Jiná finta na lišaje

Některé orchideje mají neobyčejně dlouhou ostruhu s nektarem, a mohou proto být opylovány pouze lišaji s velmi dlouhým sosákem. To je obecně známý a často diskutovaný jev (např. Vesmír 75, 477, 1996/8; Vesmír 78, 83, 1999/2 a podrobněji Vesmír 18, 76, 1939/3). Existují však orchideje, které řeší svůj vztah s lišaji jinak. Mají ostruhu spíše kratší, přesto je opylují druhy se středně, nebo i velmi dlouhým sosákem.

Mnohem pozoruhodnější jsou na těchto rostlinách neobyčejně dlouhá polinaria. Madagaskarská orchidej Cynorkis uniflora umísťuje tyto až 2 cm dlouhé útvary nesoucí pylové brylky na oči opylujících lišajů. Přilepení na jiné části hlavy nepřipadá v úvahu, neboť většina druhů lišajů je hustě pokryta chlupy a polinaria by na nich nedržela. Polinaria tak trčí z lišajů jako jakási další tykadla; obvykle v úhlu asi 45° k ose motýlího těla, což zaručuje jejich vodorovnou polohu při opylování.

Takové uspořádání svádí k jednoduché interpretaci. Orchidej z nějakého důvodu při „evolučních závodech“ s lišaji přestala protahovat ostruhu. Se stále delším sosákem některých lišajů se proto musela vyrovnat jinak. Aby „dosáhla“ na hlavu (či přesněji oči) lišaje, prodlužovala polinaria nesoucí samčí pohlavní buňky. A. Nilsson se spoluautory má však na věc jiný názor. Studoval podrobně interakce orchideje s opylovačem a domnívá se, že dlouhá polinaria slouží jako naváděcí systém. Dlouhý sosák dává lišaji volnost pohybu při opylování. Může ke květu přiletět (a sát z něj) třeba z boku. Pylové brylky by se pak nedostaly na správné místo v květu. Morfologie samičí části květu orchideje Cynorkis uniflora připomíná trychtýř. Do jeho širšího konce se polinaria zachycená na lišaji snadno „strefí“ a dál jsou již mechanicky naváděna stěnami trychtýře k nejužšímu místu s bliznou, kde předají svůj náklad pylu. (Bot. J. Linn. Soc. 109, 145, 1992)