Etika spoluautorství a scientometrie

Poměrně často se setkávám s narážkami (většinou z českých řad) na to, že někteří velcí šéfové si spoluautorství vynucují na svých podřízených či že spoluautorství založené na poskytnutí materiálu apod. je vlastně nefér. Nejnověji jsem se s tím setkal v článku V. Hořejšího Můžeme měřit kvalitu vědecké práce? (Podotýkám: je mi zřejmé, že ve zmíněném článku jde o okrajový problém.) Nemám potřebu ozývat se a obhajovat coby příslovečná potrefená husa; necítím se být velkým šéfem a pod práce, na nichž nenesu odpovídající podíl, se nepodepisuji. Budiž ponecháno na (sebe)kritické úvaze a morálce jednoho každého, aby sám posoudil, zda by daná práce bez jeho přispění mohla (v dané formě, v dané době) vzniknout. Pokud ne (a je jedno, jde-li o poskytnutí myšlenky, know-how, materiálu, práce či peněžních prostředků), měl by podílník být uveden mezi spoluautory. V případě podílu jde vždy o určitý kompromis (trade-off) mezi různými typy investic investuje-li někdo peněžní prostředky z vlastního projektu do práce studenta či vědeckého spolupracovníka, má pak o to méně prostředků na vlastní výzkum (a stejně je tomu i s časem). Je pochopitelné, že pokud někdo s materiálem či informacemi obchoduje, pokud je za danou práci placen a nepřispívá ničím, co by překračovalo rámec dané pracovní smlouvy (je-li při dané práci plně nahraditelný), zříká se zároveň i (spolu)autorských práv.

Z tohoto hlediska myslím, že by problém spoluautorství šéfů měl být posuzován diferencovaně a objektivněji. Bohužel v určité fázi akademické kariéry se většina renomovaných vědců a pedagogů stane administrátory, kteří se utápějí (či lépe řečeno jsou utápěni) ve zkouškové, posuzovatelské a komisionální činnosti, píší zprávy, vymýšlejí témata pro práce studentů a spolupracovníků, shánějí finanční prostředky, řeší personální a organizační problémy, jež s sebou každá větší pracovní skupina přináší. Zatímco takto umožňují kariéru jiným, nezbývá jim již čas (popřípadě peníze) na to, aby sami seděli v knihovně, pracovali u mikroskopu či se prodírali tropickým pralesem. Znovu podotýkám, že i zde je nutno diferencovat a každou práci, každý přínos hodnotit individuálně vždyť například náplní a posláním práce vysokoškolského učitele je mimo jiné také školitelská činnost, tj. vedení dizertačních prací apod. Tak jako je možno připsat mezi spoluautory laborantku, investuje-li do práce více (časově, manuálně, intelektuálně), než zač je placena, tak může být připsán na konečnou publikaci i vedoucí diplomové práce, pokud do ní investoval více, než odpovídá očekávání, nebo pokud diplomant z hlediska vlastního přínosu byl plně kdykoliv kýmkoliv nahraditelný.

Jsou zde ale ještě další aspekty. Jméno renomovaného spoluautora je pro práci debutanta často zárukou, že práce nezůstane nepovšimnuta a že jeho jméno vstoupí do podvědomí vědecké obce. Leckdy se lze setkat s tím, že renomovaní vědci jsou kolegy (nejen mladšími) k spoluautorství doslova přemlouváni. (Ruku na srdce, kdo by nechtěl mít za spoluautora některé své práce nositele Nobelovy ceny a dát tak světu najevo, s kým že se to zná?) Také jsem se při různých výběrových řízeních setkal s názorem, že kolektivní práce dokazují týmový duch kandidáta, a tudíž je třeba je hodnotit kladněji než práce vlka samotáře. Čili rozhodně nelze paušalizovat ale to vlastně bylo i obecným sdělením článku V. Hořejšího.

Snad ještě na okraj již nejméně pět let jsem se při podávání a posuzování žádostí u německých grantových agentur (DFG, DAAD, Volkswagen Stiftung, Alexander von Humboldt Stiftung), při konkurzních řízeních ani při psaní interních výročních zpráv nesetkal s požadovkem doprovázet seznam publikací citačními indexy a faktory impaktu. Sám jsem zjišťoval citovanost vlastních prací a příslušná čísla jsem se dověděl jen díky spolupráci a spoluúčasti na některých projektech s kolegy v Čechách. V Německu po mně tyto údaje nikdy nikdo nevyžadoval. Sám si nejsem jist, který přístup je lepší. Srovnávatelnost údajů je vždy ošidná věc. Vždyť i v rámci jednoho oboru (v mém případě zoologie) je zřejmé, že jiné publikum, a tedy automaticky i jinou citovatelnost budou mít práce zabývající se experimentální zoologií a jinak na tom bude systematická zoologie. V rámci systematické zoologie pak budou mít jinou citovatelnost studie mravenců či hrabošů ve srovnání se studiem želvušek nebo zlatokrtů. Z období mých otologických prací bylo snad nejcitovanější krátké sdělení o hustotě vláskových buněk vnitřního ucha morčete, jež si z intelektuálního hlediska a vědeckého přínosu cením asi nejméně šlo o rutinní, celkem nenápaditou práci. Morče je ale ve výzkumu sluchu běžným pokusným zvířetem, a tak byla tato práce často citována v méně relevantních souvislostech a bez jakéhokoliv dalšího hodnocení i významnými autory např. jen ve výčtech toho, co je či není o uchu morčete známo. Otázkou scientometrie je jistě též hledání způsobu, jak by se měly hodnotit impakty knih, knižních kapitol či statí a citovanost v těchto zdrojích.