla jsem se dověděl jen díky spolupráci a spoluúčasti na některých projektech s kolegy v Čechách. V Německu po mně tyto údaje nikdy nikdo nevyžadoval. Sám si nejsem jist, který přístup je lepší. Srovnávatelnost údajů je vždy ošidná věc. Vždyť i v rámci jednoho oboru (v mém případě zoologie) je zřejmé, že jiné publikum, a tedy automaticky i jinou citovatelnost budou mít práce zabývající se experimentální zoologií a jinak na tom bude systematická zoologie. V rámci systematické zoologie pak budou mít jinou citovatelnost studie mravenců či hrabošů ve srovnání se studiem želvušek nebo zlatokrtů. Z období mých otologických prací bylo snad nejcitovanější krátké sdělení o hustotě vláskových buněk vnitřního ucha morčete, jež si z intelektuálního hlediska a vědeckého přínosu cením asi nejméně šlo o rutinní, celkem nenápaditou práci. Morče je ale ve výzkumu sluchu běžným pokusným zvířetem, a tak byla tato práce často citována v méně relevantních souvislostech a bez jakéhokoliv dalšího hodnocení i významnými autory např. jen ve výčtech toho, co je či není o uchu morčete známo. Otázkou scientometrie je jistě též hledání způsobu, jak by se měly hodnotit impakty knih, knižních kapitol či statí a citovanost v těchto zdrojích.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Hynek Burda

Prof. RNDr. Hynek Burda, CSc., (*1952) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Na Univerzitě Duisburg-Essen vede katedru obecné zoologie a věnuje se zejména výzkumu biologie podzemních savců a smyslové ekologii. Působí rovněž na katedře myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze.
Burda Hynek

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu1 si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla.2 V...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné