Destrukce textu zamořeného terminologií

Nemohu uznat za dobrý žádný výkladový sloh, který pracuje s větami, jimž porozumíme teprve po dvojím nebo trojím přečtení (Vilém Mathesius 1942). Zkusme vystopovat, co brání kvalitnímu průchodu informace od autora k adresátovi. V úvodním citátu je zmínka o slohu, my však víme, že v jazyce všechno souvisí se vším slovní zásoba ovlivňuje styl a volba stylu nás tlačí k výběru odpovídajících slov. Jedním ze slovních úskalí populárně-vědeckého textu bývá terminologie. Autor je nucen posoudit, do jaké míry je toho či onoho termínu zapotřebí a jaké procento cizích slov je ještě únosné. Ukažme si to na několika příkladech.

První autor píše srozumitelně a oborovou terminologií se pouze „hlásí k svému klanu“: Přestože zvíře svou znalost nedovede deklarovat verbálně, dovede ji vyjádřit motorickou aktivitou lokomocí ke zdroji potravy. Jistěže zvířata nemluví, natož aby něco deklarovala. Úvodní část věty je však jen neškodným odrazovým můstkem k sdělení, že zvíře velmi dobře trefí ke „krmelci“, což se pozná podle toho, že k němu samo přiběhne (přihopká, přilétne, připlave, připlazí se atd.). Odborník nejspíš nemůže psát o hopkání, ale s lokomocí to přehnal. Nekomplikované sdělení je přehlceno terminologií, které se autor klidně mohl vyhnout.

Druhý autor se zabývá speciálními věcmi, které ani žádné české názvy nemají. Vědec v terminologii dokonce i myslí, jako by byla jeho mateřštinou: Buňky byly transfektovány konstruktem, který exprimuje hybridní protein složený z represoru laktózy a GFP (green fluorescent protein). O této větě nelze říci, že by byla zamořena je naprosto v pořádku, jenomže je určena jen několika málo čtenářům. Jestliže si tento text přečte gymnazista, využije svou univerzální slovní zásobu k převodu: Buňky byly uměle nakaženy pojmem, který vytlačí zrůdnou bílkovinu složenou z násilníka mléčného cukru a zeleně světélkující bílkoviny. Čtenář přírodovědeckého časopisu bývá sice alespoň o proteinech, expresi či fluorescenci informován. Problém však tkví v kumulaci termínů, která brzdí tok informací nejen výskytem nesrozumitelných slov, ale především následnou sevřeností jazyka.

Třetí autor používá pajazyk, jakousi „termínštinu“, v jejímž hávu lze decentně ukrýt i sdělení značně pomatené: Největší evoluční perspektivou krytolebců je přínos biodiverzity jejich struktur v paleontologii. Jakkoli ve větě odhalíme hned několik nesmyslů, smyslu sdělení se nedobereme, nanejvýš můžeme vytušit, že paleontologové „mají krytolebce docela rádi“.

Mimo stylistické kategorie stojí čtvrtý typ autora tvůrce plevelných odvozenin v terminologickém houští. Zalíbilo se mu v cizích předponách. Jeho texty se hemží nadbytečnými subpopulacemi, subkompartmenty a subsystémy (kdyby genealogie vznikla až dnes, patrně by nemluvila o větvích stromu, ale o subrodinách). Navíc cizí předpony nesmyslně kombinuje s českými. Například sloveso vyextrahovat postrádá smysl, protože předpony ex- a vy- znamenají totéž. Sneseme krkolomnou informaci o majetku, který zůstal nezrestituován (víme aspoň, o čem je řeč). Co si však máme myslet o replikačních doménách, které nekolokalizují? Známe slova lokalizovat i nelokalizovat, tolerujeme slovo kolokalizovat (ko- znamená s-, sou-, spolu-), ale nekolokalizovat už vskutku patří do světa ptydepe: Ra ko hutu d dekotu ely trebomu emusohe... Je to takový experiment. Má prý zpřesnit úřední korespondenci a zavést do její terminologie pořádek (V. Havel, Vyrozumění, Dilia, Praha 1965). ¹⁾