Co bude s endokrinologií?

Mým celoživotním vědeckým oborem byly a jsou steroidní hormony. Zpočátku mi byly sympatické jako chemikovi, později i jako endokrinologovi. Seznámil jsem se s nimi na katedře organické chemie Matematicko-fyzikální fakulty, kde jsem – jako vědecký pomocník – dostal za úkol vyhledat a vyzkoušet některé metody jejich stanovení. Po promoci mi tento skromný elaborát otevřel cestu k docentu Šilinkovi, který v lednu 1957 založil Výzkumný ústav endokrinologický. Bylo to v době, kdy již byla za výzkum steroidních hormonů udělena řada Nobelových cen: r. 1928 A. O. R. Windausovi, r. 1939 A. F. J. Butenandtovi, r. 1950 P. S. Henchovi, E. C. Kendallovi a T. Reichsteinovi. (V následujících letech jejich řady rozmnožili další badatelé: r. 1966 Ch. B. Huggins, r. 1975 J. W. Cornforth a V. Prelog.) Steroidními hormony se tenkrát zabývala více než polovina endokrinologických publikací, obrovský zájem o ně jevily také farmaceutické firmy. Proto nikoho nepřekvapilo, že se Šilink, který byl před standardním rozvojem vědy stále o krok napřed, rozhodl založit steroidní laboratoř.

Dnes, po téměř 45 letech práce v Endokrinologickém ústavu, se s obdivem ohlížím, jakých výsledků se endokrinologii podařilo dosáhnout, i když její začátky pod vlivem tehdejší ideologie nebyly snadné. Vidím, že dřívější inspirativní úlohu endokrinologie přejímají jiné, modernější vědní obory, zejména molekulární biologie a genetika. S jistými obavami se však dívám na budoucnost svého oboru. Jistě nikoli z pohledu instituce, jejíž existence byla nedávno ohrožena (viz Vesmír 78, 605, 1999/11), ale ani z hlediska endokrinologie jako praktického léčebného oboru. (V tomto smyslu je na tom stejně špatně jako téměř celé zdravotnictví, které je ovládáno absurdními předpisy diktovanými ekonomikou, a to nejen u nás, ale třeba i v sousedním Německu.) Spíš mi jde o budoucnost endokrinologie jako vědního oboru. Byla vlastně vždy koncipována jako věda o hormonálním řízení tělesných funkcí, a proto není divu, že se její poznatky a principy staly součástí jiných odvětví medicínské vědy. O každém orgánovém systému je jistě třeba vědět, jak je řízen. Proto si bez součinnosti s endokrinologií neumíme představit moderní imunologii, psychiatrii, neurologii, medicínu dospívání ani medicínu stárnutí, genetiku, gynekologii, sexuologii, a samozřejmě ani praktickou medicínu. Přitom se ovšem stále více stírají hranice mezi endokrinologií a jednotlivými lékařskými obory, které všechny mají eminentní zájem na vstřebání poznatků o řízení „toho jejich orgánového systému“. Pojmy jako imunoendokrinologie, psychoneuroendokrinologie apod. se dostávají do povědomí i jako tituly nových časpisů, endokrinosenescence je vedle imunosenescence moderním směrem studia stárnutí.

V uplynulém období endokrinologie svým hlubokým vzájemným pronikáním lékařství a biochemie metodicky velmi obohatila celou vědu i praxi. Například prorazila cestu chromatografickým technikám, na jejím podkladě vznikla řada imunochemických analytických postupů, principy endokrinního řízení se staly impulzem pro rozvoj kybernetiky apod. Objevem hormonální antikoncepce endokrinologie významně ovlivnila světový populační růst, ale na druhé straně svými poznatky o tom, že hormonální přípravky mohou významně zvýšit fyzickou výkonnost, úplně změnila pojetí sportu a vnesla do něj nežádoucí jevy (doping). V současné době se (dokonce s úspěchem) pokouší ulehčit stárnoucí populaci její úděl tím, že zmírní následky vyhasínání některých endokrinních funkcí. Tak jako byl v minulosti nejeden obor inspirován endokrinologií, jsou dnes mnohé (včetně endokrinologie) inspirovány molekulární biologií a molekulární genetikou. Poznání o tom, jak o hormonech rozhodují geny a jak mnohé v nás řídí již ne samy hormony, ale jejich působení na příslušných receptorech nebo děje postreceptorové, do určité míry narušilo koncept endokrinologie jako oddělené „nauky o hormonech“. Tento proces však nepostihuje jenom endokrinologii. Na rozdíl od dřívější separace medicínských oborů a podoborů se metodologie jednotlivých disciplín stále více prolínají a hranice mezi obory se opět začínají stírat.

Shodně s J. D. Wilsonovou (Ann. Physiol. Rev. 62, 947950, 2000) se lze domnívat, že k tématům endokrinologického výzkumu v nadcházejícím století (nebo alespoň v jeho prvních dekádách) budou patřit interakce většího počtu hormonů v komplexních fyziologických procesech, např. růst, regulace tělesné teploty či metabolických rychlostí, dospívání a stárnutí, interakce biologických rytmů s endokrinními systémy, centrálně nervová integrace chemických a nervových kontrolních mechanizmů, složité behaviorální a fyziologické procesy sexuální diferenciace, chování a reprodukce. Očekává se, že bude věnována pozornost také vlivům vnějšího prostředí, zejména potravním složkám poškozujícím endokrinní funkce. Dalším tématem jsou přenosy informací zprostředkované hormony, které již známe z jiných oblastí živočišné říše. Lze asi také očekávat integraci endokrinního, imunitního a nervového systému, odhalení endokrinních vlivů nejen na psychiku, na kognitivní funkce a na průběh degenerativních změn v centrální nervové soustavě, ale i na sociální chování. A naopak lze očekávat, že společenské projevy (davová psychóza, sportovní fanouškovství, nacionální nebo rasová agresivita apod.) ovlivňují náš endokrinní systém (podobné modely již začínáme poznávat u jiných živočichů). Endokrinologie by se také měla podílet na hledání cesty k prodloužení a zkvalitnění života. Ve všech těchto problematikách se už nebude moci prosazovat čistá endokrinologie, ale půjde ruku v ruce s dalšími vědeckými disciplínami, s nimiž bude asi stále více splývat.

To vše je samozřejmě jen odhad, o jehož naplnění se přesvědčí až naši následovníci. Přeji jim, aby toho dokázali více, než se odvažujeme předpokládat, a aby to vše sloužilo obecnému prospěchu.