Elsie M. Widdowsonová - autorka „bible dietologů“ (1907-2000)

Zemřela letos 14. června v Cambridži. Její publikace zná dnes každý, kdo se zabývá výzkumem výživy. Pocházela z Dulwiche v jihovýchodním Londýně a byla jednou z prvních žen, které graduovaly na londýnské Imperial College. Doktorát získala za práci o chemických látkách v uzrávajícím skladovaném ovoci. Tehdy R. A. McCance studoval chemické důsledky vaření na stravu a Widdowsonová si všimla, že jeho analýzy sacharidů v ovoci byly nesprávné. Navrhl jí, aby svůj výzkum ovoce a zeleniny zkombinovala s jeho výzkumem masa, a později svou společnou vědeckou práci rozšířili na všechny složky potravy. Výsledky publikovali v knize The chemical composition of foods (1940), která proslula jako „bible dietologů“. Např. zjištění o tom, k čemu organizmus potřebuje sůl, se uplatnilo při péči o pacienty v diabetickém komatu.

Na počátku přídělového systému za 2. světové války se Widdowsonová a McCance stali dobrovolnými pokusnými objekty. Živili se Wooltonovým koláčem z chlebových kůrek a zeleniny (pojmenován byl po válečném ministru výživy) a na základě válečného výživového systému později navrhli tu nejzdravější dietu, která kdy ve Velké Británii existovala. Sami na sobě také studovali vliv potravy na fyzický výkon. Odjeli do hornatého Lake Districtu, kde při spotřebě 4500 kcal ušli za den 56 km a překonali přes 2 km výškového rozdílu. Jejich jediným problémem byl nedostatek kalcia, a proto do mouky přidávali křídu. Po válce se Widdowsonová zabývala výživou lidí, kteří se vrátili z koncentračních táborů, nějaký čas pracovala ve Wuppertalu. Zajímala se také o vývoj dětí v německých sirotčincích. Její nejcitovanější práce se týkají chemického složení těla v období růstu a podvýživy v zemích třetího světa.

Působila v mnoha výzkumných institucích (např. Nutrition Research Division, Dunn Nutrition Unit). V Cambridži je její jméno spjato jak s univerzitou, tak s Addenbrookovou nemocnicí (pracovala tam do r. 1988). Mimo jiné navštívila Prahu v r. 1969, kdy se konal 8. Mezinárodní kongres výživy. Zájem o zákonitosti přijímání potravy ji neopustil ani po odchodu ze zaměstnání, např. sledovala výživové návyky tuleňů na Labradoru nebo se zabývala fyziologií novorozených medvídků, především jejich vodním hospodářstvím. Sama nebyla příliš štíhlá, dietu nedržela. Jedla máslo, vejce, ba i kotlety smažené na sádle. Žila v krásném domku v Barringtonu u Cambridže. Starala se o kočky, včely, pěstovala jablka i rajčata. K její dlouhověkosti zřejmě kromě genetiky přispěla intenzivní intelektuální činnost spolu s nesmírnou laskavostí, zájmem o okolí a smyslem pro humor.