BOŽENA ZIMOVÁ: Dřevěnej chleba. Vzpomínkový román z pražského Podskalí

Tento román není typickým románem a jeho autorka není typickou romanopiskyní. Tělem i duší je jednak Podskalačkou, jednak bohemistkou, přičemž obojí je pro „Dřevěnej chleba“ stejně závažné. Neznamená to, že by B. Zimová předtím nic nenapsala – její kratší prózy a dva romány vyšly již před druhou světovou válkou. Především ale na vrcholu tvůrčího období svého života (od r. 1952) působila v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, kde vznikla i její skvělá práce „Vorařský slang starého Podskalí“ (viz jazykový koutek na s. 56). Vyšla r. 1965 v Rozpravách ČSAV a brzy poté byla odměněna cenou hl. m. Prahy. Několik set výtisků odborné publikace téměř okamžitě zmizelo z knihkupeckých pultů...

Již tehdy se autorka, pocházející ze starého podskalského rodu Černohorských, rozhodla, že se k jazyku vorařů, dřevařů a pískařů vrátí formou, která by byla přístupná mnohem většímu počtu čtenářů. Trpělivě shromažďovala další materiály a na knize pracovala téměř až do své smrti (1978). Románový příběh, jehož děj se odehrává koncem 19. a začátkem 20. století, založila na vyprávění své rodiny a desítek dalších Podskaláků. Ústředními postavami knihy jsou autorčin dědeček Jan Černohorský, který se z chudých začátků vypracoval až na předního měšťana a majitele ohrady s dřívím, a jeho druhá žena Kateřina. Jakkoli autorčiným cílem zřejmě bylo oživit dialogy v původním znění a uchovat je pro další generace, nelze podcenit uměleckou hodnotu příběhu. Děj je prostý, poctivě procítěný – někde až syrový, jinde jímavý, ale vždy bez falešné sentimentality.

Genius loci, ukrytý mezi řádky, nás vtáhne mezi lidi, kteří tu na přelomu století žili, jimž o něco podstatného šlo (nezřídka i o život), a proto drželi víc pohromadě, než je dnes obecně zvykem. Skromná vorařská vesnice pod skalou, na níž původně stával kostelík sv. Kosmy a Damiana, bezprostředně sousedila se staroslavným Vyšehradem. Kdo žije v tak podivuhodném místě, naučí se spolu s ním dýchat, stává se jeho součástí. „Tak ven s tím! Co nám hrozí?“ „Říkám to vám, maminko, první, a říkám to proto, že se to teď tatínek nesmí dovědět. Maminko, budou bourat Podskalí!“ „Co to povídáš? Kdes to splašil, co je to za nesmysl, jak tomu mám rozumět: bourat? Přece nás tady nemůžou bourat, když nás tady tolik bydlí? A co voraři, pískaři, ledaři a my vohradníci, je to náš domov, dyť my jsme tady jako do země zasazený, dyť my tady z toho kousku země rostem, vory se nám houpou na řece a přičapávají k našim čapadlům, dyť ty povodně nás tady věčně křtily, děti nám braly, dech nám vyrážely z těla, ale neodplavily nás, neuhnuli jsme jim. Co je to za blbost, kdes to slyšel, že nás budou bourat?“ vyrazila Kateřina jedním dechem ze sebe, celá červená, na čele pot, zaťaté ruce v pěstích bubnovaly o kulatý rodinný stůl.

Šlo-li autorce skutečně především o oživení profesního slangu, pak se jí to podařilo měrou nebývalou. Po přečtení knihy bezděky začnete sami k sobě mluvit po vorařsku.