Mozaika

Mezinárodní kosmická stanice manévruje

Větší planetka, která by se do Země trefila, by byla pro nás určitě nezměrnou pohromou. Obávat se však musíme i toho drobného kosmickéko kamení, meteoroidů, které mohou být smrtonosným nebezpečím, protože by mohly prorazit stěnu kosmické lodi. V počátcích letů lidí do vesmíru byla obava z tohoto ohrožení značná. A nejen z toho, co do okolí Země posílá příroda. činností člověka se k tomu přidávají kusy raket, odpad, zkrátka kosmonautické smetí.

Ruská družicová stanice Mir je od kosmického odpadu dost „poďobaná“. A na Hubblově kosmickém dalekohledu napočítali při minulé opravě američtí astronauti na 800 drobných kráterů, jeden o průměru až pět centimetrů. Naštěstí zatím nešlo o kousek tak velký, aby prorazil stěnu kabiny nebo zrcadlo teleskopu, ale stát by se to mohlo.

Pamatovat se na to musí i při budování Mezinárodní kosmické stanice, která bude značně rozlehlá. Až bude hotová, měla by měřit 110 metrů. Obytná část bude mít rozměry jako obří velkoletadlo Boeing 747 – Jumbo Jet. Plocha slunečních baterií dosáhne 25 000 m², takže to už bude „velký terč“, nejen pro planetky.

Mezinárodní kosmickou stanici konstruktéři vybavili možností měnit dráhu tak, aby se mohla vyhnout například mrtvé družici. Koncem října se to poprvé vyzkoušelo. Už zárodek Mezinárodní kosmické stanice zvýšil dráhu o jeden a půl kilometru, aby se vyhnul střetu s americkou nepracující umělou družicí Pegasus, která od šedesátých let létá kolem Země spojená s posledním stupněm nosné rakety. Podobné nebezpečí hrozilo v červnu od ruské nosné rakety, ale nakonec se naštěstí tato dvě tělesa nesrazila.

Buďte maminkou, budete chytřejší

Ukazuje se, že mateřství přináší nejen radost z dítěte, ale zvyšuje i výkonnost mozku. Prokazují to experimenty s krysami.

Podnět k výzkumu byl ale zcela lidský. Americký vědec zabývající se mozkem Craig Kinsley z Richmondské univerzity ve Virginii se coby novopečený tatínek podivil, jak je jeho žena šikovná. Že během těhotenství zaplavují mozek ženy hormony, které podněcují mozkovou činnost k vyššímu výkonu, to se už ví. V důsledku toho se mění i chování matek, rozvíjejí se jejich mateřské instinkty.

C. Kinsleyovi se jeho paní zdála být v mateřství inteligentnější. A protože se chtěl dozvědět, zda se mu to jen nezdá, pustil se s Kelly Lambertovou z Randolph-Macon College v Ashlandu do studia inteligence krysích maminek. A byli až šokováni, jak výrazně u březích krys vzrostla schopnost učit se a pamatovat si. Zjistili, že krysy, které měly dvakrát mláďata, najdou v experimentálním bludišti potravu daleko rychleji než panenské krysy.

Ještě pozoruhodnější bylo, že i ty krysy, které vlastní krysata neměly, ale pouze jim byla občas svěřena mláďata jiných matek, dokázaly najít potravu třikrát rychleji než krysy, které se s mateřstvím vůbec nesetkaly. To znamená, že i samotní potomci hrají v rozumovém rozvoji matky daleko větší roli, než se dosud soudilo. C. Kinsley chce tento vliv mateřství na zvyšování chytrosti matek studovat na dalších zvířatech – od hmyzu po vyšší savce.

Chytřejší možná budete i v důsledku běhání

Průpovídka o zdravém duchu ve zdravém těle má samozřejmě, jako veškerá lidová moudrost, pravdu. O další potvrzení se teď postarali vědci z Kalifornie, když prokázali, že se myšky, které jsou fyzicky velice aktivní a hodně běhají, učí daleko lépe než ty, které neudělají zbytečný krok. Henrietta van Praagová ze Salkova ústavu biologických studií v San Diegu zjistila u myší, které v laboratoři hodně běhaly, že jim rostou víc nervové buňky v té oblasti mozku, která je spojena s pamětí. Díky tomu se učí lépe než myši žijící „sedavým způsobem života“.

Prokázalo se to v pokusném bazénku se skrytým místečkem, na němž se mohly myši pohodlně uvelebit. (Mimochodem – podobné zařízení mohli vidět ti, kteří v nedávném Dnu otevřených dveří navštívili v Praze Fyziologický ústav Akademie věd České republiky.) Pokusy ukázaly, že čilé myšky se dostanou k místu odpočinku rychleji než myši fyzicky neaktivní. Ne snad že by rychleji plavaly, protože předtím trénovaly. Dovedou však rychleji najít místo, kde by se mohly uvelebit. Díky pohybové aktivitě jsou zkrátka inteligentnější než myši, které „nesportovaly“.

Záhada odolného mikrobu

I u nás se psalo o podivuhodném mikroorganizmu Deinococcus radiodurans, který vyniká neobyčejnou životaschopností. Nezahubí ho mráz, žár ani radioaktivita. Přežije tisícinásobně vyšší dávku záření než člověk. Už před časem molekulární biologové odhalili, že tento mikrob obsahuje více DNA určené k „opravování“ genů organizmu než kterýkoli tvor, jehož genom byl dosud přečten.

Claire Fraserová z Ústavu genomického výzkumu u Washingtonu sekvencovala se svými kolegy všech 3 284 156 „písmen“ DNA tohoto mikroorganizmu. Tajemství jeho odolnosti má být ukryto v 1513 genech, jejichž funkce je dosud neznámá.

Příznivá zvěst pro vegetariány

Dost lidí se stává vegetariány především proto, že se jim příčí zabíjení zvířat. Věda nyní nabízí východisko, kdy je možno si plně zachovat úctu k životu zvířat, a přitom jíst plnohodnotnou stravu, tedy i maso.

Nejde o umělé maso, jako se dělá ze sóji, ale o opravdový biftek se vším, co k němu patří. Holandští vědci Willem Van Eellen, Willem Van Kooten a Wiete Westerhof si patentovali nový postup výroby masa, aniž je třeba zabíjet. Stačí vzít pouze pár buněk z krávy, telete, prasete, kuřete a množit je. Jak říkají Holanďané, jejich postup umožňuje získat při kultivaci obrovské spousty těchto buněk ve velmi krátkém čase. Jde prý o ekonomický způsob, který může zaplavit trh nejen hovězím, vepřovým, drůbežím či skopovým, ale i masem krabů, pstruhů, tresek... A to vše, aniž by se tato zvířata zabíjela.

Biologická špionáž na Ukrajině?

Západní vědecký svět se loni 15. října podivil zásahu Bezpečnostního úřadu Ukrajiny ve Výzkumném ústavu biologie jižních moří v Sevastopolu. Vědci Sergej Pjontkovski, Galina Pjontkovská, Jurij Takarev a Boris Sokolov byli podrobeni výslechu a domovní prohlídce, a poté obviněni z předávání státně důležitých tajemství cizím vládám.

Jde o ukrajinské pracoviště, které funguje – jako mnoho jiných – díky finanční podpoře Evropské unie a britské Darwinovy iniciativy a jehož cílem je další studium biodiverzity. Zájem se soustředil na studium bioluminiscence. Řada druhů tvořících plankton totiž světélkuje a toho lze využít k mapování jejich světového rozšíření. Pro ukrajinskou protišpionážní službu se fakta o tomto světélkujícím planktonu stala státním tajemstvím.

Oč jde? Rozmnožování planktonu je výrazně ovlivňováno „mícháním“ moře, což mohou obstarat i ponorky. Takže sledování světélkujícího planktonu z lodí, letadel nebo z umělých družic se může stát strategickou vojenskou činností.

Bioluminiscence planktonu využili vojáci Dohody poprvé 9. listopadu 1918 k vystopování a zničení německé ponorky U34 ve Středozemním moři. A v roce 1998 kapitán Michael McHugh, který kdysi vedl výzkumný program amerického námořnictva na odhalování nepřátelských ponorek vybavených balistickými raketami, zveřejnil v časopise Undersea Warfare informaci o tom, že Spojené státy vyvinuly nový způsob, jak v současnosti využívat k detekci ponorek bioluminiscence planktonu. Toho si patrně povšimla ukrajinská výzvědná služba.

Podobný výzkum probíhá i ve Spojeném království. Stále totiž zbývá hodně ke zkoumání – „promíchávat“ moře může stejně tak ponorka jako hejno makrel. Tak se na bioluminiscenci projeví různá rychlost ponorky i v jaké hloubce pluje. Toto bádání musí být samozřejmě založeno na dokonalém aktuálním přehledu rozšíření planktonu ve světovém oceánu. A tak se divme výzvědné službě, že už v červnu nechala na ukrajinské hranici zabavit J. Tokarevovi poster o mapování planktonu pomocí bioluminiscence, který si chtěl odvézt na vědecké sympozium do Lotyšska. (Pozn. red.: Švejka rovněž podezírali z toho, že by uměl vyfotografovat nádraží.)

Žvýkačka už před osmi tisíciletími?

Kousky ztvrdlé asfaltovité hmoty hnědočerné barvy se zřetelnými otisky lidských zubů byly nalezeny na několika pravěkých nalezištích z doby před šesti až osmi tisíciletími, konkrétně ve Skandinávii, v jižním Německu a ve Švýcarsku. Šlo o hmotu získanou tak, že se březová šťáva zahřívala v nádobě bez přístupu vzduchu. Připomeňme, že březovou šťávu využívali lidé již dávno jako lepidlo. Právě takto byla k topůrku přilepena sekera pravěkého Ötziho z pomezí Itálie a Rakouska. I hroty šípů se ke dřevu připevňovaly lepidlem. Zkoumání otisků zubů odhalilo, že ve čtyřech případech z pěti byli žvýkající děti a výrostci ve věku šesti až patnácti let, kterým už vypadaly mléčné zuby.

Proč tehdejší lidé „spálenou“ březovou šťávu žvýkali? E. M. Aveling a C. Heron z Bradforské univerzity si myslí, že lidé takto podporovali produkci slin, a pomáhali si tak udržet chrup a dásně čisté. Je také možné, že to byl prostředek k úlevě od bolesti zubů, popřípadě ochrana před nachlazením.

Odkud kam plyne ve světě špičková technika?

Jak úspěšné jsou jednotlivé státy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ve vývozu nové techniky – v prodeji patentů, licencí a v jejím přímém exportu? V roce 1997 vývoz nad dovozem převažoval nejvýrazněji ve Švýcarsku. Kladnou bilanci měly rovněž Belgie, USA, Kanada a Nový Zéland. Více technologie dovážejí než vyvážejí Itálie, Austrálie, Francie, Spojené království, Německo, Norsko, Španělsko, Rakousko a Finsko, u něhož už je záporná bilance velice výrazná.

Nejvyšší zvíře planety – sauroposeidon?

V Oklahomě našli američtí vědci v listopadu 1999 podivuhodného tvora, který žil na území Spojených států před 110 miliony let.

Šlo o dinosaura, zvíře nyní velice populární, takže není nutné připomínat, že tito dávno vymřelí plazi byli roztodivných tvarů a velikostí. Většinou šlo sice o gigantické obry, ale věda objevila i dinosaury velikosti kohouta. Byli mezi nimi draví masožravci i poklidní býložravci. Před časem se dokonce nalezl dinosaurus, který chodil vzpřímeně a prý by se možná býval mohl vyvinout ve dvounohou rozumnou bytost, kdyby byl přežil proměny na Zemi. Našimi praprapředky tak nemuseli být předchůdci opic, ale plazi.

Paleontolog Rich Cifelli z Oklahomské univerzity v Normanu s kolegy vykopal čtyři krční obratle dinosaura, který drží rekord nejvyššího tvora naší planety. Jmenuje se Sauroposeidon a hlavu si nesl ve výši plných 18 metrů! Mohl se tak pást na listech stromů vysokých jako šestiposchoďový činžák... Setkání se sauroposeidonem bychom se ale bát nemuseli, nesnažil by se nás hladově slupnout, dával přednost rostlinné stravě.

V přírodě před 110 miliony let byl jakousi žirafou dinosauřího světa. Naše žirafy se svými dlouhými krky jsou třikrát nižší on.

Odkdy plavou na Zemi ryby?

Paleontologický nález v Číně zvyšuje stáří ryb na naší planetě o 50 milionů let. Mohou za to dvě malé rybky podobné dnešním mihulím, které byly objeveny v usazených horninách starých 530 milionů let. Na obou rybkách lze rozeznat jemné žábry, ploutve, svalovinu i lebku. Věda už dříve soudila, že se první ryby objevily v geologickém útvaru kambria. Obě ryby se však natolik odlišují, že muselo uplynout dost času, aby se vzájemně vzdálily svému společnému předku, který tedy musel žít ve výrazně starším kambriu.

Finance a boj o zákaz Darwina...

O rozhodnutí státní rady pro školství amerického státu Kansasu ze srpna 1999 se psalo i u nás. Šlo o usnesení, které těsným rozdílem hlasů rozhodlo vyškrtnout z osnov středních škol evoluční teorii a zmínky o teorii Velkého třesku. A tak je zajímavé porovnat sumu, kterou v Americe věnují ročně na podporu těchto názorů dvě kreacionistické organizace – „Institute of creation research“ a „Answers in genesis“ – totiž 3 a 4,5 milionu dolarů, s prostředky Národního centra pro výchovu k vědeckému poznávání v Berkeley, které dosahují čtvrt milionu dolarů.

Osud sovětského vědce Nikolaje Dolležala

Mezi pozvolna odtajňovanými jmény vědců bývalého Sovětského svazu se v posledních dvou desetiletích začalo objevovat jméno Nikolaje Antonoviče Dolležala. Teď jsme o něm mohli číst v ruském tisku v souvislosti s jeho stými narozeninami 27. října. Věku do určité míry odpovídají i názory tohoto dnešního nejstaršího akademika Ruské akademie věd.

Ve starších encyklopediích jeho jméno chybí, ale výčet jeho vyznamenání naznačuje, o koho jde. Je hrdý na dva tituly Hrdiny socialistické práce, šest Leninových řádů, státní cenu V. I. Lenina a pět státních cen SSSR. Dostal je za to, že byl hlavním konstruktérem atomových reaktorů nezbytných pro výrobu atomových zbraní, hlavním konstruktérem pohonu atomových ponorek a atomových lodí. Byl i hlavním konstruktérem řady jaderných elektráren – leningradské, kurské, smolenské, iglinské a černobylské. Žije na dače, kterou mu v r. 1949 daroval Stalin za úspěšný výbuch první sovětské atomové pumy.

Rozhovor s ním odhaluje řadu nových informací o sovětském atomovém programu i atmosféře, ve které žily špičky sovětských vědců. Dolležal dělí svůj život na dvě padesátky – do bomby a po bombě. V první etapě se věnoval chemickému strojírenství. Jadernou kariéru zahájil, když ho Igor Kurčatov jmenoval hlavním konstruktérem prvního reaktoru stavěného k výrobě plutonia pro atomovou pumu. Dolležal si vysoce cení Kurčatova jako výjimečného manažera. Mimo jiné tvrdí, že mu jeho schopnosti záviděl i Petr Kapica. Proto prý se také odmítl účastnit atomového projektu. Ne proto, že by chtěl pracovat pouze na mírových projektech, ale proto, že nechtěl hrát druhé housle...

Nezvykle nám zní Dolležalovo hodnocení Beriji: Berijovi lze v mnohém nadávat, ale při naší práci se projevoval jako vynikající organizátor. Nevzpomínám si, že by na vědce zakřičel, a přitom na generály byl nesmírně tvrdý.

Z politických činitelů Sovětského svazu hodnotí nejvýš Brežněva: Když začínala studená válka, projednával se na Ústředním výboru plán výstavby atomových ponorek na příštích deset let. Leonid Iljič si vzal slovo a hodinu nám vyprávěl o „Malé zemi“. A potom jistě podepsal všechny dokumenty...

Dolležal odešel do penze po havárii černobylské elektrárny, jejímž byl hlavním konstruktérem. Dnes soudí, že její konstrukce odpovídala tehdejším bezpečnostním požadavkům. Je pyšný na kvalitu prvního bloku leningradské elektrárny, který pracuje už 25 let bez jakýchkoli problémů. Co se týká katastrofy v Černobylu, cítí se společně s Anatolijem Alexandrovem samozřejmě vinen. Ale příčinou havárie byl jednoznačně velmi špatný personál, na což prý už před neštěstím marně upozorňoval.

Z rozhovoru se dále dovídáme např. to, že se členem Akademie věd SSSR stal v r. 1953, že byl blízkým přítelem skladatele Dmitrije Šostakoviče a že se nikdy nedotkl počítače. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, ač na ní hodnotí, že byla skutečným předvojem, necítil se však k tomu dostatečně připraven. Baví se nyní matematickými hříčkami a vážnou hudbou. Rozhlas neposlouchá a na televizi se nedívá: „Pro lidstvo je vynález rozhlasu a televize velkým neštěstím, protože lidé přestali číst knihy.“

Jsme světoví – prozatím v pití alkoholu

Silvestrovská noc umocněná příchodem roku 2000 podnítila i jeden seriózní, světově uznávaný vědecký týdeník k úvahám, nakolik je svět prosycen alkoholem. Světová zdravotnická organizace tvrdí, že se roku 1996 k smrti upilo 750 000 pozemšťanů. Např. v Americe byl na alkoholu závislý každý 32. dospělý občan a v Británii každý 5. pil víc, než bylo bezpečné pro jeho život. Ve Spojeném království má alkohol na svědomí 30–40 % násilných činů, v Americe plnou polovinu vražd a 39 % autohavárií spojených se smrtí. K havárii zaviněné pitím tu dochází každých třicet sekund. K smrti se upíjejí muži nejvíce v Lotyšsku (16 úmrtí na 100 000 obyvatel), v Maďarsku a na Mauritiu, v Litvě, Rumunsku, Lucembursku, Německu, Mexiku, Norsku, Dánsku a ve Francii. U žen vede rovněž Lotyšsko, za ním pak je Litva, Lucembursko, Bahamy, Rumunsko a Německo.

Nejvíce tvrdého alkoholu vyrábí Čína (na 100 milionů tun ročně), pak následují Indie, Korea, USA, Británie, Japonsko, Thajsko, Rusko, Brazílie a Filipíny. Žebříček světové výroby vína vedou bezkonkurenčně Francie a Itálie (6 milionů tun ročně), následují Španělsko a USA, za nimiž pokulhávají Argentina, Portugalsko, Jižní Afrika, Německo, Austrálie a Rumunsko.

Ve výrobě piva jsou bezkonkurenčně první USA (téměř 24 milionů tun ročně) následovány Čínou, Německem, Japonskem, Brazílií, Británií, Mexikem, Španělskem, Holandskem a Kanadou. Naše pivovarnictví se do první desítky výrobců nevešlo.

O to úspěšnější jsme v konzumaci. V pivu nemáme soupeře, ročně na každého z nás připadá téměř 160 litrů. Za námi zaostává Německo, Dánsko, Irsko, Rakousko, Británie, Belgie a Lucembursko, Austrálie, Nový Zéland, Slovensko, Spojené státy a Kanada – ta s necelými 70 litry na obyvatele.

V pití vína jsme se neumístili v první desítce – vedou Francouzi (přes 60 litrů ročně), následováni Holanďany, Italy, Chorvaty, Argentinci a Švýcary. Stejně s námi pijí víno Řekové, Rakušané, Portugalci a Maďaři. Za nimi najdeme s odstupem Australany, Brity, Novozélanďany a Kanaďany. Američané zaostávají s pouhými několika litry ročně.

V tvrdém alkoholu jsme ale kabrňáci. Nedosahujeme sice úrovně Rumunska (téměř pět litrů čistého alkoholu ročně) a Ruska, ale téměř se vyrovnáme Slovákům a Polákům. Za sebou necháváme Maďary, Číňany, Bulhary, Francouze, Španěly, Američany (ti nevypijí ani polovinu naší spotřeby), Kanaďany, Brity (kam se na nás hrabou s pouhým litrem ročně), Australany a Novozélanďany.

Když se to sečte, jsme v celkové spotřebě přepočteno na litry čistého alkoholu ve světě málem první. Francie dosahuje 12,1 litru ročně, my „jen“ 11,9 litru. Následuje Chorvatsko 11,6, Rakousko 11,0, Německo 10,8, Portugalsko 10,8, Dánsko 10,1, Maďarsko 10,1, Rumunsko 9,9, Španělsko 9,4, Švýcarsko 9,4, Austrálie 7,8, Británie 7,2, Nový Zéland 7,0, USA 6,6 a Kanada 6,1.

Pak že se nikdy nedostaneme na stránky prestižního vědeckého tisku!