Vědci, misionáři, zlatokopové

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj trávil již šestnáctý měsíc na břehu Zátoky astrolábu biologickými a antropologickými výzkumy, když se 19. prosince 1872 na obzoru neočekávaně objevila fregata ruského carského námořnictva Izumrud. Připlula pátrat po Maklajových ostatcích, neboť nikdo nevěřil, že by na nehostinném novoguinejském pobřeží mohl někdo přežít tak dlouho. Živý Maklaj byl pro všechny velkým překvapením, jež se změnilo v konsternaci po prohlášení, že si není jist, zda se chce s Izumrudem vrátit domů do Ruska. „Myslím, že nejlepší by bylo zůstat, neboť při studiu antropologie a etnologie místních domorodců mě čeká ještě hodně práce,“ řekl Maklaj při setkání s kapitánem. Šokovaná posádka si tento postoj nemohla srovnat s pohledem na divoké pralesy tetelící se v malarickém dusnu, hrozivě vyhlížející domorodce i na Maklaje samotného, poznamenaného četnými chorobami. Všichni nakonec usoudili, že jeho mysl byla mnohými strádáními úplně vykolejena a slovutný vědec tedy neví, co mluví.

Maklajova stáž, první to pobyt bělocha na Nové Guineji, opravdu nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. Již tři týdny po přistání, 13. října 1871, si zaznamenal do deníku: „Měl jsem další horečnatý záchvat. Všichni jsou nemocní. Je to velmi špatné a až začne sezona dešťů, pravděpodobně se to ještě zhorší.“ Měl pravdu, zhoršilo se to. Přesto si Maklaj svůj čas na Nové Guineji opravdu skvěle užíval, na rozdíl od svého asistenta námořníka Ohlsena, jenž z téže zkušenosti téměř zešílel.

Maklaj byl ovšem vědcem, což je, společně s misionáři a zlatokopy, jedna z hlavních profesí, z nichž se průzkumníci Nové Guineje i dalších, z evropského pohledu poněkud divočejších zemí rekrutují. Prvním bělochem proniknuvším hluboko do novoguinejského vnitrozemí byl Luigi Maria DAlbertis, rovněž přírodovědec, jenž se roku 1876 na svém devítitunovém parníčku Neva vypravil 900 km proti proudy řeky Fly. Pozemní průzkum vnitrozemí vedli zase zlatokopové, až po expedici prospektora Michaela Leahyho v roce 1930, při níž pro ostatní svět objevil milionem lidí obývanou Vysočinu a ukončil tak izolaci poslední velké populace od zbytku lidstva.

Deník pátera George Kunzeho, zakladatele první křesťanské misie na ostrově Karkar, ležícím téměř na dohled od Zátoky astrolábu, je čtení velmi podobné Maklajovým zápiskům, jenom posedlost přírodovědce je vystřídána posedlostí šiřitele víry. Ta i ona podobným způsobem imunizuje vůči strádání. Ačkoliv koloběh nemocí a potíží s domorodci byl na misii přerušován pouze pohřby misionářů a jejich rodinných příslušníků, všichni budoucí mučedníci si své misijní poslání opravdu užívali, dříve než umřeli ve víře a na malárii.

Dodnes se občas cituje rčení, že na Novou Guineu přicházejí žít jenom „missionaries, mercenaries and misfits“, tedy misionáři, žoldáci a podivíni. Toto úsloví lépe zní, než vystihuje skutečnost. Žoldáci nebyli nikdy důležití a misionáři, společně s vědci i zlatokopy, jsou podmnožinou kategorie podivín. Dalšími pozoruhodnými podivíny jsou blouznivci, kteří v dalekých a exotických krajích hledají svoji Utopii, nebo alespoň terén vhodný k jejímu vybudování. Trpí jimi zejména ostrovy, Novou Guineu nevyjímaje. Mezi mnoha vyniká naivitou a velkolepostí pokus zchudlého francouzského šlechtice Marquise de Rays, jenž se nechal romanticky inspirovat zprávami DAlbertise, zrekrutoval přes tři sta nezkušených osadníků i s rodinami a roku 1880 je poslal na ostrov Nové Irsko severně od Nové Guineje, aby na něm založili kolonii snů, Novou Francii. Farmáři se sice na vytoužený ostrov šťastně dostali, tím byl ale jejich štěstí konec a do pěti měsíců byli většinou mrtvi.

Po prvních průzkumnících následovaly (a stále následují) vlny čím dál konvenčnějších návštěvníků. Nicméně i v současném společenství cizinců žijících na Nové Guineji jsou tradiční vědci, misionáři a zlatokopové významně zastoupeni a v odlehlých oblastech stále ještě početně zcela převládají. Ačkoliv je to dnešní společenství podstatně méně barvité, než byli první průkopníci, stále má velmi daleko do reprezentativního vzorku z mateřských společností Austrálie, Evropy a Ameriky. Není divu, že Novoguinejci si představují život v zemích, z nichž jejich návštěvníci pocházejí, jenom s obtížemi a podivením.

Až se pláže Nové Guineje zaplní masami spořádaně se slunících turistů, organizovaně tam dopravených cestovními kancelářemi (podobně jako se to stalo třeba na Kanárských ostrovech), bude proces přechodu od podivínů k řádným občanům mezi návštěvníky Nové Guineje dovršen. Novoguinejci tak konečně poznají typického Evropana. Nemyslím, že jsou na to připraveni.