Něžné palimpsesty

„Kýč je umění štěstí,“ říká Abraham Moles. Já si myslím, že je to způsob, jak učinit umění zajímavějším než život. Kýč trvale vzdoruje jakékoli definici, jakýmkoli kritériím pro jeho rozpoznání. Bodejť: kýčovitý není objekt sám, ale to, jak je vnímán. Kýč není co, ale jak. Kýčovitost musíme hledat v příjemci, nikoli v díle samém. Není uměleckého díla, které by se nemohlo stát kýčem (zajímavějším než život); strašný osud stihl van Goghovy Slunečnice a mnoho děl klasické hudby. Některé výtvory si však o kýčovité vnímání samy říkají. To, že se dá snad každé dílo vnímat kýčovitě (a dokonce se domnívám, že v každém vnímání umění kousek kýčovitosti zůstává – aspoň ve smyslu výše uvedené definice), není možná až tak zajímavé. Vždy mne však vzrušoval opak: proměna (interpretace, výklad) toho, co se obecně vnímá kýčovitě, na dílo umělecké. To uměli zvláště dadaisté, surrealisté, popartisté a nyní postmodernisté.

A způsobem, který široko daleko nemá obdoby, to umí Klára Bočkayová. Kýčovitý předmět, který proměňuje, je výšivka – taková, co visívala a možná ještě visí nad kuchyňským gaučem, často s naivními veršíky či nějakou moralitkou. Výšivka, na níž se vystřídaly všemožné mýty, pohádky, selanky, pastorale a která se stala jedním ze symbolů domova. (Jedna z prvních Klárou Bočkayovou proměněných výšivek, jejímž základem je scénka s vlkem a Karkulkou, nese název „Populárna tragédia“.) Technika, kterou Bočkayová objevila a do dokonalosti dovedla, má společný základ: výšivka se přenese na papír nebo plátno frotáží (všichni jsme si jako děti zkusili frotáž – přenést čmáráním měkkou tužkou po papíru reliéf dřevěné desky stolu nebo mince), zpočátku beze změny, později s různým natahováním do délky nebo šířky, překrýváním, posouváním. Ludvík Kundera pro to navrhl termín „fázovaná frotáž“ a protáhlé výsledky takového fázování nazval „dadagotikou“, zešířené „dadabarokem“. A pak je výsledek dále zpracováván různě se překrývajícími barevnými vrstvami.

Vůbec to není posměch kýčovitým výšivkám, ani pohrdání jimi. Je to jejich vidění z jiného, skutečně básnického úhlu. A zároveň je to rozpomínání na výšivky, na něž jsme se dívali jako děti, obrázky, které se nám vtiskly do nevědomí, postupně se proměňovaly a překrývaly dalšími vrstvami jako u palimpsestů. Existuje dokonce něco jako palimpsestová teorie vědomí, teorie vrstev, které přepisují a překrývají vrstvy staré, takže nejsou vidět. Jsou tam a je možno je, stejně jako u palimpsestu, aspoň zčásti zviditelnit. (S. Freud používá podobný příměr ve své poznámce o „zázračném zápisníku“ z r. 1925.) V psychoanalýze se lze bolestivým způsobem dobrat vytěsněných hrůzných zážitků, Klára Bočkayová nám svou něžnou, a přitom lehce kritickou metodou otevírá cesty k dávným a archetypálním prožitkům šťastným. ¹⁾